Tvorba

Tomáš Tichák, Václav Burian

(Jan Šimsa - Ludvík Vaculík: Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988, nakladatelství Olomouc 2003. 246 s.)

Když se na nás obrátil přibližně před dvěma lety Jan Šimsa s dotazem, zda bychom si nebyli ochotni přečíst korespondenci, kterou vedl s Ludvíkem Vaculíkem, a zda bychom nezvážili, stojí-li alespoň zčásti za zveřejnění, rádi jsme souhlasili. Předpokládali jsme přitom, že lidé tak rozdílní se mohli seznámit až ve společenství Charty 77. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že korespondence nezačíná jako výměna dopisů mezi dvěma známými a aktivními disidenty, ale obdivným, ač nikoliv nekritickým dopisem mladého venkovského faráře slavnému spisovateli a veřejnému činiteli! Tím ovšem, jak se domníváme, korespondence získává jak na hodnotě dokumentární, tak literární, estetické. Další rozměr jí dodává rozsahem nevelká, ale závažná účast manželek obou hlavních pisatelů v korespondenci.

Výsledkem našich úvah bylo doporučení zveřejnit dopisy jen s nepatrným krácením. Myslíme si, že mnohaleté setkávání dvou neobyčejných osobností, z nichž v každé nalezneme i vlastnosti konzervativní, ale i svobodomyslnost, ba i pokrokovost (jinak, snad lépe řečeno: víru ve smysl snah o zlepšení obecných poměrů) má být zveřejněno. Jako dokument s mnoha znaky krásné literatury.

Leden 2003

(Československý fejeton/fejtón.1976 - 1977. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l. 1977. 473 s.)

Ve Francii si loni udělali zákon na ochranu jazyka před angličtinou. Budou dokonce ustavovat komise a ukládat tresty. Z francouzštiny se posílají zpět nejenom slova jako snack-bar, play-back, ale i kameraman, manažer a stovky jiných. Při rozpravě o zákonu v parlamentě řekl někdo z komunistických poslanců, že je to pošetilé a že francouzštinu je načase chránit jinak: ochranou Francie.

Jak chránit češtinu?

Náš případ je jiný v tom, že čeština se kazí zvnitřku, takříkajíc od zkažených Čechů. Jsou to lidé, kteří mají úzký slovník a širokou možnost veřejně ho užívat, malé téma a velkou výdrž při něm, hubené myšlenky a tlusté pravomoci. Tito lidé ustavují cosi jako Basic Czech o 850 slovech.

Kdy jste naposledy četli v novinách něco zajímavého? Nemíním tím zajímavosti z oboru ekonomiky, techniky, státních převratů či přírodních jevů, nýbrž zajímavou myšlenku o čemkoli z toho. Na cestě objevů je možno jít pořád dál, aniž se řekne něco nového, dokud se nenajde někdo, kdo nad tím má osobní pocit a pokusí se formulovat z něho myšlenku. Teprve potřeba vyjádřit novou myšlenku pohne jazykovou sedlinou a zamíchá jí ode dna. Myšlenka jazyk podněcuje, kdežto informace unavuje. Opakování stále téže "informace" jej přímo utlouká. Proto si myslím, že teprve až se technici a vědci nabaží kosmického létání a přepustí jedno místo básníkovi nebo vtipné ženské z JZD, uslyšíme o vesmíru konečně něco nového. Také já bych tam rád letěl.

Příspěvky, které se za rok sešly mezi těmito deskami, nikdo neobjednával a neplatil, neredigoval a necenzuroval. Ani já tu teď nejsem jejich pořadatelem a nevybírám mezi nimi. Jsou všecky. Některé mají hodnotu dobového záznamu, jiné pomáhají upravovat mravní rovnováhu ve vědomí čtenářů, jiné by mohly čtenáře aspoň pobavit a přivést na jiné myšlenky.

Musí se říct, že svoboda psaní na stroji je u nás veliká. Že tyto články nemohly vyjít ve státních novinách? To je v pořádku, vždyť nevyjadřují státní pocity a postoje. Některé se ovšem udržely v beztrestnosti jen tak tak; nechci denuncovat sebe ani jiné. Takové ohrožení považuju trochu za nezdar. Proč jsme pořád zakleti do schématu protipólového jednání. Je snad možný i jiný než protipólový systém: systém mnohého jiného. Nekonvenčnost tématu. Vysoký stupeň sublimace politiky, jako u Pitharta. Psát o něčem jiném, jako Hrúz nebo Kantůrková v prvním ze tří fejetonů. Za úspěch bych považoval, kdyby k našim fejetonům neměl náš myšlený cenzor co říci, protože naše řeč by mu prostě nic nepřipomínala, nijak se jeho pozic netýkala. Jiná možnost: kdyby byl vlídně zaujat a zvolna získán.

O slovenštině neříkám nic. Na Slovensku je dobře. Kadlečíkovi nevěřím, nikdo z jeho krajanů jeho pocity nepotvrzuje. Šimečka není Slovák; to co o některých z nás napsal slovensky, beru tak, že česky by mu to nešlo.

Na shledanou.

Ludvík Vaculík

Praha 20. dubna 1977

Obsah:

(Československý fejeton/fejtón.1976 - 1977. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l. 1977. 473 s.)
L. Vaculík: Předmluva (20.4.77)
L. Vaculík: Jaro je tady (21.3.76)
P. Kohout: Jak jsme přišli o dědečka a o Janečka /11.4.76)
A. Kliment: Podčírník (29.3.76)
J. Gruša: Azyl (11.4.76)
K. Kyncl: O počasí (11.4.76)
P. Hrúz: Prečo je v noci tma? (21.4.76)
I. Kadlečík: Hodiny moje slnečné (21.4.76)
V. Havel: A. R. (26.4.76)
J. Resslerová: Tvorba s Habránkem (29.4.76)
P. Kohout: Kazík je lump! (1.5.76)
H. Klímová: Jak jsem se bála Vaculíka (3.5.76)
J. Trefulka: Pozdrav ze Šmělcovny
K. Kyncl: Poslední pohádka o Honzovi (10.5.76)
H. a I. Klímovi: Za Lubošem (13.5.76)
D. Pithartová: Šedý vlk jede na sever (15.5.76)
J. Dienstbier: O palci (24.5.76)
L. Dobrovský: Proti tomuto rozhodnutí nepřísluší odvolání (31.5.76)
J. Mašínová: Zpráva o zemětřesení (31.5.76)
M. Uhde: Památce pana Bacha (31.5.76)
S. Machonin: Záhada (7.6.76)
L. Vaculík: Před Karlem Kosíkem (11.6.76)
P. Kohout: Početní gramota k padesátiletému jubileji tovaryše K.K. (11.6.76)
P. Hrůz: Dubáček je len jeden (14.6.76)
M. Rektorisová: S hryzcem na věčné časy? (24.6.76)
I. Kadlečík: Hra na skrývačku? (30.6.76)
S. Machonin: Filozofické pastorále (17.7.76)
P. Kohout: O Luculíkovi (20.7.76)
Z. Mlynář: Jak jsem narazil na Ludvíka Vaculíka a kterak se ho dodnes zbavit nemůžu (22.7.76)
M. Šimečka: O loučení (27.7.76)
M. Uhde: O mírnosti a rozumu Karla Havlíčka (29.7.76)
L. Vaculík: Džin (3.8.76)
K. Sidon: Uděláme si to sami (4.8.76)
F. Vaněček: Inzerát (13.8.76)
H. Klímová: Svědčení (28.8.76)
O. Kryštofek: Odpusťte, Alexandře Sergejeviči! (6.9.76)
M. Klánský: Jak jsem učil Vaculíka psát (6.9.76)
P. Hrúz: Od Kleó ku Kaliopé (12.9.76)
L. Vaculík: Setkání s poezií (15.9.76)
P. Kohout: Balada o národu a básníkovi (16.9.76)
J. Dumasová: Pavouk a želva (17.9.76)
P. Kohout: Comeback (4.10.76)
V. Havel (Proces (11.10.76)
L. Vaculík: Nastal podzim (20.10.76)
K. Kyncl: Po volbách (4.11.76)
V. Šťovíčková: O objevení Tróje (8.11.76)
P. Kohout: Madame Courage (26.11.76)
J. Trefulka: Česká pohádka (26.11.76)
E. Kantůrková: Sousedé (vánoce 76)
V. Nepraš: Opět instrumentum vocale (prosinec 76)
J. Patočka: K záležitostem Plastic People of the Universe a DC 307 (prosinec 76)
L. Vaculík: Dělová koule u mne! (vánoce 76)
E. Kantůrková: Svědčím pro Ludvíka Vaculíka (10.1.77)
M. Šimečka: Ludvíkovi Vaculíkovi namiesto fejtónu (15.1.77)
L. Vaculík: Šálek kávy při výslechu (20.1.77)
L. Vaculík: Moc práce (30.1.77)
I. Kadlečík: Komu zvonia? Zvonia tebe! (leden 77)
I. Kadlečík: Gotizmus a vandalika (leden 77)
J. Jesenský, I. Kadlečík: Naša právna kauza (január 77)
E. Kantůrková: Můj přítel Ladislav Fuks (25.2.77)
L. Vaculík: Komu patří pomsta (25.2.77)
P. Kabeš: Místo fujtónu (únor 77)
P. Landovský: Družstvo sebevrahů (únor 77)
Z. Mlynář: O udavačství, vydírání a jiných motivech nadcházejícího jara (2.3.77)
L. Vaculík: K případu Mlynář (6.3.77)
J. Moravec: O zemětřesení (6.3.77)
P. Kohout: Dva listy (8.3.77)
P. Pithart: jarní únava (10.3.77)
L. Vaculík: Řetěz štěstí (10.3.77)
H. Klímová: Vonička pro Ludvu (11.3.77)
L. Vaculík: Pohřeb mluvčího (17.3.77)
V. Černý: Za Janem Patočkou (18.3.77)
P. Kohout: Pohled z okna (20.3.77)

O Hodinách klavíru

Lukáš Foldyna

(Host, 2007, roč. 23, č. 10, s. 21-22)

Konec roku 1989. Jak nám svítily oči, když jsme se za pošmourných listopadových dnů vraceli ze školy, kde se pomalu soudružky měnily v paní učitelky, a usedali s červenomodrobílou vlaječkou k dalšímu přenosu z pražské demonstrace. S napětím jsme kroutili knoflíky u rádia a byli štěstím bez sebe, když se nám podařilo na kazeťák zachytit náhle se vynořivšího Kryla nebo Hutku. Vytahovali jsme ze skrýší zakázané Rychlé šípy a ukazovali je spolužákům, kteří otráveně kroutili hlavami a vykládali si o tom, jak jim v pionýru pouštěli polské videokazety s Rambem. Se slzami v očích hleděli jsme na záběry z Národní třídy a jásali, když se na místeckém náměstí objevil Havel a my mu mávali z tátových zad.

Vaculík a Foglar

Myslím — nebo doufám —, že obdobně vnímá konec komunismu významná část mých vrstevníků. Ta událost, a možná ještě spíš doba před ní, do značné míry formovala naše životní hodnoty, pomáhala rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé. Je to vidění možná naivní, jenže nám v té době bylo dvanáct třináct let, odpůrci režimu zkrátka patřili k těm hrdinům z foglarovek. Možná dnes existují důvody domnívat se, že vše bylo trochu jinak, to ale nezbavuje onu dobu oparu mytologie, kterou jsme si kolem ní vytvořili.

Ludvík Vaculík se svým dílem na této mytologii významně podílel poté, co jsme odložili zmiňovaného Jaroslava Foglara a začali se zabývat vážnými věcmi. Když mu kdysi v období tvůrčí krize Jiří Kolář poradil, aby si psal deník, začal vznikat nejen román Český snář, ale vlastně celý soubor próz, jakási originální kronika sklonku, respektive přelomu století. Vaculík dokázal v živelnosti, která je deníkovému žánru vlastní, ukočírovat témata a motivy tak, aby prózy nebyly jen soupisem denních příhod, ale aby vynikla komponovanost, literárnost, formálnost textu, aby vznikl román v tradičním slova smyslu. To je ovšem patrné méně než atraktivnost některých témat, zejména užívá-li Vaculík bez skrupulí jako materiál nejen svůj život, ale i životy svých blízkých.

Vaculík a Bach

Hodiny klavíru jsou knihou jednodušší a jaksi tišší než například Český snář nebo Jak se dělá chlapec. Jsou také psány o něco prostší metodou kompozice. Vaculík zdánlivě nepřináší celkem nic zásadně nového — pořád jde o deníkové zápisy z prostředí, které zčásti známe, spolu s některými hrdiny, z předchozích próz. Větší čistota, průzračnost, související asi i s menším rozsahem textu, se však projevuje v práci s tématy, jež by mohla být docela dobře inspirována kompozicí hudební skladby (ostatně próza má podtitul „komponovaný deník“) — to by nakonec korespondovalo i s titulem knihy a v textu často proklamovaným aktivním zájmem o hudbu.

Pokusme se tuto inspiraci hudební kompozicí vyložit na základě notového záznamu Bachova chorálu, jenž je v knize přetištěn a tvoří podklad pro jednu drobnou epizodu.

Dejme tomu, že v Hodinách klavíru jde o jakýsi kontrapunkt nejméně tří témat. První hlas, ten živější, nápadnější (podobně jako je hybnější i první hlas u Bacha), tvoří vypravěčem bedlivě sledovaný osud Literárních novin v letech 2004 a 2005 — jejich krize a rozpad na dvě periodika. Pro Vaculíka jako člena silné generace, která z těchto novin udělala v šedesátých letech národní politickou tribunu, je to téma o to bolestnější, čím více si uvědomuje, jak s proměnami redakční práce i českého literárního života obecně odchází celá jedna epocha pojímání a prožívání literatury, jíž je (byl) součástí.

Ve druhém hlase se ozývá ženská nota — něžnější a pokornější, nenápadnější, i když neméně silná. Žena byla ve Vaculíkových deníkových prózách vždy postavou úhelnou („Dávno vím, že každý text potřebuje ženskou postavu. A čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane“, s. 83), ovšem vztah rozvíjející se v Hodinách klavíru je snad ještě méně než platonický. Je to spíše jakási úvaha nad možností vztahu k učitelce klavíru, již vypravěč zdědil po svém dospívajícím synovi a s typicky vaculíkovskou umanutostí se na stará kolena pere s nástrojem, na nějž neumí hrát (což musí obdivovat každý, kdo někdy bral hodiny hudby).

Zmiňovanou Bachovu skladbičku přikládá vypravěč k dopisu učitelce spolu s výzvou, aby se pokusila přijít na to, které dvě noty mu připadají nejdůležitější, které „ohromí svou očekávanou samozřejmostí“. Řešení rébusu neprozradí, a dává tím pádem hádat i čtenáři. Ty noty se mají ozvat v levé ruce, tedy ve třetím hlase, který doplňuje uvedená dvě témata a tvoří jakousi basovou linku. V románu by se dala připodobnit k tématu životního bilancování a za takový pár nejvýraznějších „not“ tohoto „basu“ bych označil dva opakující se momenty: snahu zhodnotit vlastní literární dílo (konfrontované například s dílem Kunderovým; Vaculík si hezky všiml, že u českých středoškoláků vyvolává pavlovovský reflex — Kundera Žert, Vaculík Sekyra), a dále někdy trochu úsměvné, jindy trpké pokusy vypočítat vypravěčovy největší životní chyby a provinění vůči bližním.

Vaculík a Smrt

Jednoduchost tohoto trojhlasu je zastřena především časovostí Vaculíkovy knihy, jež je pro něj ovšem typická. Z perspektivy aktuálního dění samozřejmě vynikají zejména pro účastníky patrně ne úplně příjemné okolnosti rozpadu redakce Literárek, případně vypravěčovy komentáře současného dění ve společnosti a politice. Vždycky mně fascinovala Vaculíkova jakási schizofrenie: on je ve svých knihách, ale i v novinových článcích až odpudivě pedantický, karatelský, konzervativní. Ale zároveň si je toho vědom a dokáže svého vzteku a svých — někdy pěkně protivných — názorů využít k rytmizaci prózy, k její dramatičnosti. A navíc umí sám sebe v této pozici vystavit hořké ironii: „Najednou mi napadlo: že já jsem tu [na letní škole lužické srbštiny — LF] jakoby vystaven brainwashingu. Ta řeč. Ten stesk. Písně lidí, kteří si je už ani nezazpívají. A já to přeci za všecky neudržím! Rozžal jsem a začal hlasitě číst Literární noviny: tím jsem se vrátil do své postavy. Spal jsem dobře a ráno bylo všecko v pořádku.“

Přece jen je ale pamfletičnost a rozhněvanost textu oproti dřívějšku poněkud umírněna. Domnívám se, že je to dáno Vaculíkovou větší smířlivostí, vědomím blížícího se konce. Nechce se mi o tom vyslovovat více, je to otázka příliš intimní, ale právě smrt tvoří náladu celé knihy, náladu, kterou by měl rozeznít souzvuk tří zmiňovaných hlasů: „Z Bachova Chorálu jde stesk všecko obsahující. Bach, jenž už není, tenkrát rozhodl, že já tady teď mám mít jeho stesk? Stesk po čemsi neurčeném, jehož smyslem je on sám: aby byl. Stesk bez předmětu. Jako dílo o sobě.“

Vaculík a já

I díky Vaculíkovi pro nás období sedmdesátých a osmdesátých let v českém disentu znamená cosi jako národní obrození jak kulturním obsahem a významem, tak především obrazem, který si o tom období utváříme. Možná by stálo za to pokusit se časem o jakási macurovská „Znamení zrodu II“ a uvažovat o tom, jakou řečí ta doba promlouvala a promlouvá a co to o ní a o jejích aktérech vypovídá — a teď nemám na mysli jazyk moci (tomu se věnoval například Petr Fidelius), ale právě disentu, undergroundu, opozice. Část těchto „znamení“ nalezneme i ve Vaculíkových deníkových prózách. Proč o tom mluvím v souvislosti s bezmála třicet let vzdálenými Hodinami klavíru?

Už tehdy vznikl svět, který je mnohým autorovým dílům společný a který nalezneme i v Hodinách klavíru. Ludvík Vaculík je jeden z mála českých autorů, kteří ve svých dílech vítají čtenáře v jaksi jednolitém prostoru s pevně danými konturami — do jakého nás uvádí třeba i Reynek, Krchovský, Váchal nebo Dylan. Není to prostor, který nás má uklidnit a ukonejšit, ale přece je to svět určitých jistot materiálních i duchovních. Už třicet let (a asi ještě déle, budeme-li počítat i s předchozí Vaculíkovou sice ne-deníkovou, ale zjevně autobiografickou tvorbou) trvá vypravěčova románová rodina, jeho bydliště a rodiště, přátelé, mnohdy již zemřelí a přítomní jen ve vzpomínkách. Vaculík tak vytváří cosi, co se možná z literatury trochu vytrácí — důvěrný vztah mezi čtenářem a autorem.

Hned několikrát si Ludvík Vaculík v románu posteskne, že už by rád začal psát to Hlavní. Při pohledu na jeho nejnovější knihu nás ale musí napadnout, že to Hlavní tu máme zrovna před sebou — a že to vzniká už pár desítek let.

Autor (nar. 1977) je literární kritik.

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 8. 9. 2007, roč. 20, č. 210, příloha Orientace, s. VI.)

Ludvík Vaculík (* 1926) vydal další deníkovou knihu. Hlavní ženskou postavou je v ní učitelka klavíru a hlavní událostí rozpad Literárních novin. Opravdu hlavní je však v knize něco jiného.

Je neděle, šedé odpoledne. Mám psát Poslední slovo, do něhož se mi pro choulostivost věci nechce. Raději hraju. Protože chtěl bych jednou přijít, sednout - a zahrát! To Larghetto, nijak těžké, se mi ještě nepodařilo zahrát plynule, a paní Vaculíková říká: „Nikdy nepoznám, co hraješ, protože nehraješ souvisle, vracíš se, opakuješ...“ (18. 1. 2004)

Napínavost Vaculíkova psaní spočívá v náladovosti. Po konstatující první větě (Je neděle), zaznamenávající jakoby holý fakt, následují obvykle věty vyjadřující výrazné pocity ze skutečnosti (šedé odpoledne... mám psát... nechce se mi). K tomu se pak přidruží vzdor (raději hraju), a mysl se zaostřuje na nějaký úkaz nebo děj, aby ho přistihla v jeho hlubší platnosti (přijít, sednout - a zahrát! ... Nikdy nepoznám, co hraješ...).

Ani my nikdy nepoznáme - jako paní Vaculíková, zosobňující uměřeného a kritického čtenáře - co Ludvík Vaculík právě hraje. Ztrácíme nit, ale vnímáme opakování, variace a konečně zákonité uskupování všedních věcí i jejich postupnou proměnu ve znamení: Zrovna naproti, nad pianem, je skupina stromů černého kmene a jeden druhému se haluzemi plete do osudu.

Viny, noviny, narozeniny...

První čtení Vaculíkových vět může být okouzlené, dojaté, stržené do jeho nálad (třeba pro sekvence jako: Vyšel jsem z domu na ulici. Líbí se mi jakékoliv počasí.), druhé rozzlobené (uvažujeme-li o tom, jak se druhým lidem plete do osudu a jak je vplétá do svých knih), a snad až třetí čtení umožňuje klidnější pohled nebo poslech, spojité vnímání faktů, fantazií a pocitů.

Hodiny klavíru za takovou opakovanou četbu určitě stojí. „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly“, je zasazena do časového rozpětí od Tří králů 2004 do Mikuláše 2005. Podtitul komponovaný deník vystihuje pnutí tohoto „žánru“ mezi osobní volbou, někdy až svévolí (Já hraju naschvál), a odevzdáním se času, vírou ve sdělitelný nadosobní smysl (Při pravdivém psaní se v textu vždycky objeví linie vedoucí k nějakému smyslu: k účelu událostí). Podobá se to napětí mezi fotografií-momentkou, na níž Ludvík Vaculík vždy nějak pózuje, maskuje se anebo svléká, režíruje děj a žene ho do excesu, a mezi hudbou, v níž se jako zpěvák přirozeně podřizuje řádu skladby i spolupráci s hudebníky a uplatňuje jemný cit pro nuance.

Skandálnost dosavadních Vaculíkových knih spočívala v zobrazování intimity, zejména milostné. V Hodinách klavíru se toto téma objevuje už jen v úvahách: Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Zčista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpát a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk! I zde přitom platí, že žádná Vaculíkova prohlášení není radno absolutizovat. Nezapomeňme, že máme co dělat s náladovým autorem. V jedné vteřině jde likvidovat své staré erotické fotografie, v druhé vteřině se jimi nadchne: Vyřadil jsem snímky, kde se stýká pohlaví, a vystoupilo z toho, že jsou to duševní obrázky, za kterými můžu stát. Očistil se totiž ten hlubší úmysl: oslavit, uctít dar života. Překvapuje mě, že je to vlastně také literatura...

Když uvažuje o ženách, stále se zaplétá do citově-racionálních paradoxů (Má vítězná odmítnutí se mi vracejí jako viny). S Literárními novinami to má podobné: formuluje sice jasnou představu, jaké by měly být, ale také silně sympatizuje s těmi, kdo je dělají proti jeho představám. Dostává se tedy opět do rozporů, je věrohodný jako osobní svědek zvažující vlastní odpovědnost, ale ne jako kronikář konfliktů (jakými byly například volba Jakuba Patočky šéfredaktorem nebo výpověď Janu Lopatkovi).

Výsledná zredigovaná realita, jevící se jako drb nebo zpětná manipulace, má však opět hlubší platnost. Vždyť právě literární redakce - kde se pracuje s lidskými slovy a sděleními - se paradoxně stává místem, kde se lidé nedokážou dorozumět a jsou nešťastní. Proto nesledujeme oficiální schůze, ale denní chod a jeho příznaky: lidské reakce a obvyklé nemluvení. Podobně jako v Českém snáři tu má pisatel ambici nějak popsat přítomnou dobu a společenskou atmosféru. Na svých pochůzkách a výletech jako by putoval od jedné potápějící se lodi k druhé: rozpadající se redakce, zanikající hudební škola, umírající jazyk (lužická srbština)... Vyjít ven nebývá dobrodružství, spíš to hrozí sledem nepříjemností: ukradená peněženka, odtažené auto, vytržený zub. Kniha přitom nevyznívá jako stížnost, ale jako pokus zaujmout vyrovnaný postoj k vlastní i obecné marnosti a vině. Pisatel si stále ukládá úkoly, plní pravidelné povinnosti, zabývá se vztahy s nejbližšími a téměř v osmdesáti letech začne cvičit na piano, které v dětství opustil. Dělá mu to radost a zároveň je to další položka v řetězci jeho klaunských pokání (Neurčitou vinu za cosi zaženu, když začnu dělat něco zanedbaného, třeba vysávat). Vždyť kde nic nefunguje, přece „něco musí fungovat“. A člověk se o to musí postarat. Případný Smysl se dostaví sám.

Pisatel Hodin klavíru proto dělá pořádek nejdřív u sebe: soustavně se rozhoduje, co si ještě ponechá, čeho zanechá, co musí chránit, co už zničí, spálí nebo přenechá jiným. Podstatné je uchovat si to nejdůležitější (lidi, vztahy), ostatního se vzdát. Nesouhlasit a nerozpadnout se (Na tom náměstí vedle hudební školy pořád neroste nic než čím dál větší jáma. Musel bych se rozpadnout nesouhlasem, kdybych pořád myslel na to, s čím nesouhlasím.). Slavit s druhými jejich narozeniny. Je to opravdu „furt totéž“, ale člověk má stále co dělat, aby se s tím vyrovnával. Psaním nebo hraním.

Úplně nové hraní

Hra na klavír také u Vaculíka představuje novou životní a pozorovatelskou pozici: ačkoliv ve svých rekapitulacích dochází -jen s jemnou sebeironií - k tomu, že jeho život byl šťastný a jeho knihy (snad s výjimkou některých pasáží Sekyry) jsou skvěle napsané, konfrontace s přítomností a klavírem mu jasně dává poznat, že mnoho věcí prostě neumí a jen málo zmůže vůlí. Najednou ho učí mladá žena, před kterou se stydí. V podstatě se nedostane k tomu, aby se mohl se svým hraním komukoliv předvést - pouze cvičí, hraje dokola stejné melodie a diví se, těší ho to. Stává se někým, kdo má sice účast na jakési společné realitě, ale už do ní nevkládá svůj osobní zájem.

Ludvík Vaculík psal své knihy často ze vzdoru nebo neřešitelného konfliktu: především Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Hodiny klavíru nic podobného neřeší, jejich autor je opravdu téměř „vysvlečený z úmyslů“, a to dává jeho knize punc svobody, kterou nabízí i čtenáři: Bez násilí, pěkně pomalu jsem si hrál všecky noty, půlové jako šestnáctinky, svým tempem: ale to je úplně nové hraní! To si zkuste: z cizích kostiček si stavíte svou stavbu. Nechejte si to znít. Je to jak vyběhnout z ohrady.

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 25. 10. 2008, roč. 21, č. 252, příloha Orientace, s. 23.)

Po výboru fejetonů z Lidových novin Poslední slovo z let 1989-2001 připravil Ludvík Vaculík (* 1926) další soubor z let 2002 až 2008, nazvaný Dřevěná mysl.

Knihy i fejetony Ludvíka Vaculíka odpovídají na jedinou otázku: Jak žít svobodně pod zákonem? Zákonem není míněna jen nějaká právní či policejní soustava momentálního režimu, formulář daňového přiznání či dopravní předpis. Zákon je hlavně smrt, vztah k předkům a rodičům, k ženě, dětem, k přátelům i nepřátelům, zákon fyzikální, vesmírný nebo přírodní.

Namítnete, že to je přece otázka každé knihy a každého člověka, že to zní příliš obecně. Důležité je slovo „odpovídat“: na tu jednu velkou otázku o mnoha praktických podotázkách nám ve Vaculíkových knihách odpovídá někdo velice konkrétně a zároveň průběžně. Odpověď není řešení ani návod - odpověď je právě jen odpověď, životní projev, ne nějaký další zákon.

Žít svobodně

Ale kdo to odpovídá? Při totožnosti otázky a rozmanitosti odpovědí se může zdát, že pokaždé někdo jiný, že Ludvík Vaculík na to má celou armádu Ludvíků Vaculíků - výmluvných, nemluvných, proklínajících i zpěvných, v první, druhé i třetí osobě obou čísel, že někdy se jeví jako starostlivý a odpovědný hospodář, jindy jako partyzánský vůdce. Že mění tón, nejen aby čtenáře neuspával, ale také aby se nevmanévroval do funkce předvídatelné instituce nebo idolu: někoho, koho máme tak snadno rádi, že mu buď všechno odkýváme, anebo ho láskou umačkáme a sníme: Máš mě rád? Tak mě nesmíš zklamat! Ale on raději nejdřív zklame - a pak potěší. Tím se vracíme k „žít svobodně“.

V posledních slovech Ludvíka Vaculíka tuto proměnlivost a opouštění již dosažených pozic sledujeme každotýdenně. Dva jejich výbory nás však shromážděním a výběrem upozorňují také na souvislost jeho proměnlivého myšlení. Pisatel je nám schopen několik týdnů po sobě tvrdit, že bude volit a už volí ODS, protože vidí ty a ty možnosti polepšení tohoto spolku, a pak nám za nějaký měsíc mimochodem sdělí, že volil zelené, protože ODS jeho nabídku ke zlepšení přeslechla. Bude horlit proti stírání hranic v Evropské unii, ale když už jsme tam jednou vlezli a rozšířili si území, pak za něj také odpovídá a myslí celoevropsky. Bude odmítat mobily i reklamu, ale když už tu jednou jsou, vymyslí si také nejlepší reklamu na mobily. A opět: na věci to zdánlivě nic nemění, to jen člověk a jeho řeč se staví k zákonu i svévoli svobodně.

Zůstat na svém místě

Výbor Dřevěná mysl, nazvaný stejně jako poslední fejeton výboru předchozího, si Ludvík Vaculík zrecenzoval hned na začátku sám a hned také čtenářům poskytl obraz svého myšlení: postupné odsekávání, řezání a štípání dřívek stromů z vlastní zahrady. A představuje si, jak se ta dřeva nějakým kouzlem dávají do pohybu a vracejí se do původních souvislostí, ke své větvi nebo kmeni. „Až teď mi napadá, co kdyby se ty klacíky spojily podle mých myšlenek! Jaký tvar by vznikl a jakou úžasnou ideu nebo její nápovědu bych dostal,“ čteme už ve fejetonu z 18. prosince 2001.

Tou ideou, tvarem a nápovědou je obyčejný strom. Strom zůstává na místě, nedá se jen tak vyvrátit, nemůže utéct, ale stále proměňuje svůj vzhled a podle okolností i účel nebo smysl.

Prvním a opakovaným zimním fejetonem je po léta Náš stromek. Vánoční stromek oslavuje - nikoliv sám sebe. Lidé ho dávají do stojanu ve tvaru kříže, uvažují o jeho původu a životě, zdobí ho, hledí na něj, zpívají mu koledy, nacházejí pod ním dárky. Tento poražený a zas postavený strom ztělesňuje stvoření i vykoupení, na kterém bere člověk podíl údivem a radostí.

Ale lépe je říct: může ztělesňovat a může brát podíl, to je lidská volba. Autor fejetonů registruje i stromy na náměstích proměněné v obchodní reklamu nebo domácí praktické stromy umělé, které se pohodlně sklapnou a rozklapnou každý rok. Volba mezi profitem, pohodlím a posvátnou skutečností je všudypřítomná, a tak má fejetonista stále o čem přemýšlet a psát.

Na Velikonoce se strom proměňuje v pomlázku, což je slovo, které Ludvík Vaculík prý nepoužívá (a hned tak nazve jeden fejeton), tedy karabáč, kterým se pomlazuje život reprezentovaný ženou. Na ženy se pisatel na ulicích i v dopravě dívá tu s radostí, tu se sadařskou kritikou také jako na chodící či vlající stromy (jen jedna žena se tomuto pohledu vymyká, je to spíš žena-růže, jindy nazývaná jako paní V. či paní Vaculíková).

Náš stromek má ovšem také své sny - a díky jim se může příležitostně volně pohybovat krajinou v časech, kdy má nejvíc sil a nemá vánoční ani velikonoční povinnosti či privilegia. To je nejčastěji léto, pravidelně spojené se strážnickým festivalem. Někdy na něj pisatel jede, jindy si to jen představuje, pokaždé si přitom zazpívá a rozhlíží se po kraji a lidech. Rád jezdí vlakem - pohyblivě vázaná situace je mu vlastní, a kdo přistoupí, ten je pozorován, zpytován a někdy se také svěří v domnění, že cestuje s diskrétní vrbou.

A mezitím jsou dlouhé týdny, kdy strom stojí mezi jinými, doléhají k němu různé nechtěné zvuky, škůdci a živly, které ho ruší, ohýbají, mají moc ho i nalomit nebo porazit, a on může jen stát a konat svou pravidelnou práci - zelenat se, kvést, ševelit, shazovat listí nebo sníh - někdy ovšem cíleně na něčí hlavu.

Možnosti stromu reagovat na agresi jsou omezené, ale existují: stát někomu v cestě. Anebo posměšnou ozvěnou odrazit vtíravá slova: tak se z know-how stane knowhownismus a z VyVolených VyVolové.

Ve fejetonech Ludvíka Vaculíka také trvá vědomí celého lesa, úvaha o společnosti a jejích správcích. Kolektiv nebo obec přitom odlišuje od davu, protože ten sám sebe vždy poráží. Dobrý správce zas nevytěžuje svěřený les, ale slouží jeho prospěchu, myslí na jeho budoucnost. Do tohoto přirozeného modelu pak fejetonista zasazuje aktuální činy jednotlivých politiků i zvuky z médií nebo reklam. Doufejme, že právě této části fejetonů nebudeme už za deset let rozumět: čistě proto, že produkty značek Family Frost, Big Brother, Paroubek nebo Topolánek zahladí čas. O to déle pak pravděpodobně přetrvají fejetony o kočkách, ženách a květech kolotočníků.

Kamenné desky

Jestliže se Ludvík Vaculík vždy představoval svým čtenářům jako ten, kdo svobodně a odpovědně prořezává, kosí a sází, tedy kultivuje své okolí a k této kultuře vyzývá, pak s přibývajícími léty pozorujeme, že jeho slova stále silněji žijí myšlenkou toho, kdo je sám prořezáván, kosen i sázen. Je stromem čím dál víc: čím dál víc klidu, stínu, zpěvu.

Strom je symbolická skutečnost, do které lidé slovy promítají život v mýtech, písních i literatuře - v Bibli roste strom poznání a života a proměňuje s v kříž, ve staročeštině se „dřěvo listem odievá“, stromy kvetou v moderní poezii Březinově nebo Horově... Ludvík Vaculík píše o lesích, stromech i sekyrách od počátku. Dnes v jeho tvorbě roste vědomí pomíjivosti a marnosti všeho, co je ze dřeva i z papíru. Tato pomíjivost však má svou protiváhu.

Tento týden čerstvý držitel Státní ceny za literaturu nazval své úterní slovo O literatuře a zakončil ho prorocky: „Celkově si ale o literatuře myslím, že ze všeho toho psaní, až kolem Země proletí silně magnetické a žhavé těleso, zůstane jen to, co je zapsáno do kamene. Ale nebude to už mít kdo číst.“

Tou kamennou literaturou a zákonem, na který pisatel ve svých fejetonech odkazuje, je Desatero. Přestože nejčastěji výslovně opakuje spoluobčanům „Nepokradeš!“, v podstatě stále čerpá ze dvou základních přikázání pozitivních, která nezakazují, ale povzbuzují. „Ty těžké kamenné desky mají platit!“ volá Ludvík Vaculík. Ale přitom ví, že „všechny hrůzy začaly v mezích zákona“, jak si ho vyložili lidé. Ví, že ty těžké kamenné desky volají po čtenáři, který nemá kamenné srdce ani kamennou mysl.

http://www.dokoran.cz/index.php?&p=book.php&id=399

Josef Chuchma

(Respekt, 14. 5. 2012, roč. 23, č. 20, s. 62)

Ludvík Vaculík novinový a knižní.

Vyšel třetí soubor jeho Posledních slov.

   Začátkem roku 1996 oslovili redaktoři Lidových novin Karel Kříž a Karel Steigerwald spisovatele Ludvíka Vaculíka s nabídkou, aby k nim pravidelně, jednou týdně, přispíval do rubriky Poslední slovo. "Získala mne ta pravidelnost honoráře - po letech fejetonování bez honoráře. Smlouvu jsme uzavřeli podáním rukou a byla pak stejným způsobem potvrzena každým novým šéfredaktorem novin. Svobodu psaní jsem si ověřil, můj honorář se vyvíjel dobře a pondělní odevzdávka textu stala se mým zvykem tělesně hygienickým, jako holení," vysvětlil autor v úvodu k prvnímu knižnímu souboru těchto fejetonů. Dostal jednoduchý název Poslední slovo a byl výběrem z těchto textů publikovaných v LN do prosince 2001. Následovala Dřevěná mysl, výběr fejetonů otištěných od ledna 2002 do června 2008. Nyní tedy svazek třetí Říp nevybuchl.

Rozsahově se od dvou předešlých neliší, ale zahrnuje kratší údobí (od poloviny roku 2008 do února 2012), selekce byla tentokrát mírnější. Jako kdyby se

Vaculík "ekologicky" rozhodl, že odpadu bude minimum. Je to asi případnější řešení, neboť úterní kontinuita z LN nemá být v knize pokud možno narušována. Celek těch fejetonů včetně autorových obsedancí a argumentačně slabých míst skládá pravdivější obraz pisatele. A o obraz tohoto pisatele, který ve fejetonech staví sebe sama do středu veškerého dění, jde u Vaculíka především.

Dávky pana Ludvíka

   Pravidelnou týdenní odevzdávku textu po čase sotva při životě udrží pouze sebelepší honorář. Musí v tom psaní být přítomna posedlost a bytostná, ano, i fyzická potřeba. Kdyby Ludvík Vaculík přestal psát, pravděpodobně by ve svém věku (ročník 1926) rychle sešel, takto si udržuje formu psychickou i fyzickou, byť zmínky o chorobách a zápasech s nimi se vyskytují v novějších fejetonech častěji. Mít názor a umět jej formulovat je pro Vaculíka naprostá přirozenost jako dýchání či vyměšování. Pokud bude naživu, bude slyšet.

   Existuje mezi Posledními slovy z devadesátých let a fejetony z nejnovějšího období nějaký výraznější rozdíl, lze vysledovat vývoj v oněch textech, ať směrovaný kamkoli? Minimální. Ale v něčem přece. Vaculík s pravidelnou úterní dávkou začal ve svých sedmdesáti, jako dávno hotový autor v poetice i myšlenkovém ustrojení. Vlastně se jen - a čím dál očividněji - utvrzuje ve svém pohledu na svět a život. Společenské dění má v jeho textech roli spouštěče vzruchů a pozvolna nabývá druhotného významu a rysů cykličnosti a jakési fatální danosti - jako když se střídají roční období se svými projevy a z toho vyplývajícími povinnostmi (když to tedy zase ke mně přišlo, když to na mě dolehlo, tak cosi k tomu podotknu). Vaculík už kdysi, v disentu, psal "každoroční" fejetony nazvané Jaro je tady, a ve své kmetské fázi své vnímání a tematizování koloběhu dále posiluje.

   Autorem setrvale a důrazně hlásaný konzervatismus bývával poněkud zvláštního ražení, neboť se uplatňoval výběrově, například na jeho mimomanželské vztahy nikoli, a ještě to bral za námět svých textů. Nyní je však zřejmé, že vyznávané zásady a reálný život autorův se definitivně sladily. Kritičnost Ludvíka Vaculíka nezná mezí a hranic, projevy soudobého života prosáklého novými technologiemi, módami nebo zvyky jej popuzují, protože v nich nenalézá fundament, vidí v nich odvádění pozornosti od toho, co považuje za důležité nejen pro jedince, nýbrž i pro společnost. Proto si například myslí, že digitální fotografie znamená naprostý úpadek, neboť u ní při zhotovování pozitivů zcela vymizela rukodělná složka. Tekutost a virtualizace nynější demokracie ho rozčilují a spatřuje v tom ohrožení našich civilizačních základů. On je hospodář, který si rád obdělává svoje území, rukama zasévá i sklízí, jeho vjemy jsou primárně hmotné, z nich teprve odvozuje veškerá svá zobecnění. Nehmotnost - včetně četných ekonomických procesů - jej uvádí ve zlost.

Rozčilení není program, zastával zásadu T. G. Masaryk. Pro Vaculíka rozčilení program do značné míry je, vedle - na to nelze zapomínat - respektu hodné zjitřenosti a citlivosti. Při svých rozčileních dupe nohou a just je proti všemu a všem, včetně faktů a rozumu; tak prakticky bez argumentů, se selektivní slepotou k jejich krokům bránil Topolánka a hlavně Klause, možná proto, že býval volič ODS.

Život je hra

  Vaculíkova zřejmě úmyslná neochota rozlišovat v soudobých jevech důležité nuance je čtenářsky udržitelná proto, že jeho styl neztrácí vitalitu, jedním z jeho rysů je moderní zkratkovitost. Prostě: ještě mu to píše "po jeho", nechybí napětí mezi dynamikou psaní a tuhostí názorů. Také ještě umí být rázný, vtipný i (sebe) ironický. Na velmi limitovaném prostoru dokáže střídat vyprávěcí linie a pracovat s motivy. Šťastnou tečkou v souboru Říp nevybuchl je text Život je hra… Vynikající úvaha či miniesej. Na několika desítkách řádcích je tu přehlédnuta celá individuální existence zakončená dokonale jednoduchými větami: "Život končí, a jaký měl smysl? Přesně takový, jaký jste. Život je hra na život. Která se nedá opakovat."

Schraňování úterních novinových dávek do knih v sobě ovšem nese paradoxy a otázky. Starty Vaculíkových fejetonů jsou ostré - autor jde od první věty k věci, přičemž ta věc je pokaždé velmi osobní, a někdy navíc navazuje na to, co bylo řečeno v některém předešlém textu. V knize s tím není problém, čtenář to má v jednom balíčku, ale při samostatné novinové publikaci je to někdy na hraně nejen co do orientace v reáliích. Vlastně to vyvolává dojem, že nejvlastnější tribunou Vaculíkových Posledních slov jsou teprve ty knihy. Můžeme je vnímat jako autorův příběh, jenže je přirozené hltat jeden fejeton za druhým? Tím se přece popírá původní určení takového útvaru, jímž je kontrastní sousedství se zpravodajstvím novin. Je správné dělat ze zákusků hlavní chod?

Vaculíkův do sebe zahleděný přístup je v deníku ještě přípustný a přínosný proto, že během své spisovatelské dráhy učinil hlavním tématem sám sebe. Je institucí, která referuje o svém provozu. Vyprofiloval se jako svého druhu literární postava, na tom staví. Nelze ho brát doslova, nýbrž jako úkaz, který svou tvrdohlavostí, ba i svými prokazatelnými omyly nás nutí promýšlet, kým jsme a kam spějeme.

Vydává skladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj.

Poslední kniha Ludvíka Vaculíka. Jeho fejetony patří k nejpozoruhodnějším jevům české literatury 20. století a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi sloužily i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání svých názorů na společenské dění. "S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život," napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. V osmdesátých letech psal Vaculík své fejetony pro strojopisný literární měsíčník Obsah, později pro tehdy ilegální Lidové noviny. Ty po listopadu 1989 navázaly na tuto tradici a na Vaculíkův fejeton se od té doby těšili každé úterý jejich čtenáři až do května 2015. Čteme-li jeho fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu už pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost a originalitu myšlení. Za svou tvorbu byl v roce 1996 oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy a v roce 2008 Státní cenou za literaturu.

Svazkem Další tisíce pokračuje svazek Tisíce slov. Obsahuje autorovy fejetony a texty publikované většinou v samizdatu v letech 1977–1990, kapitoly z dosud nepublikovaného rukopisu Stará postel, záznamy Státní bezpečnosti, dobové fotografie, jmenný rejstřík.

Z autorovy záložky k Tisícům slov: „Krom opravy nějakých chyb či nepřesností a několika škrtů pro stručnost jsem nic neměnil. Redakce tu chtěla ze své zakořeněné dokumentaristické povahy mít rejstřík zmíněných osob. Dohodli jsme se, že tu budou jen ty, jichž se líčené děje týkají.“ 

Na záložku Dalších tisíců autor napsal: „Já jsem zapomněl, že to mají být dva díly! Když mi teď redakce poslala úplný výčet toho, co jsem vybral do tohoto svazku, hleděl jsem na to jako na cizí, neznámý text. Proč já jsem psal o Šimečkových botách a co jsem měl s Mlynářem? Víte vůbec ještě, kdo to byl? A já že byl v Trondheimu? Vzpomínám si akorát na ten Zatykač: to bylo dobré! To byla stokoruna s portrétem pachatele.

Moje nakladatelství se o mé věci stará líp než já sám. Já nevím: stojí ty mé psaniny ještě teď za připomenutí? Čtu ty titulky jako cizí příhody, události, situace. Uvědomuju si zas, nač jsem myslel už mockrát: že mně není ničeho líto, nic bych nechtěl prožívat znovu, nestýská se mi po ničem. Naopak, jsem rád, že je to pryč: ten můj dělnický škarbal jako moje rady anglické vládě. A bývám někdy rád, že jsem se nestal nikým, na nic nekandidoval a nemá mne nikdo za co vyšetřovat. Mějte se dobře. Ludvík Vaculík“

Ludvík Vaculík

(Ludvík Vaculík: Cesta na Praděd. Brno, Atlantis 2001. 284 s.)

Vůz tažený párem skvělých koní dorazil do Kutné Hory, zatímco krajinou, skrz pole a louky, šli jezdci v sedlech. Byl srpen roku 1966. Vůz krytý plachtou se šinul dolů náměstím, sledován z chodníků obyvatelstvem, mezi nímž si vozataj výpravy Jan Špička všiml jedné ženy, jež si ho všimla také. Seskočil s vozu, který jel dál, a vrátil se, aby na ženu pohlédl zblízka, ta však mezitím zašla do knihkupectví. Jan Špička z náměstí divnou náhodou zabočil do jedné uličky a vešel na dvůr jednoho starého domu, aby na tu ženu počkal. Nebyla to však náhoda, že ta žena přišla! Oba byli svou příhodou zaujati, takže si řekli několik vět, a nic víc, protože Ludvík Vaculík přestal psát. K rukopisu počatému v roce 1969 se vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky mužsky pokračoval prostě v líčení Špičkovy cesty na Praděd i jeho nočních návratů do Kutné Hory.

Skutečná, tvrdě romantická cesta na Praděd byla zároveň i symbolickou výpravou do minulosti lidí a krajiny: východními Čechami přes polské Kladsko na severní Moravu a zpátky do středu Čech. Zvláštním, neplánovaným efektem je dnes i to, jak se všecko, co Ludvík Vaculík píše o tehdejších poměrech v redakci Literárních novin i v zemědělství, stalo minulostí.

Jan Špička (= Ludvík Vaculík)

Zvláštní výstava o přátelství Ludvíka Vaculíka a koňaře Josef Zemana

Jiří Peňás

(Týden , 4. září 2006, č. 36, s. 72.)

Spisovateli Ludvíku Vaculíkovi bylo letos v červenci osmdesát let. Přesně v polovině toho věku, tedy před čtyřiceti lety v srpnu 1966, podnikl se svým kamarádem Josefem Zemanem a jeho studenty cestu na Praděd.

Jeli na koních, Vaculík se vezl na voze. Občas šel. Pak zase naskočil. Kopyty koní listoval krajinou - a v sobě samém.

Literární zpracování oné výpravy, která začala na dvoře statku v Bezejovicích na Benešovsku a skutečně došla přes Kladsko až k Pradědu, se protáhlo na více než třicet let. Cestopis Vaculík rozepsal koncem let šedesátých, ale vrátil se k němu až koncem let devadesátých. Pod jménem Cesta na Praděd vyšel v roce 2001 (viz Týden č. 33 /01).

Na voze se tehdy vezl muž, který se pomalu stával díky svým reportážím v Literárních novinách známým, ale rozhodně ještě ne proslulým. V tom roce mu vyšel román Sekyra, ale jinak všechny ty věci v politice, v psaní a v osobním životě na něho teprve čekaly, respektive on se k nim po svém blížil, možná i během té cesty skrze deštivě letní Čechy a kus Polska roku 1966. Vždyť už příští rok (1967) přečte na sjezdu spisovatelů zkoprnělým kolegům a šokovanému stranickému dozoru svůj projev, po kterém si půjde domů hned lehnout, protože ho rozbolí hlava, a zatím, než se vyspí, bude vyloučen z KSČ a začne literární fáze obrodného procesu. Zbývají jen dva roky, než sepíše text Dvou tisíc slov, který bude Brežněvem a budoucími normalizátory správně pochopen jako kontrarevoluční výzva. A uplyne jen pár let, než si Vaculík nechá narůst knír.

Ale tento článek nemá být o tom, co všechno snad vstoupilo už jaksi do zdejších dějin, u nichž Ludvík Vaculík nějakým způsobem byl a podílel se na nich. Tento článek má být o Vaculíkově kamarádství s Josefem Zemanem, s nímž onu koňskou cestu podnikl.

Alternativní Josef

Seznámili se na konci padesátých let. Středně mladý Vaculík tehdy pracoval v časopise s přitažlivým názvem Beseda venkovské rodiny. Hledal, jak napsal, „dobré typy“, místa, kde „lidé a zvířata žijí podle klasického řádu“. Čili hledal opak toho, o čem dobře věděl, že se v kolektivizovaném zemědělství stalo normou. V osadě Loutí na benešovském venkově objevil farmu, kterou vedl Josef Zeman, o šest let starší rodák z Brna, svérázný a čestný člověk a přitom komunista, což se tehdy ještě úplně nevylučovalo, i když to začínalo být na pováženou. Onen statek byl zřízen jako škola pro děti „zemědělců, které nesměly do jiných škol“. Tedy pro děti sedláků, jejichž rodiče byli zlikvidováni a rozkulačeni. V Josefově škole se tato mládež učila tomu, co by za normálních poměrů poznala také, jenže poměry normální už nebyly. Vaculík prolomil nedůvěru, kterou měl Josef k novinářům, jimiž pohrdal, považuje je rozumně za „lháře, povrchní žvanily a sluhy“. Psal o statku jako o komuně blízké jeho smyslu pro řád, smysl a práci, psal o ní tedy s „dokonalým respektem a čistým svědomím“. Výsledkem bylo, že Josefovi školu zrušili a Vaculík si hledal jinou práci.

Po nějaké době, jak poměry polevovaly, nastoupil Josef Zeman do nové statkové školy, už v oněch Bezejovicích (najdeme je na mapě u Nesvačil západně za Bystřicí u Benešova). Odtamtud tedy vyšla výprava na Praděd a tam jezdil Ludvík Vaculík snad až do konce Josefova života. Rok 1968, respektive to, co následovalo, si odskákal i Josef, který byl nepochybně i kvůli přátelství s Vaculíkem vyhozen z KSČ a samozřejmě ze školy. Pracoval však nadále jako ošetřovatel koní a jezdecký instruktor, byť na statku poněkud vzdálenějším. Vaculík, který byl vyloučen ze všech organizací a spolků, zůstal dlouho do normalizace členem jediného: jezdeckého klubu v Bezejovicích. Na koni však nikdy neseděl -s jedinou výjimkou, když pózoval s poněkud nejistým výrazem na kobyle pro Josefův snímek. O svém příteli Vaculík psát už nikdy nepřestal. Josef Zeman se stal pro Vaculíka pravděpodobně alternativou, tím, kým by on sám chtěl a mohl být, kdyby nebyl novinářem, spisovatelem, intelektuálním Pražanem, byť s náturou nevymazatelně vesnickou. Jeho postava prochází (snad s výjimkou neautobiografických Morčat) každou Vaculíkovou knihou, objevuje se v řadě jeho fejetonů. Spolu s brumovskou paní učitelkou Svatoňovou je jedinou nezpochybnitelnou autoritou Vaculíkova jinak vždy trochu rozkymáceného světa. Vždy se jmenuje prostě „Josef“, moc toho nenamluví, ale co řekne, jako by řekl autor sám za sebe, ale lépe. Pokud nejede Vaculík za ním, přijíždí on za Vaculíkem do Prahy nebo do Dobřichovic a bývá mu užitečný i přímo materiálně: třeba mu přiveze hnůj, jako v samizdatovém fejetonu Raději o hnoji (listopad 1981), který byl státními orgány pochopen jako metaforický útok na zřízení. Nebo si jen tak jdou po městě, nahlížejí do prázdných obchodů, a přece jen si občas něco šikovného koupí: třeba „dalekohled monokulár“ v obchodě se sovětským zbožím v Železné ulici (fejeton Konec léta, září 1982). Josefův význam jako postavy, se kterou je Vaculík spojen silným duchovním poutem, dokládá několik snů, v nichž vystupuje právě on v Českém snáři, a pak i epilog z Cesty na Praděd, v němž Vaculík vede metafyzický hovor s Josefem o nebi a pekle, o Bohu a nesmrtelnosti.

Dělat fotografie

To už byl Josef Zeman mrtvý. Zemřel v roce 1999 na zdevastovaném statku v Bezejovicích, který odmítal opustit, i když mu nový majitel vypnul proud. (Statek jsme navštívili minulý týden, zdevastovaný je stále, nemohu posoudit, zda více, brzy ale spadne.). Před smrtí rozdával věci, zůstalo po něm několik krabic s kinofilmy. Ondřej, syn Ludvíka Vaculíka, je prohlédl, vytřídil, a to, co stálo za to, nechal nazvětšovat. Spolu s ředitelem Muzea umění v Benešově Tomášem Fassatim pak připravili výstavu, kterou v srpnu otevřeli v jedné z místností benešovského muzea, jež mimochodem vlastní velmi kvalitní sbírku české a slovenské fotografie.

Ale aby nedošlo k omylu: výstava nepředstírá nějaký umělecko-estetický objev, netvrdí, že se zde představuje nějaký zapomenutý fotografující solitér jako před časem onen kyjovský podivín Miroslav Tichý. Josef Zeman prostě rád a se zaujetím fotil to, co mu přišlo zajímavé, hezké, důležité. Koně, krajinu, různé přírodní konfigurace, jevy a úkazy, třeba závěj sněhu nebo strom ve větru, někdy i ženu, jak stojí otočená zády v okně, ovšemže nahá.

Samozřejmě, že tím, co jeho focení činí zajímavým, je souvislost s Ludvíkem Vaculíkem. To není nespravedlnost vůči obyčejnému člověku Josefovi Zemanovi, který nepsal, jen prostě vedl slušný, pracovitý život. Naopak: ta výstava, která se jmenuje Předliterární skutečnost a na níž je sice tahákem jméno Vaculík, naznačuje, jak důležité pro spisovatele bylo takové přátelství s člověkem „odjinud“, s člověkem daleko mimo kruhy literární, intelektuální, novinářské, s člověkem, kterého literatura zajímala, jak Vaculík přesně napsal, „jako mě koně, to jest, když tu jsou a když mi je ukazuje, zajímají mě“.

Fotografování je tedy v tomto spojení dvou mužů zanecháváním stop a oběma dostupným osvojováním reality. Vesnická krajina na nich tvoří tu nejpřirozenější kulisu s pohybem lidí i koní. Muž s flexaretem provádí poměrně složitý technický úkon, musí nejen vybrat záběr, ale i ostřit, zvolit clonu a čas; žádný fotolab nebo sběrna v drogerii za něho jeho negativ nevyvolá a nedodá mu za tři dny dokonale barevné výjevy z dovolené. Pro tyto fotografyamatéry znamená „dělat fotky“ nalézt čas, klid a soustředění a zavřít se na několik hodin do koupelny se zvětšovákem a tam provádět dnes už pomalu nepředstavitelné a zapomenuté alchymistické úkony. Tato komplexní činnost má tedy něco společného se zeměměřičtvím nebo jinou technickou znalostí. Představíme-li si Vaculíkův nejen literární, ale vůbec osobní svět, nemůže tam fotografování chybět a je jasné, že jeho životní kamarád nemohl být jiný.

Vaculíkovo fotografování je však už poněkud jiná kapitola. Každý jeho čtenář o něm něco ví, neboť vlastními fotografiemi po svém ilustruje své knihy. Jsou jako jeho literární texty: výstižné, nejednoznačné a v něčem zneklidňující. Odhalují rády osoby, které jsou do jeho psaní a života vtaženy, odhaluje se na nich rád i autor, a to doslova. Hypotetická výstava, která by obsáhla tuto vaculíkovskou polohu se vším všudy, by zanechala asi stejný dojem, jako v tomto ohledu zanechávají jeho osobní knihy. Podle okolností a postojů k Vaculíkovi i k věci samotné. Asi s takovou výstavou není třeba zvlášť spěchat. Zatím stačí Vaculíka číst.