Tvorba

(Brno, Atlantis 2003)

Já po sobě knížky nikdy nečtu, jaksi mě odpuzují. Jako kdybych to nějak přerostl, a nemůžu se tedy nic dovědět. Ale když z nějaké nutnosti do některé nahlédnu, divím se, co všecko jsem tehdy ještě věděl, pamatoval si a už tehdy správně řekl! Píšu tedy pořád dokola: jako když někdo zabloudí, chodí do kruhu, cesta je mu povědomá, a neumí vybočit jinam. Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. Říkávají mi to starší čtenáři a mně někdy napadne: tys asi od té doby toho moc nepřečetl... A mám někdy pocit, že tím nepřímo kritizují moje pozdější psaní. Jako by chtěli naznačit, jak jsem se mravně zkazil. A já myslím, že ano: porušil jsem některé články svého řádu, a psal o tom.

Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce... Neopakovat se! Proto jsem následující Morčata nasadil a táhl jinak. Knížky mají být každá jiná!

Sekyra ale není mou první knížkou. Před ní byl Rušný dům (1963). To byla jakási beletrizovaná reportáž nebo výchovná stížnost na stranickou politiku ve výchově učňů. To nemůžu dneska číst vůbec, a nikdy jsem to neotevřel, bojím se své tehdejší klukovské nevinnosti (hlouposti?). Sekyra pak vlastně vznikla z odporu k tomu tématu i k té metodě. Psal jsem ji svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1966. 169 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 2. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1968. 176 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 3. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1969.  175 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 3. vyd. Praha : Práce, 1991. 204 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. 4. vyd. Brno : Atlantis, 2003. 172 s.

Sekyra / Ludvík Vaculík. Audiokniha. Praha : Radioservis, 2012.

    1966          1968           2003            2012

(Vítězslav Macháček: 50 českých autorů posledních padesáti let, Československý spisovatel 1970. 211 s.)

Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra, představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života. Především tak, jak utkvěl vypravěči ve vzpomínkách z dětských let. Tehdy byl otec bezpečnou oporou jeho dětského světa. Syn okouzleně vzpomíná na společné výpravy do hor na dříví. Tyto vzpomínkové pasáže jsou proloženy i úryvky otcových osobitých dopisů, které posílal rodině z Persie. (Vaculík jen nepatrně stylisticky upravil skutečné otcovy dopisy.) Ve vypravěčových vzpomínkách a úvahách se však hlavně rýsuje otec jako komunistický funkcionář po únoru 1948. Je přesvědčen o správnosti cesty, po níž ho vede strana, a bere na sebe obětavě všechny stranické úkoly. Syn je na něho hrdý, když se jako první vzdá louky za chalupou, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní těžkou dřinou zvelebil. Ale později se vztahy mezi otcem a synem narušují. V procesu kolektivizace se otec při plnění stranických úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí, ale většinou potlačuje vlastní názor ve jménu velké myšlenky, které chce sloužit. Ani si zpočátku neuvědomuje, jak se mění jeho vztah k lidem: stávají se mu jen prostředkem k dosažení politického cíle. Začíná se jim odcizovat, přestává si s nimi rozumět. Začíná se odcizovat i vlastní rodině. Jeho žena to vyjádří svým prostým způsobem: "Ale, tato. Já to vidím, ty nejsi dobrý." Tatínek se dostává do sporu se světem, s nímž kdysi srostl a který mu byl vším. Začíná proces jeho odosobnění, ztráty vnitřní svobody. Výsledkem je rozvrat osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl ten dopis již na úmrtní posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění. Na otázku, zda postavou otce chtěl vytvořit kladného hrdinu, Vaculík řekl: "Kladný hrdina se vyznačuje tím, že se s něčím utkává. A můj hrdina se utkal ne s vesnicí, ale s neslučitelností toho, co měl dělat, se sebou samým. V osudu tohoto hrdiny je tak vlastně obsažen i důkaz nepřirozenosti forem, které na sebe vzalo uskutečňování jeho ideálů."

Syn- vyprávěč si uvědomuje, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Chce zůstat nedeformovaným člověkem, odmítá stát se manipulovanou jednotkou. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji, k společenství lidí a míst, které ho naplňuje pocitem řádu a jistoty, i když si uvědomuje, že tento originální řád vesnického života je rozrušován nivelizujícím náporem civilizace.

To, čím Sekyra tak převýšila Rušný dům, je stupeň její umělecké zralosti a míra umělecké kázně, kterou tu autor projevil. I Sekyra pracuje se skutečným životním materiálem a není prosta publicistických prvků. I druhý Vaculíkův román je vlastně stížnost adresovaná všem, ale jeho autentičnost a polemičnost prošla vysokou mírou umělecké stylizace. Vznikl osobitý prozaický útvar, pro nějž je označení román jen velmi přibližné. Na rozdíl od Rušného domu je zde epický příběh, ale čtenář si ho musí sestavovat z množství vzpomínkových scének a úvah, které nejsou chronologicky uspořádány. Již několik prvních vět naznačí Vaculíkovu vypravěčskou metodu: "Poprvé jsem měl navštívit svého bratra řidiče. -- Ale on skoro nikdo neví, kdo je můj bratr řidič. Tedy bylo mi deset roků, když mi nečekaně připadl k občasnému nudnému kolébání... Když tomuto mému bratrovi bylo pět, šel jsem do světa, když on měl mých deset roků, já už měl svých dvacet a mohl mě takový bratr zajímat? Počítal jsem ho spíš mezi drobný domácí inventář... Dneska se domnívám, že jenom věkově blízcí bratři se rodí skutečně jako bratři, kdežto jsou-li si věkem vzdáleni, musejí se teprve průběhem života bratry stát." Základní časovou rovinou románu je současnost, dějovou základnu tvoří vyprávění o hrdinově návštěvě v rodné vsi, ale vyprávěč se od této dějové základny stále odráží k výpravám do různě vzdálené minulosti, přerušovaným pasážemi úvahovými. I skutečnost, že pozornost vstupní pasáže je zaměřena na bratra řidiče, který je v románu postavou zcela epizodní, svědčí o metodě, kterou Ivan Klíma označil za "metodu záměny podstatného a nepodstatného". Často se tu důležité dějinné události nebo významné mezníky v životě otcově mihnou jen jakoby okrajově, jako letmé zmínky. Zato jsou bohatě rozvíjeny scény výprav do hor na dříví a stavění domu. Vrcholné momenty v životě jedince nejsou vždy totožné s vrcholky historie. Ivan Klíma upozornil i na Vaculíkovu osobitou práci s časem: vytvořil si zvláštní čas, který se nekryje s časem historickým, čas, v němž se prolínají události současné s minulými, někdy v téže větě. "Čeká nás mnoho úkolů, řekl a zamračil se a máme moc nepřátel, řekl a umřela maminka." I tato práce s časem umožňuje korigovat rozměry události. Celým románem prochází motiv nedovoleného odvezení zapomenutého kmene lesního stromu, který v závěru dostává charakter symbolu jednání z vlastního rozhodnutí a vlastní iniciativy, svobodného činu nemanipulované lidské osobnosti. Po jazykové stránce se vypravování pohybuje většinou v rovině hovorového jazyka, jehož autentičnost je podtržena četnými moravismy.

Rozsáhlá studie nazvaná Dva tisíce slov; Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání nabízí detailní rekonstrukci zrodu, publikace, přijetí a důsledků jednoho z nejvlivnějších dokumentů a vrcholných projevů konstituování občanské společnosti v ČSSR roku 1968.

http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/440_koncelik_2000_slov.pdf

Michael Borovička

(Mladý svět, č. 33/1999, s. 50-51)

Ta výzva vyvolala v celé společnosti nebývalé vzrušení snad i proto, že ji uveřejnily současně tři deníky a jeden týdeník. Jmenovala se "Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem" a 27. června 1968 bylo možné si ji přečíst v Práci, Zemědělských novinách, Mladé frontě a Literárních listech. Ještě téhož dne k ní předsednictvo ÚV KSČ zaujalo odmítavý postoj. Následujícího dne se připojila i vláda a Národní fronta. Josef Smrkovský, který rozhodně nepatřil ke "konzervativcům" ve vedení strany, otiskl 5. července v Rudém právu článek symbolicky nazvaný "Jeden tisíc slov", v němž výzvu označil za "politický romantismus".

Měl pravdu, nebo přeháněl? Z hlediska vysoce postaveného komunisty, který navíc v té době stále silněni cítil blízkost nemilosrdného bratrského obětí Sovětského svazu a jeho spojenců, byly rozhodně obavy oprávněné. Manifest totiž vybízel k rozvoji lidového hnutí, které by podpořilo demokratizační proces v zemi. I mnoha reformním komunistům mohla znít velmi nepříjemně následující slova: "Od začátku roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně... Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po dvacet let žít jakýmsi politickým životem... Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitost k záchraně své i národní cti."

Bez komunistů to nejde

Na druhé straně však manifest odporoval názorům, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nejen nespravedlivé, ale také nerozumné, protože mají vybudované organizace, v nichž je třeba podpořit progresivní křídlo. Koneckonců, komunisté mají dosud v rukou "všechny páky a tlačítka". Manifest varoval před netrpělivostí, která se lidí zmocňovala. Novým lidem je třeba popřát čas k práci. Od centrálních politických orgánů sice není možné očekávat víc, ale je třeba usilovat o změny v okresech a obcích. Konzervativce či lidi zkompromitované je nutné přimět k odchodu, avšak pouze slušnými způsoby. Okresní noviny je třeba z "úřední trouby" proměnit v tribunu všech kladných politických sil". Na adresu Slováků výzva "Dva tisíce slov" poznamenala, že federativní uspořádání státu je jen jedno z demokratizačních opatření, které nemusí ještě automaticky přinést Slovensku lepší život.

Dokument svým obsahem a požadavky nepřekračoval úroveň tehdejší publicistiky, co však reformní vedení KSČ tak vyděsilo, byly asi vnější okolnosti.

Dnes nám manifest "Dva tisíce slov" připadá jako velmi krotké čtení. Vášně tehdy spíše tlumil, byl to politicky chytrý text. Na politiky však mocně zapůsobil především tím, že se v jeden den objevil hned ve čtverých novinách, což byl trik, který se dosud dařil pouze straně. A byl formulován jako výzva.

Reformním komunistům ve vedení KSČ manifest "Dva tisíce slov" zkomplikoval život v nejnevhodnější dobu. Musel čelit nejen "staré gardě" kolem Indry, Biåaka, Koldera a dalších, ale především tlaku ze zahraničí. Už zhruba od května 1968 se i v komentářích západního tisku začaly objevovat obavy, že Sovětský svaz a většina ostatních členů Varšavské smlouvy by mohly za určitých okolností proti reformnímu procesu v Československu použít vojenské síly. V době, kdy "Dva tisíce slov" vyšly, se konalo na území Československa společné velitelsko-štábní cvičení Varšavské smlouvy. Průtahy s odchodem cizích jednotek po jeho skončení byly přímým nátlakem na čs. vedení.

Socialismus v ohrožení?

Představitelé reformního vedení se ustavičně snažili konzervativce v Moskvě, Varšavě, Berlíně, Budapešti či Sofii přesvědčit, že socialismus v Československu ohrožen není a "kontrarevoluce" opravdu nehrozí, ale bylo to marné. Jejich obavy, že se situace československým komunistům vymkne z ruky, však nebyly tak docela bezpředmětné. Po květnovém plénu ÚV KSČ dění v zemi strhlo i ty, kteří se zatím na "obrodný proces" dívali skepticky. Postupně vycházely na denní světlo krvavé zločiny komunistického režimu v 50. letech a byly nazývány pravými jmény. Činnost obnovily "buržoazní" mládežnické organizace Junák a Sokol. Vznikly i nezávislé organizace, které se stávaly nesmělým zárodkem pluralitní demokracie, jako byl Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub 231, který sdružoval bývalé politické vězně. Na stránkách novin se diskutovalo o možnosti založení další politické strany, která by mohla být i opoziční. Cenzura nefungovala a novináři se těšili naprosté svobodě tisku. Také církve si oddechly, jejich sevření komunistickým státem polevilo. Lidé začali svobodněji cestovat do "kapitalistické" ciziny.

Za této situace se nelze divit, že manifest "Dva tisíce slov" posloužil Sovětům jako jeden z důkazů o existenci "protisocialistických sil" v ČSR. Moskva nereagovala hned, ale až se zpožděním. Desátého července označila Litěraturnaja gazeta manifest za platformu kontrarevoluce a následujícího dne jej Pravda charakterizovala jako útok proti socialistickým základům Československa.

Manifest a jeho tvůrce

"Dva tisíce slov" byly manifestem dějinného významu, o to pozoruhodnější jsou až komické okolnosti, za nichž vlastně vznikal. Spisovatel Ludvík Vaculík, který manifest na žádost skupiny vědeckých pracovníků napsal, se k nim přiznává v Literárních listech z 11. července 1968 v Omluvě o 992 slovech, v níž vysvětluje, proč mu vypadla část textu týkající se Slovenska. 

Vaculík psal výzvu osm dní, vždycky když přišel z práce. Mohl psát, teprve když všichni šli spát, protože Vaculíkovi, jak se sám přiznává, měli "blbý byt". Nešlo mu to rychleji i proto, že nebylo klidu ani v noci, neboť na ulici vyměňovali tramvajové koleje. Termín nestihl. Skupina vědeckých pracovníků, která ho požádala o zformulování výzvy, si musela počkat. Na schůzku, kam měl přinést návrh textu, se přišel jen omluvit. Původně chtěl mít slov tisíc, ale to nestačilo, do toho rozsahu se nevešel, a tak chtěl text zaokrouhlit na rovné dva tisíce.

Iniciátoři také uvažovali, koho poprosí o podpis pod výzvu. Vaculík navrhoval Yvonnu Přenosilovou, protože prý se mu od ní líbila píseň Už to nejde dál. A také Josefa Smrkovského, na což kdosi namítl, že to by byla tragédie. Také se pokoušeli získat ministra kultury Miroslava Galušku, kterého ale nesehnali. Pak si ale řekli: "Buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat."

Když byl text hotový, potřeboval Vaculík vědět, kolik má vlastně slov. Byl v jednom kole, neměl čas, a tak požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou v textu udělal tužkou čárku. Když pak Vaculík namátkou překontroloval jednu stovku, zjistil, že je v ní o sedm slov navíc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila. "Synovi jsem ostře pravil," napsal v Literárních listech 11. července 1968, "že to je typické pro jejich generaci, ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději na příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubky, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal."

Druhý den jej prof. Brod žádal, aby ještě něco doplnil. Vaculík však měl naopak krátit. V hluku a zmatku redakce to udělal. Tak vznikla konečná podoba manifestu "Dva tisíce slov".

Podepsala jej řada osobností vědeckého života v čele s prof. MUDr. Janem Brodem, DrSc., ale i populární osobnosti, jako byli Jiří Hanzelka, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Vojta či manželé Zátopkovi. Později se k nim přidalo mnoho dalších.

Ludvík Vaculík v manifestu vtipně o tehdejší době napsal: "Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději." Netušil tehdy, že za necelé dva měsíce ona naděje definitivně zemře a nová se objeví až za jednadvacet let.

Ludvík Vaculík

(Literární listy, č. 20/ 1968, 11. 7. 1968)

A jestliže uslyšíme nespravedlivé výčitky, velkoryse je přejděme -- a doma o nich znovu přemýšlejme. Své spravedlivé výčitky si ponechme pro sebe. V tomto čase sporů vracejme řeč na to, co je nám společné a v čem se můžeme se Slováky shodnout.

Tedy těchto jedenačtyřicet slov jsem už věru mohl přidat! Však jsem je tam původně měl. Ale pak jsem je musel vyškrtnout pod tlakem okolností, které se pokusím vylíčit. Prosím předsednictvo ÚV KSS, aby moje vysvětlení považovalo za omluvu, kterou musí odmítnout.

Totiž bylo to tak. Já jsem "Dva tisíce slov" psal osm dní, vždycky když jsem přišel z práce. Píšu pomalu, protože mockrát přepisuju, a můžu psát, až když všichni u nás jdou spát, protože máme blbý byt. V těch dnech však nebylo klidu ani v noci, protože v naší ulici vyměňovali koleje. To mi každý dosvědčí. Když jsem zavřel okno, bylo zas moc vedro. Na schůzku s vědci, kam jsem měl přinést už návrh textu, jsem se přišel jenom omluvit. Až k dalšímu termínu jsem měl text pohromadě, ovšem nevěděl jsem, kolik těch slov je. Chtěl jsem jich mít dva tisíce, když do jednoho tisíce jsem se nevešel, až to bylo mým původním úmyslem. Na schůzce jsem dostal množství připomínek, jimž jsem přes neděli podle možnosti vyhověl. Na téže schůzce jsme se dohodli, koho požádáme o podpis. Já jsem navrhl kromě jiných také Přenosilovou, protože se mi od ní líbí píseň "Už to nejde dál", a taky Smrkovského, na což však někdo namítl, že to by byla tragédie. Taky jsme pomýšleli získat ministra Galušku, což jsem měl na starosti já, ale nevykonal jsem to, protože z naší redakce se téměř nedá telefonovat. Když jsem se dovolal, zas tam nebyl Galuška, tak jsem mu aspoň nechal vzkaz, jestli bych mohl zavolat večer. Večer jsem však na to úplně zapomněl, kamsi jsme se ženou šli a Galuška volal sám. Ten, s kým u nás mluvil byl však náš desetiletý syn Jan, který mi až ráno řekl: "Tato, a máš volat jakéhosi Galušku." Když jsem volal na ministerstvo, Galuška tam nebyl. Taky jsme chtěli mít podpis Matušky, Kvašňáka a Kriegla. Matuška odjel, Kvašňák nebyl k sehnání a od Krigla jsme upustili, protože někdo správně poznamenal, že ten by z toho mohl mít průser. Tím odpadl i Borůvka a vůbec celé pokrokové křídlo, protože jsme si řekli: buď získáme všechny politiky, kteří mají v národě sympatie, nebo je nebudeme jednotlivě kompromitovat. 

Po nikom se nechtělo, aby podpisoval něco naslepo. Možné však je, že někteří četli jen letmo, nebo ho četli celkem až po Kodajovi, jelikož nám věřili. Někteří vyslovovali jednotlivé námitky, jenže každý jinou; nebylo možno s každou z nich znovu obcházet všechny podepsané.

Ale nyní ještě k práci na textu. Když byl hotov a projednán, dodatečně a bez ničí připomínky jsem vepsal ony tři věty, které jste četli na začátku této omluvy. Teď bylo konečně možno slova definitivně spočítat. Potřeboval jsem však nutně pracovat na "obrodném procesu v Semilech", proto jsem požádal nejstaršího syna Martina, aby slova spočítal a za každou stovkou udělal značku. Když je spočítal, nechal je tam ležet a kamsi šel. Namátkou jsem překontroloval jednu stovku: bylo v ní o sedm slov víc. V další bylo o deset míň. Ani jedna stovka nesouhlasila! To mě rozzuřilo a spíš roztrpčilo. Připadalo mi, že jsem na všechno sám. Stranické konference přede dveřmi. Začal jsem počítat úplně od začátku a čekal jsem, až se syn vrátí. Když přišel, tak místo aby pokračoval v přepočítávání, kde jsem přestal, začal se hádat a schválně přepočítával po mně všecko od začátku. Žádnou chybu ovšem nenašel, přestože já jsem každou stovku kontroloval nejmíň třikrát. Přiznávám, snad jsem v této chvíli přecenil tuto stránku věci. Byl jsem také velice nervózní, protože co chvíli někdo telefonoval a žádal mě, abych napsal o křivdě, která se mu stala. Řekl jsem, že teď nemůžu. Synovi jsem ostře pravil, že je to typické pro jejich generaci: ani tu nejmenší práci neprovedou spolehlivě, což je vina školy, tedy starého režimu. Vyslovil jsem naději v příchod doby, kdy takové lidi nikdo nepřijme do zaměstnání. V té chvíli přišla z práce má žena. Dopálilo ji, že zas křičím, a přidala se na synovu stranu. K národu prý mluvím, ale aby nám přišli spravit vodovodní trubku, toho nedocílím. Dopočítal jsem jaksi slova, bylo jich 2032. Už jsem se na to vykašlal. 

Druhý den jsem vzal slova do redakce. Pořád jich bylo 2032. Ještě telefonoval prof. Brod a tlumočil mi shodnou připomínku několika nekomunistů: mělo být výrazněji řečeno, že i oni chtějí, aby příští výbor komunistické strany byl lepší. To vyžadovalo slova navíc, a já měl naopak škrtat. Musím podotknout, že v naší redakci se také nedá pracovat. V hluku, zmatku a neustálém vyrušování jsem musel nahonem zredukovat počet slov. Vyškrtl jsem ovšem napřed ony tři věty, neboť ty nikdo ze signatářů ani nečetl.

Teď když je čtu, stejně nevím, jestli by byly předešly slovenskému roztrpčení. Jejich účelem bylo vyzvat český rozum k soudnosti, s níž se lépe projednají naše společné starosti. Věcně však nepřidávaly nic k tomu, co jsme řekli: "Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Režim -- v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť -- se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".

I po promyšlení stanoviska ÚV KSS nemám na tom já osobně co měnit. Myslím si opravdu, že první naší společnou věcí vedle federalizace je dosáhnout odchodu takových funkcionářů, jací utvořili v republice režim, v němž se všecko rozumné, tedy i federalizace, zdrželo o dvacet roků. Mezi námi a Slováky není nic, co by nešlo rozumně dohodnout, předpokladem však je, že se zbavíme lidí, kteří brání rozumu pracovat. Snažili jsme se říci, že se jich musíme zbavovat metodami radikálního nenásilí, které nevybočí z mezí zákona.

Bratři Slováci! Až to budete podle své potřeby a jen ze své vůle dělat, prosím, či byste to mohli zařídit tak, aby to zas nebylo na mě.

Krátká předmluva

Ota Filip

Předmluvy, zlé pomluvy a doslovy se nemají psát ani tisknout. A když, tak by měly být krátké a v žádném případě křečovité nebo rádoby vtipné. A proč vlastně čtenáře v předmluvě upozorňovat na to, jak má následující texty číst a jak je má chápat?

Porušuji vlastní pravidlo, když teď napíšu, že čtení Ludvíka Vaculíka dne 28. ledna 1991 ve Spolku Adalberta Stiftera a ještě k tomu v mnichovském Sudetoněmeckém domě (po více než dvaceti letech opět na Západě), mělo nějaký symbolický význam, i když Vaculík četl dopis Adalbertu Stifterovi. Samozřejmě, že v této skutečnosti jakýsi symbolický význam nelze přehlédnout, jenže právě proto, že je tak průhledný, nechci ho dále zdůrazňovat. Pokud Ludvíka Vaculíka znám, tak si jistě ve chvíli, kdy pro své čtení ve Spolku Adalberta Stiftera psal Stifterovi dopis, s nějakou symbolikou hlavu ani nelámal. To, co předcházelo prvnímu čtení českých autorů ve Spolku Adalberta Stiftera, není pro mne důležité. Podstatné jsou revoluční změny na podzim roku 1989, které čtení v Mnichově umožnily. Takže jen krátce. Počátkem ledna 1990 jsem s Petrem Becherem jel do Prahy přesvědčovat Ludvíka Vaculíka, Lenku Procházkovou a Jana Trefulku, aby se vypravili do Mnichova. Ale: Kdyby VacuJík nechtěl do Mnichova přijet, nedostali bychom ho přes hranici do Bavorska ani párem volů. Jako vždy předtím, tak i v lednu 1990 jsou historky Ludvíka Vaculíka, od roku 1969 do podzimu 1989 disidenta, vydavatele zakázaných rukopisů a jedné z předních hlav Charty 77, poznamenány současnými, poněkud absurdními českými dějinami: Někdy v osmdesátých letech odebrali dva estébáci Vaculíkovi pas. V lednu 1990 Vaculík ty dva policajty v »Lidových novinách« veřejně vyzval, aby mu pas ráčili přinésti zpět tam, kde mu ho sebrali, tedy domů, protože »někam chce jet«. Ti dva nebyli sice k nalezení, Ludvík však svůj pas dostal zpět, prý s ministerským přáním příjemné cesty do Mnichova.

V Mnichově na nádraží přivítal za Spolek Adalberta Stiftera české spisovatele jeho tajemník Peter Becher (symbolika se opět vnucovala) štamprlemi Becherovky.

Pokud jde o mne, nezapomenu nikdy na noc po čtení: Dva současní minesengři, prof. OUo Herbert Hajek, předseda Spolku Adalberta Stiftera a Ludvík Vaculík (ti dva se opravdu dlouho hledali, až se konečně v Mnichově našli) uspořádali ve Valdštýnské restauraci (zase se vtírá jakási symbolika!) soutěž ve zpěvu národních a jiných, spíše ošemetných písní. Když Vaculík, pro přítomné - a samozřejmě i pro mne - ztělesnění současné velkolepé české literatury, počal pět, aby prof. Hájkovi ukázal, jak se u nás zpívají německé písničky, které bychom však tady raději zapomněli, měl jsem sto chutí zalézt pod stůl a tam se stydět.

A co mám napsat o Petru Becherovi? Jeho Stifterova odpověď na Vaculíkův poněkud zvláštní dopis je to nejlepší, co jsem si ve sborníku Spolku Adalberta Stiftera na rok 1991 přečetl. Češi Petru Becherovi za text, a nejen za tenhle text, už poděkovali: Městští radní přejmenovali jednu ulici v Karlových Varech na Becherovu ulici. Myslím si však, že páni radní neměli na mysli onoho slavného, prvního Bechera, nýbrž našeho současného Petra. Ale opravdu nadějné je, že Moravák a Valach Ludvík Vaculík publikuje společně se sudetským Němcem Petrem Becherem v jednom svazku a jedním středoevropským dechem text o německy píšícím básníkovi z Čech, Adalbertu Stifterovi.

(Ludvík Vaculík zpívá, čte své fejetony a průvodním slovem opatřil)

Druh nosiče: MC

Vydavatel: © Supraphon 1993

STEREO 11 1863-4 911

Seznam skladeb:

1. Už sa jaseň blíží pomalučky 3:22

/text posledních 2 slok L Vaculík/

2. U nás na Moravě (fejeton) 5:55

3. Ej, Košute, Košute 1:45

4. Vyjdi ně, slunéčko, nad zálesí 3:57

5. Dyž sem byl malučký 2:08

6. Už je, chlapci, malý termín (fejeton) 8:24

7. Zešli zme sa třé mladenci 4:00

8. Aj, dobře to král Šalamún znamenál 2:00

9. Presmutná neděla (maďarská lidová) 2:17

/slovenská verze/

10. Smutná neděle (maďarská lidová) 2:16

/slovenská verze - text: K Šiktanc/

11. Pravili předkové naši 1:00

12. Poručál rozkazač 3:12

13. Už jedenkráť ten čas přišel 3:42

14. Císařu Františku, malú krajinu máš 3:05

15. Ladění (fejeton) 4:22

16. Jabléčka už dozrávájú 2:32

17. Radosti, radosti 2:54

(text poslední sloky L Vaculík)

Úprava písní: Jan Rokyta

Spoluúčinkují:

Cilka Vaculíková - sólo zpěv (16)

Jan Rokyta - cimbál (3,4,6,11)

Jiljí Dybal - violoncello (4)

Ostravská cimbálová muzika TECHNIK (1,5,7-10,12-14,16,17)

primáši: Miroslav Hlosta a Jiří Crha

Hudební režie : Vladimír Studnička

Zvuková režie : Ivo Roubal

Nahráno ve studiu Českého rozhlasu Ostrava v květnu 1991 až únoru 1993

Vydáno ve spolupráci s Lidovými novinami

Sleeve-note:

Radosti, radosti ….

Tímto názvem ustupuju vkusu laskavého vydavatele, jenž myslí, že takto kýčovitý je vkus laskavého posluchače. Tomu tedy pravím, že z radosti jsem si zpíval málokdy a že užitečněji se zpívá ze smutku. Však také ta pěsnička o radosti, pochybně valašská, je smutná a valašský úškleb jsem do ní poslední slokou přidal já. Ze stesku zpívala maminka, když nás kolébala. O tom píšu ve slově "Ladění" Její písně, musím říct, moc folklorní nebyly : " Za horou, za lesem v hustém háji jest tam hrob obklopen květinami" byl "hit" jejího mládí. Původní písně u nás tehdy už zmizely a uchylovaly se do sbírek, kde jsem je potom potkával. Teprve v cizině, ve 40 kilometrů vzdáleném zlém Zlíně, jsem ve stesku po domově nacházel ve zpěvnících jeho řeč, nálady i milé předměty bývalého života. Potom v Praze, a hlavně na vojně!

A vůbec upozorňuju, že tyto pěsničky a všecky, které si zpívám, nejsou možná folklor. Já vlastně ani, co je to folklor, nevím ! Pro mne jsou to praktické, po ruce jsoucí pomůcky k ovládnutí, vyjádření a využití životních situací. Když například se mi stalo něco špatného a nenapravitelného, měl jsem na to písničku o vodě, která "všecky mosty zebrala, ten poslední nechala", a ten most byla ta písničky. Nedělám si také výčitky z toho, když k té písničce přidám pár svých slok. Dobrý folklorista to samozřejmě musí odmítnout, ale ještě lepší folklorista uzná, že je to správné, vždyť tak ty pěsničky vznikaly. Takovým ještě lepším folkloristou v mém případě byl Jan Rokyta.

On a jeho muzika mi umožnili, abych také já něco měl z té "sametové" revoluce. Protože svobody slova, té já měl, kolik jsem si dovolil ! Ale zazpívat si z valašskou muzikou - to jsem prv nemohl, oni by ji zavřeli a mne nechali.

Ludvík Vaculík

(Československý fejeton/fejtón.1975 - 1976. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l.: 1976. 276 s.)

Využívajúc náskok predmluvy voči pomluve oznamujem pribudnuvšiemu čitateľovi, že články, ktoré sa v priebehu roka zišli medzi týmito doskami, nikto nehonoroval. Boli teda písané, jako my Česi vravíme, zdařma. Vyzerá to, pravda, eště podozrievejšie, ale člověk nie je povinný vyhovieť podozrenieu.

Ïalej chcem náhodilým tvrdým mladíčkom kvôli ich neskúsenosti a tiež starším revolučníkom pre ich už nenapredujúcu skúsenosť hej veruže potvrdiť, že tieto fejtóny nechceli byť trucovito slobodné. Ich autori si naopak dobře uvedomujú pomery a chápu opodstatnenosť cenzúry. Prítomné texty vyjadrujú teda skôr ich predstavu, ako by v modernej Európe mala vyzerať tlač neslobodná.

Po tretie podotýkam, že táto činnosť nebola mienená ilegálne: posielali sme si články poštou, dohovárali sa o nich v telefóne, čítali ich nahlas vo svojich bytoch. Čo sa mňa týka, spoliehal som sa rovno na to, že úrady, ktoré poznajú medze všetkého, moje riadky čítajú; že by mi povedali, kde robím chybu, a azda náročky ma nenechali nakopiť škôd na neprepáčenie. Domyslol som sa, že im tieto fejtóny určite robia aj jednu tichú službu: prezrádzajú, aké názory a nálady má zaujímavá časť obyvateåstva vcelku a čo sú si jednotliví autori ochotní hoci aj odpykať. Také poznatky ani nemôžu v tej kvalite ináč získať. Každý svedomitý a náročný úradný posudzovateå týchto textov musel sa neraz mrzute zamyslieť nad tým, prečo oficiálni fejtónisti píšu za peniaze v novinách tak nudne, nevzrušivo až odpudivo, zatiaľ čo my sa vyjadrujeme tak pekne a vtipne, že to až budí sympatie.

Ani bysom nemusel, po štvrté, vravieť, ale predsa len poviem, že všetci autori, jako ich poznám, budu radšej písať do novín a časopisov, posielať svoje rukopisy do riadnych nakladateľstiev a uvádzať svoje hry na našich javiskách, ako by bolo normálne.

Čakám, že sa niekto začuduje nad nízkou účasťou slovenčiny v týchto československých doskách. Veď jej už nájdeme viac i na pražských uliciach, kde se dobře osvedčuje aj k dirigovaniu pohybu obyvateåstva: "Prechod pre chodce" apod. Niektoré českédušičky to zlostí, jako keby išlo o číselný pomer českých a slovenských riaditeåov dačoho. Na to ja hovorievam: kto tobí robotu, má právo popísať si ju svojou rečou, a nad národnosťou dnešných riaditeľov je jedine výstižne smelo zahodiť rukou. A tak si, po piate, myslím, že slovenská účast v tomto zborníku je pravdivá, súc presnou mierou čohosi nepresného, o čom neviem, jako tomu nadávať. Servus!

Obsah

(Československý fejeton/fejtón.1975 - 1976. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l.: 1976. 276 s.)
Ludvík Vaculík: Predslov
Ludvík Vaculík: Jaro je tady (17.3.1975)
Pavel Kohout: Hody hody doprovody (24.3.1975)
Karel Kyncl: Nedáte-li červené, dejte aspoň bílé (25.3.1975)
Alexandr Kliment: Čára na zdi (31.3.1975)
Jan Trefulka: Fejeton o všedním dnu (7.4.1975)
Sergej Machonin: Pieta (10.4.1975)
Karel Kyncl: Fejeton o počasí ( 11.4.1975)
Juraj Špitzer: Blízké vzdialenosti (14.4.1975)
Věra Šťovíčková: Nekamenujte proroky (17.4.1975)
Ivan Kadlečík: Abraham zplodil Izáka. Izák zplodil Jákoba (13.4.1975)
Ivan Klíma: Konec civilizace (21.4.1975)
Milan Uhde: Můj apríl (20.4.4975)
Ivan kadlečík: O tráve (5.5.1975)
Ludvík Vaculík: Feuilleton o 1. Máji 1975 (7.5.1975)
Pavel Hrúz: Neje sa všetko také horúce (25.5.1975)
Miroslava Rektorisová: Koníček (19.6.1975)
Milan Šimečka: Fejeton o zemine (červen 1975)
Pavel Kohout: Chilští Koniášové (28.7.1975)
Václav havel: Zpívá celá rodina (25.8.1975)
Petr Kabeš: Helsinky 1967 (srpen 1975)
Ivan Kadlečík: Však ještě ruka není ukrácena (15.9.1975)
Ludvík Vaculík: Jak se špatná zpráva změnila v lepší (22.9.1975)
Lumír Čivrný: O pomíjejícnosti věcí a rozhodujícím vlivu dopravy (25.9.1975)
Milan Uhde: Muž, který volal Daňhela (20.10.1975)
Jan Trefulka: Sláva světa (27.10.1975)
Luboš Dobrovský: O čepičce s kšiltem (3.11.1975)
Jiří Gruša: Jak jsem slíbil fejeton (15.12.1975)
Pavel Kohout: Bebra (prosinec 1975)
Ivan Kadlečík: Sám sebe P.F.76 (31.12.1975)
Milan Šimečka: Kamenožráči (7.1.1976)
Helena Klímová: Sibiřskému vlku (14.1.1976)
Ludvík Vaculík: Skvrny na slunci? (22.1.1976)
Petr Pithart: Podivné souvislosti (29.1.1976)
Pavel Kohout: Od Fučíka k Minaříku (18.2.1976)
Pavel Landovský: Věci holt mají svůj vlastní koloběh (1.3.1976)
Ivan Binar: Osud umění (4.3.1976)
Ivan Kadlečík: O zvony sa nebojím (8.3.1976)
Ludvík Vaculík: S bratrancem o zimním postřiku (16.3.1976)
Oldřich Kryštofek: "Já jsem měl krásnej život" (březen 1976)
František Pavlíček: O pranostikách, mudrosloví a jiných prostopravdách (19.3.1976)
Pavel Kohout: Fejeton o fejetonech (20.3.1976)

(VACULÍK, Ludvík. Petr má medvěda nebo co. Ilustrovala Iva Ouhrabková. 1. vyd. Praha : Meander, 2008. [52] s. : barev. il. ; 20 cm + 1 CD.)