Tvorba

Monika Zgustová

(Ludvík Vaculík: Jak se dělá chlapec. Literární noviny č. 50/1993)

1. Téma prožívání milostného citu jako pekla naplňuje literaturu od nepaměti: Catullus svým "odi et amo" opěvuje nevěrnou Lesbii, Goethův Werther fatálně podléhá svému trápení. Teprve dvacáté století staví před hrdiny jako zrcadlo volbu jejich milenek, které zobrazují jejich úpadek a určují hloubku tohoto úpadku. Profesor Neřád ze stejnojmenného románu Heinricha Manna se ožení se zpěvačkou z kabaretu U modrého anděla, mladý spisovatel Emilio Brentani ze Svevovy Senility marně zápasí se svou posedlostí k rozmařilé Angioline, Proustův jemný, aristokratický Swann, vyčerpaný svou obsedantní vášní k prostopášné Odettě, podlehne své slabosti a ožení se s ní, nikoli snad z přesvědčení, nýbrž z únavy. Mannův Neřád, Svevův Brentani i Proustův Swann mají jedno společné: přestože znají míru vlastníhoúpadku, zrcadlícího se v hloubce závislosti na ženě, jíž podléhají a která, jak cítí, jich není hodna, nepřestávají ani na okamžik tuto ženu přikrášlovat, idealizovat, mytizovat: Neřádovi jeho kupletistka "stojí vysoko nade všemi, vznešená a svatá před tváří lidstva", Brentanimu je zhýralá milenka "básnickým snem", Swann, "když za krásných chladných nocí viděl skvoucí lunu, myslil na Odettinu tvář, jasnou a lehce narůžovělou jako tvář měsíce".

Zatímco v tomto postoji mytizace bytosti nepříliš jemné cítíme něco lidsky jímavého, co vzbuzuje soucit, Vaculíkův román Jak se dělá chlapec především v osobitější první části syrově a surově odkrývá mužův vztah k milence, lépe řečeno k její tělesnosti, a vyvolává tak pocit úzkosti a averze, v lepším případě mučivou soustrast, jež může hraničit s nechutí. Zraněný cit milenku deformuje a zbavuje vší něhy, citu a ženskosti. Na rozdíl od Mannovy, Proustovy a Svevovy hrdinky Vaculíkova Xenka není vulgární ani povrchní; je to přitažlivá mladá žena, jež dost přísně dodržuje svá pravidla mravnosti. Vulgární je jen z pohledu žárlícího, zraněného Josefa, který ji vnímá jako ženu, "jež v posteli neřekne něžného slova", která ho "nemiluje, ona ho chce", která "píše, zatímco to dělá", s níž on nežije, nýbrž "žije mezi jejími stehny". Tato estetika tělesnosti zesiluje pocit ne Xenčina, ale Josefova úpadku, prohlubuje jej až na samu mez možného a snesitelného.

Jestliže Dostojevského muž z podzemí nemilosrdně zpytoval lidskou duši, jestliže Proust a po něm Joyce provedli nesmlouvavou introspekci lidské mysli a vědomí, Vaculík zkoumá lidské nitro ještě krutěji a nelítostněji: skrze tělo, tělesnost, sexualitu. "To všecko, co jste vy všichni sepsali, neplatí, platí toto!" říká Vaculíkův Josef. "Prostup nejsilnějších lidských orgánů jako terén duše. Změť násilí a něžnosti zachycená ve změti údů, tvarů, stínů. Papírové zpodobení plastického mokra sliznic, zkropené lůžko ženino: není to jejich společný portrét?"

V surové introspekci lidského nitra, paradoxně zjemnělé přímostí, upřímností a přesností výpovědi, se Vaculík dotýká hranice možnosti podobného zkoumání; v tom je jeho prvenství i jeho originalita.

2. Ve svých dvou posledních vydaných románech (Český snář a Jak se dělá chlapec) Vaculík ukazuje, jak se v uplynulých letech život vzdálil od reality a uchýlil se do mikrokosmu a spisovatelovo zobrazení se stává mikroanalýzou. Vaculíkovi hrdinové jsou unavení, vitálně i existenciálně vyčerpaní lidé, muži, kteří stárnou a život jim čím dál rychleji uniká mezi prsty. Tento pocit únavy, toto vědomí vyčerpání, jež se dá číst i jako pocit vědomí únavy nejen české, ale i evropské inteligence,léčí útěkem do mikrosvěta citů, pocitů a pulsování krve, do mikrotenze mezi láskou a žárlivostí, která je nakonec pohltí a stane se jedinou skutečností. Podobné vitální a existenciální vyčerpání pociťovali i Mannovi, Proustovi a Svevovi hrdinové (Svevo svůj román případně nazval Senilita), kteří stejně jako Vaculíkovy postavy našli puls života spíše ve strastech než v radostech milostného citu - ten je nakonec pohltil dříve, než je stačila pohltit nuda a šeď každodenní existence. Vyčerpání a senilita evropské kulturní společnosti odsuzuje intelektuála k neschopnosti a nezpůsobilosti jako základnímu životnímu pocitu.

Útěkem z tohoto bezútěšného vědomí na území nejintimnější, na území citu, tělesnosti se ústřední postavy citovaných evropských románů i Vaculíkovy prózy Jaks e dělá chlapec redukují na erotickou touhu a tělesná vášeň se tak stává tím pravým hrdinou. Bez této vášně by se Swann, Brentani, Neřád, ale i Vaculíkův Josef vrátili do beznadějného stavu prázdnoty, neplodnosti, stárnutí, senility. Svevův Brentani "věděl, co znamená víckrát se s ní už nevidět: bolest, lítost, hodiny mučivých snů a potom netečnost, prázdno, smrt obraznosti a touhy, stav bolestnější než každý jiný". Proustův Swan se "bál uzdravení z lásky víc než smrti". Vaculíkův Josef si uvědomuje, že "její život nenaplní, a svůj ztrácí", že "je to teror! ...Jak to děláte, vy jiní lidé?", a přes to všechno říká: "Jaké by to bylo být bez tebe: strašné."

Jedním z nejcharakterističtějších rysů vnitřní netečnosti, která vede ke stárnutí a senilitě, je ve všech připomenutých románech neschopnost rozhodování. A zvláště středoevropská literatura, od Grillparzera a Hofmannsthala po Haška, od Sveva přes H. Manna až po Vaculíka, je plná postav, jimž obcházení rozhodnutí je přežitím, hrdinů vyhýbajících se rozhodnutí, aby o něco nepřišli, aby neprohráli. Pro Vaculíkova Josefa jsou velmi případné věty, jimiž začíná Svevova Senilita: "Hned prvními slovy, která k ní pronesl, ji chtěl upozornit, že nemíní navazovat žádnou příliš vážnou známost. Líbíš se mi velice, ale v mém životě nebudeš nikdy víc než hračka. Já mám jiné povinnosti, svou kariéru, svou rodinu." Podobně Vaculíkův Josef očekává od Xenky absolutní věrnost, přestože sám zůstává vnitřně věrný své ženě a je neschopen rozhodnout se pro jednu z nich. Xenku přinutí k interrupci a teprve když pozná hloubku jejího zklamání a jak jím pohrdá, začne si uvědomovat svou slabost a nerozhodnost: "Přitom život šel dál, já jí ho bral, ona mně, a dva potraty: ztráta sil, času... čeho všeho? Nemám prostotu toho mladého osmdesátiletého, co si vzal starou šedesátiletou. Nahlodává mě jakýsi intelekt či které prase..."

V druhé části románu Jak se dělá chlapec se milá, příjemná povrchnost každodenní existence a výchovy syna, "dělání chlapce", stává hebkým závojem, který zakrývá nepřítomnost intenzivního a hlubokého života, tradiční výchova dítěte podle běžných norem skrývá prázdnotu, za konvenční fasádou, tvářící se jako sama esence života, není než vakuum, za milým a přemýšlivým vzděláváním syna zeje proluka, naplněná zoufalstvím z vědomí, že opravdový život neexistuje.

Poezie Vaculíkovy knihy je také plná tichých mezer mezi řádky, má pauzy a ticho mezi větami a odstavci. Tyto pauzy obsahují základní, nevyřčené, promlčené: prázdnotu, která zbyla po ztraceném štěstí, po ztracené lásce, po vlastní ženě, po celistvém životě, nerozdrobeném na úlomky a střepiny.

3. "Chodím po zahradě, češu jablka, jsem zničený", říká Vaculíkův hrdina úvodem. "Na (...) silvestru si Xenka (...) vybrala kluka (...) a spala s ním", pokračuje. "Rozmýšlím, co udělat", uvažuje, a vzápětí hledá odpověď: "Začnu asi zase psát?" Jestliže jeho bouřlivý milostný vztah ke Xence je mu útěkem ze setrvačnosti života a lhostejného stárnutí, tedy tím posledním únikem a nejzazším esilem je mu psaní. Od Sveva a Kafky po Musila a Canettiho vyjadřuje středoevropská literatura úzkost, již vyvolává přítomná chvíle a bezprostřední život, který ubližuje a zraňuje; tato literatura si proto vytvořila obranný systém. Psaní nabízí možnost schovat se před nečasem přítomné chvíle, utéci před rodinným či milostným peklem, provést svou denní hygienu. I Vaculíkův Josef tak chápe psaní: jako útočiště a azyl, jako zaslíbenou zemi, jako očistu i jako sanatorium: "Je konec května", píše. "V dubnu Josef nepsal a už psát nechce. Pro přítomnost to nemá smysl, je rozhodnuto: Pavla (Xenka) je ve třetím měsíci. Takže konec sebezpytu a luxusním depresím. Je zdráv. Dál už je to jenom otázka síly."

Kromě útočiště, které psaní nabízí, kromě "obrany před hrůzným opravdovým životem" (Svevo) psát a vzpomínat znamená usměrňovat vlastní neschopnost a nezpůsobilost, přetvářet a uspořádávat chaotický život, rozmazaný, beztvarý a neforemný, přiřknout mu hypotetický smysl nebo přinejmenším mu vtisknout určitý styl a řád. Už v 19. století ve Stifterově Pradědečkovu zápisníku doktor Augustinus a plukovník si upravují a přikrášlují své životy v deníkových zápiscích: nakonec mají dojem, že onen kompromis mezi snem, skutečností a psaním je jejich pravá totožnost: píšou každý o sobě a jeden o druhém, aby se tak vyrovnali se svým vztahem. Josef se však v Xenčině románě nepoznává, ani Xenka v románě Josefově. Život přetvořený psaním mezi nimi roste jako zeď a stává se předmětem trápení a nesvárů.

Při vědomí, že skutečný život nemůže uchopit, snaží se Vaculíkův hrdina vyjádřit alespoň život psaný. A pro nemožnost vzít do rukou plnost života zachycuje jeho pero alespoň kategorie života, city a pocity, duševní stavy a myšlenky, pohyblivé a křivolaké, v jejich marné snaze život opanovat. Josefovo pero se tedy soustředí na mysl a tělo a v nich zažíhá jiskry, které by měly osvětlit neuchopitelné.

"Co psát a k čemu to vést?" ptá se Vaculík v Českém snáři. V románě Jak se dělá chlapec jeho otázka zní: "Někdy, na něčem budu muset s tímto psaním přestat. Až dojdu k nějakému důležitému poznání? K jinému postoji?" Sám si odpovídá: "Až mě to unaví." A čtenář má dojem, že autor se neptá na psaní, ale na žití. Vaculík je spisovatel dlouze a neukončeně tekoucí jako život, a svými romány mistrovsky vyjadřuje nekonečný, samovolný a bezdůvodný tok života.

Ján Štrasser

(Lidové noviny. Roč. 8, č. 12, 14.1.1995)

Za značkou F. R. & G. se skrývá vydavatelství, jež vede (přesněji řečeno, jímž je) básník Oleg Pastier. Asociace s pražským TORSTEM Viktora Stoilova není celkem náhodná. Pastier vydává časopis Fragment (prvních deset čísel pochází už ze samizdatu) a knížky: tolik, na kolik sežene peníze. Loni vydal desítku titulů, mezi nimi prózu Lubomíra Martínka, reedici povídek Leopolda Laholy, miniatury Daniila Charmse, literární texty dvou velkých modernistů Vasilije Kandinského a Sergeje Šaršúna a knížku se zvláštním názvem Poco rubato. U ní se chci zastavit.

Poco rubato znamená v hudební terminologii "poněkud neklidně". Editorka Iva Kadlečíková tak nazvala soubor, jejž sestavila z dochované korespondence, kterou si v normalizačním dvacetiletí vyměňovali Čech Ludvík Vaculík a Slovák Ivan Kadlečík, občansky perzekvovaní a publikačně umlčení spisovatelé. Ačkoli na obálce knihy figurují pouze jejich jména, patří sem i jméno Kadlečíkovy manželky Ivy, která precizní restaurátorskou prací a osobně laděným, avšak věcným komentářem zacelila štěrbiny a mezery v celkové podobě korespondence.

Kadlečíkovy a Vaculíkovy dopisy jsou v prvé řadě osobními svědectvími o přirozené lidské statečnosti, o charakteru, o každodenním úsilí uchovat si za nepříznivých okolností osobnostní, především mravní integritu. Vypovídají o neokázalé solidaritě spřízněných volbou. Ano, volbou, protože není pravda, že být disidentem bylo jakési fátum -- naopak, totalitní režim především na Slovensku dost stál o návrat ztracených synů a dcer a uměl také odměnit sebeponížení zbloudilých oveček.

Za druhé je tato korespondence dokumenty zrodu, vývoje a přetrvávání české a slovenské nezávislé kultury, což má opět svůj specifický slovenský rozměr: pozorný čtenář zaregistruje kontrast mezi šířkou a především provázaností českého literárního disentu a izolovaností několika slovenských osamělých běžců (Hrúz, Ponická, Šimečkovi...).

A do třetice. Soukromý dopis se při drasticky omezených možnostech veřejné seberealizace spisovateli legitimuje jako literární žánr, dostává estetickou hodnotu a zvýrazňuje se jako artefakt. Zúžení prostoru pro svobodný pohyb myšlenek a slov způsobilo, že ti, kteří se s takovým omezením nemínili smířit, se vydali jediným možným směrem -- do hloubky. A stalo se jim to -- budiž mi odpuštěno drsné přirovnání -- co se stává lidem, kteří ztratí některý ze smyslů: zjemní a zcitliví ty ostatní.

Vaculíkův poslední publikovaný dopis má t¨dataci 14. prosinec 1989 a najdeme v něm i tuto větu: Budoucnost je černá, každý může dělat, co chce." Cítím v těch slovech úlevu, že pominulo, co bylo, i obavu z toho, co přijde. Ironií zlehčovanou nostalgií nad tím, že neodvratně končí jistý zřetelně konturovaný způsob života, a pocit, že přichází čas velké osobní i kolektivní nezodpovědnosti, jež jako rez rozevře právě ty pozitivní hodnoty, které přetrvaly dvacet negativních let... Kadlečíkova odpověď na tento dopis odchází z Pukance do Prahy za sedm dní. I v něm je věta, hovořící cosi podstatného, tentokrát o slovenské realitě: "Revolúcia besnie, pozerám sa z okna, ulica prázdna, až dve sýkorky poskakujú pred oknom."

Poněkud neklidně. Trochu nepokojně. Poco rubato.

(Ludvík Vaculík: Srpnový rok. Praha, Mladá fronta 1990. 122 s.)

Vyvinul jsem si v posledních patnácti letech třístránkový volný žánr označovaný za fejeton. Tři stránky - to je nejvyšší snesitelná délka textu, o němž si přejeme, aby si ho lidi dál opisovali. Pravidelně měsíčně jsem je psal sedm let, tedy od doby, kdy jsme si "my hoši, co spolu mluvíme", a bylo nás víc než pět, založili měsíčník Obsah. Ten vycházel napřed v jedenácti, nakonec ve třiatřiceti exemplářích. Vypravovali jsem ho ovšem ven, jako nabídkový balík prací pro zahraniční časopisy a nakladatelství. Vycházely s poznámkou "bez vědomí autora" - takový fígl. Výslechů nás však neuchránil. Témata mých "slohových prací" byla zdánlivě rozličná, za všemi ale strašilo pořád jedno: vláda, vládní kruhy, režim, poměry, oni... Jak se režim zostřoval či jak polevoval, mluvil jsem zahaleněji či otevřeněji. Nakonec mě však ta monotonie věci unavila a tak jsem se znechutil sám sobě, že jsem se rozhodl: hotovo, už to nedělám! To bylo v prosinci 1987, jenže vtom jsem si uvědomil, že příští rok je jubilejní, srpnový. Zrovna teď nemůžeš přestat, co by si lidé řekli, a co by si pomysleli oni, vláda a její estébáci?

Fejetony z období 1981 - 1987 vyšly, po Petlici, v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod názvem Jaro je tady. Teď je tu míní vydat Mladá fronta. Tato knížka zahrnuje jen ty mé "slohové práce", jimiž jsem si zostřil výročí přátelské okupace. Je to zápis o vzrůstajícím barometrickém tlaku toho "srpnového roku". V témže roce vznikly Lidové noviny, odvetný příspěvek novinářů k větší slávě jubilea. Redakce těchto novin na mně také vynucovala články. Měly mít čtyřicet řádků a byly určeny do rubriky Poslední slovo. Kromě přesného rozměru diktoval se mi vlastně i obsah: poslední slovo k něčemu aktuálnímu. Kromě příspěvků do Obsahu a několika nesouvisejících příležitostných a účelových textů k jiným příležitostem jsou tu tedy i ta "poslední slova", jež dávají věcněji zprávu o vyvíjejících se poměrech. Povšimněte si, co to s člověkem udělá, jak to sevře jeho osobnost, když si nechá vnutit odpovědnost: maje v čemsi poslední slovo, nemohl jsem tak povolovat svým náladám a své chuti, psal jsem více "služebně". Ten rozdíl mezi volným fejetonem a tímto "posledním slovem" je dobře zvát ve fejetonu Šance pro všecky milióny, psaném pro Obsah.

Je tu i text nadepsaný Komunismus je bití, který jsem také psal pro Lidové noviny. Ty se ho však neodvážily otisknout a já jsem jejich důvody uznal, protože jsem je cítil už při psaní. Noviny zápasily o každý měsíc své existence. Můj článeček dal by záminku k přepadu redakce a možná i k zavření lidí, přičemž mne by lstivě nechali na svobodě; to se dělalo, že byly písařky stíhány za opisování textů, jejichž autoři o tom třeba ani nevěděli. Dal jsem tedy Komunismus je bití do oběhu sám. Vyšel v několika novinách v zahraničí, vysílala ho Svobodná Evropa.

Co jsem čekal, přišlo: V náčelnické pracovně obvodu VB v Praze 7 čekal mě vyschlý strohý starší muž jménem Gregor, tuším plukovník. Za bočním stolem seděla u psacího stroje žena. Do vzdálenějšího kouta místnosti dali mi šikmo židli, abych si sedl; museli nějak vyjádřit naši vzájemnou odpornost si. Vsedě jsem vyslechl posudek na svou činnost, pak mi poručili vstát a plukovník mi přečetl výstrahu. Výstraha, tato byla třetí, je vždycky výborná věc, znamená odklad zavření. Pozorně jsem ji vyslechl, jako vždy. Potom jsem měl námitky a potom plukovník diktoval zápis. Odporoval jsem mu a trval na svých formulacích. Plukovník některé neochotně připouštěl a písařka je s posměšným výrazem tváře zapisovala. Tu písařku jsem znal: je to neženská osoba ženského pohlaví, známá v našich podvratných kruzích svou cynickou blbostí: jednou připoutala Evu Kantůrkovou k topení. Ta teď, když jsem opravoval plukovníkovy formulace, kývla ke mně výsměšně bradou a řekla k svému soudruhovi: "Pán formuluje!" Hledal jsem nejurážlivější odpověď a našel jen tuto: "A paní píše!" Ledový chlad vanul z plukovníka, nenávist chvěla psacím strojem.

A potom jsem udělal chybu, na niž jsem přišel až venku na ulici a nadával si za ni oslů. Když mě vyzvali, abych z trestného kouta přistoupil k jejich stolu a podepsal protokol i výstrahu, šel jsem. Měl jsem, kéž by mi to bylo napadlo, mel jsem říct: "Doneste mi to do mého rudého koutku!"

Obě jednající strany drtily v zubech kletby, ale žádná z nich netušila, jak brzo přijdou drtivé události.

Ludvík Vaculík 21. 12. 1989

Obsah

DOSLOV

SRPNOVÝ ROK (psáno pro Obsah)

Srpnový leden 

Srpnový únor 

Jaro je tady 

Srpnový apríl 

Srpnový máj 

Srpnový červen 

Srpnový červenec 

Srpnový den 

Srpnové září 

Šance pro všecky milióny (srpnový říjen)

Srpnový listopad

Srpnový prosinec

PŘÍLEŽITOSTNÉ TEXTY

Moje Evropa 

Čí je svět? 

Chvála cenzora 

U nás na Moravě

Pod diktaturou lidu 

První nový Čechoslovák 

Jaro je tady 

Srpnový den

Zpráva o kavárně Slavia

Člověk před lidmi 

POSLEDNÍ SLOVO (psáno pro Lidové noviny)

Umlčte je! 

Kdo a proč? 

Jaká hra 

Poslední slovo?

Hodně se to zlepšilo

Komunismus je bití

Vzdejte se, nic se vám nestane! 

Poučení z krize 

Zatykač 

Poslední slovo

(Ludvík Vaculík: Stará dáma se baví. Praha, Lidové noviny 1991. 105 s.)

Na podzim toho roku měl jsem pocit lehkosti, opojný a nebezpečný: byla to lehkost nad mé síly, tížila mě. V červnu jsem se na sjezdu spisovatelů zbavil dlouhé viny za mlčení v bezmoci, a byl za to zbaven členství ve straně. Potom, protože jsme za trest pozbyli Literárních novin, jsem přišel o zaměstnání. Dostal jsem, myslím, neplacenou dovolenou se stipendiem od Literárního fondu, bral jsem tedy náhradní plat a měl za něj stvořit nějaké dílo. Tedy skoro ideální okolnosti pro spisovatele, jenže pod neviditelnou a nepoznanou hrozbou: začala si mě zvát Státní bezpečnost. Mohl jsem přemýšlet, o čem mi napadlo, ale do všeho se mi drala myšlenka jedna: toto nevydrží, kdesi se sbírají blesky.

Kulturní a společenský život pražský šel s lehkomyslnou sebeironií dál: Zaútočili jsme opovážlivě, a čekáme odvetu, proti níž pak už nemáme další zbraně, to bylo všecko. Po euforii dne přicházela v noci vždy úzkost. Mrzutí rozvážlivci pravili: Bylo to přece už docela dobré, museli jste to zkazit? - Jinými slovy to bylo to, co prý řekl Jiří Hendrych, opouštěje jménem ÚV KSČ protestně tribunu našeho sjezdu: Tak, a tím jste prohráli všecko! - My však všecko vyhráli, režim Antonína Novotného padl, přišla chvíle úžasné svobody. Když pak byla potrestána přátelskými armádami a následoval pomalý a dlouhý pád hluboko pod původní bídu, pravili ironici: Sorry, Tony!

Ale na podzim toho roku 1967 ještě setrvačně běžely i některé dobré děje, schválené před naší vzpourou. Podle blahovolného jarního usnesení měly začít čtrnáctidenně vycházet Filmové a televizní noviny. A mě potkala nezapomenutelná příhoda, pěkná, která ještě zvětšila mou úzkost z osobní svobody a volnosti. A. J. Liehm mi vyřídil čísi nápad, abych pro ty noviny psal fejetony; pod pseudonymem či značkou, protože mé ujméno se nesmělo nebo snad jenom nehodilo, už nevím, tisknout. Liehmově nabídce jsem se zasmál: O čem bych psal, když do kona nechodím a televizi nechci, jsem proti ní. - On řekl: Tak do kina si někdy zajdi, to bys měl, a piš proti televizi, když jsi proti ní! Radím ti, vem to, protože mít své noviny, které ti otisknou všechno, takovou pozici má v Evropě málokdo. - A co a jak v Evropě je, v té otázce jsme všichni v Literárních novinách pokládali A. J. Liehma za prvočíslo.

A tak jse, v tísnivé době, pod vládou rozčileného stranického aparátu, našel nepochopitelně svobodomyslného vydavatele, jenž mi nikdy neškrtl ani slovo. A cenzura jen asi jednu větu. Že by se nezajímala a nedověděla, kdo to píše, je nemyslitelné. Já jsem ovšem sám určoval její chování podle svých zkušeností, a nad jejím jednáním jsem začínal žasnout: snesla každý vtip a narážku, ano i přímou kritickou myšlenku, jen když v ní nebyla výslovně jmenována žádná konkrétní KSČ, žádný prezident ani ministr. Jako by mi vyčítavě vzkazovala: Vidíš, aspoň tak kdybys byl na tom sjezdu rozumně mluvil!

Značku vynašel jsem takovou: Je to odmocnina z písmene l a je to i VL. Zůstal jsem za tou značkou, i když poměry se od začátku roku 1968 obrátily a redakce by si byla přála, abych se zjevil. Mně však se hra se značkou zalíbila.

Zkušenost z Filmových a televizních novin mi ukázala, jak výhodný žánr je fejeton a jak je dobré muset pravidelně odevzdat svou dávku. Dodnes, jda Valentinskou ulicí na Starém Městě, pohlédnu na dveře, kam jsem vždy na poslední chvíli donášel své přesně odpočítané řádky. Odevzdával jsem je nejčastěji a rád do rukou redaktorky Drahomíry Novotné, protože ona se s nevyléčitelným zlozvykem všech redaktorů vždycky nejprve podívala na konec, teprv pak posoudila nadpis a pobaveně, nebo pochmurně se usmála. Stálo tam vždycky někde načaté červené víno, nabízeli mi sklenku, nebo kafe, mlčelo se na aktuální témata, bylo to tam povzbudivě klidné. Redakce vypadala jak nevyhovující krejčovská dílna. Rád jsem si chodil i dělat korekturu. Všecko s pocitem jak při balónovém létání, tak bezpečném a lehkém až do pádu.

Ludvík Vaculík, březen 1990

Obsah

Skok z věže

Nová vaše známost

Nepotřebuji televizi

Opravdu nepotřebuji televizi

Nejpádnější důvod proti

Stará dáma se baví 

Vy...t se na novelu 

Linie podzimu

K výročí bitvy, která se nekonala

Teplo vlastního domu

Skrytou kamerou 

Muž s dívčím srdcem

Hrom do toho 

Žádný nový život

Převzetí ministerstva

Černé dny na ministerstvu

Mezi námi ministry

Odchod z ministerstva

V mocenském vakuu

Vakuum se vyplňuje

Duch doby

Jaro je tady

Kalhoty do Lhoty

Našim ženám

Naše žeň moudrosti

Poznámka k demokratizaci

Příliš mnoho slov

Přátelský večer s vládou

Prostota, či mazanost?

Neexistuju

Příhoda z mládí

Přišel podzim

(Brno, Atlantis 2002)

Od doby, kdy tato kniha vyšla v Atlantisu, jsem ji poprvé přečetl: teď při korektuře. Myslím si, že je dobrá. Děkuju za ni všem tehdejším okolnostem, lepším i horším, i své pevné představě o tom, co chci napsat. V tomto vydání jsem nezměnil nic, jenom ve shodě se skutečností jedno D proměnil v B a jméno Ella nahradil jménem Daňa, protože ona žena byla tehdy dotčena, že jsem ji z ohledů přejmenoval. Myslím si vůbec, že některé osoby budou na svůj výskyt v knize hledět už vlídněji než tenkrát. Já jsem chtěl zachytit jejich pohyb, názory a řeč, protože jsem si vždycky přál, aby toto byl někdo udělal třeba se Šaldou a Svobodovou, se Zeyerem a Sládkem, s Demlem a Junovou. Já se totiž vůbec snažím zapsat své přátele a lidi, kteří mne zaujali, do literatury přímo, aby jejich živá existence nevyplouvala až dodatečně z nějakých pamětí či náhodné korespondence. A divil jsem se už, že tohoto si nikdo nevšiml. Ještě tu dešifruju zápis ze 23. ledna 1980, kde jsem vyslýchán pro tzv. pražské číslo Tigridova Svědectví. Připravil jsem ho tehdy já s Petrem Pithardem a Jiřím Müllerem. A aby tu i starý čtenář našel něco nového, vyměnil jsem některé fotografie.

1. vydání v Edici Petlice 1981.

2. vydání v Sixty-Eight Publishers 1983.

3. vydání, v nakladatelství Atlantis 1. vydání, 1990. 456 stran.

4. vydání, v nakladatelství Atlantis 2. vydání, 1992. 485 stran.

5. vydání, v nakladatelství Atlantis 3. vydání, 2002. 481 stran.

  1981         1983           1990            2002

Vladimír Karfík

(Ludvík Vaculík: Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Praha, Torst, 1991. 141 s.)

Nad Sekyrou poznamenal Ivan Klíma, že literatura, to je pro Vaculíka "svět viděný mýma očima, můj příběh, mé zážitky, mé pocity -- zatím nic víc". To "nic víc" musíme ovšem dnes číst trochu jinak, zdá se, že to bude "všechno a navždy". Klíma tehdy postřehl, že toto vidění platí i pro prvotinu Rušný dům. Pod literární konvencí a úpornou snahou uvést do souladu skutečnost s autorovým projektem je v Rušném domě skryt týž vypravěč, s nímž se později setkáváme v Sekyře. Tam se přestal skrývat za někoho jiného, hrál svou roli v širším příběhu, který spínal život generací.

V Morčatech se Vaculík překvapivě obsadil do nezvyklé role bankovního úředníka. Poprvé tu hrdina příběhu vystupuje jako někdo, kým autor nikdy nebyl. v Rušném domě měl jenom jiné jméno, životní příběh i povolání patřily autorovi. Přesto se Vaculík v Morčatech odchýlil od principu, který si vypracoval v Sekyře, jen zdánlivě. Určitá stylizace vypravěče v Morčatech jde na vrub příběhu, základní vlastnosti si vypravěč ponechává, s vědomím ovšem, že "jen nepatrně jsem se každý den odchýlil a jsem celý život jinde" a zejména s důsledky tohoto poznání. Ani po Morčatech není třeba korigovat starou Klímovu charakteristiku.

Už po Sekyře Vaculík napsal, že si je vědom úskalí otevřené výpovědi, autor je v ní ztotožněn s hrdinou a do jeho života vstupují lidé, které tam nezval: "Věděl jsem od prvního momentu, že zkažení psychoanalytikové mohou z mého textu přečíst o mně věci, jež nemám v úmyslu zrovna jim svěřovat, ale nešlo to kroutit a schválně maskovat."

Poslední Vaculíkova kniha Český snář (sny roku 1979) je ještě nezastřenější než Sekyra. Autor se nejen neskrývá za někoho jiného, ani se neukrývá za postavy románového děje, které mohou být konec konců pouhou románovou fikcí, třeba vypadají, jako kdyby byly z jeho života, ale odhodlává se k nejtěžšímu gestu: osou knihy činí nezastřeně sebe, svůj život, a do něho teprve dává vstupovat všemu ostatnímu -- lidem, věcem, myšlenkám.

Český snář obráží situaci, kdy autor nemyslí v první řadě na to, jak napsat román, co a jak jím vyjádřit, ale myslí na cosi mnohem základnějšího: jak "dnes" žít svůj život. Sám to v úvaze formuluje až provokativně: "Tam (rozuměj ve fejetonech) myslím na čtenáře, tady na sebe. Čtenář mých fejetonů, bude-li náhodou číst tyto zápisy, může být znechucen: tak který obraz platí a jaký jsem? Jsem jeden." Pochybnosti, které se ho začaly zmocňovat při redakci textu, zahání otázkou: "Je mi bližší příští čtenářova četba, nebo můj minulý život?"

Velmi nápadně je Vaculík básníkem jazyka, v celém doslavením díle velice myslel na jazyk, styl a formu. Po Rušném domě, který respektuje tradiční požadavky na výstavbu románového příběhu, je příběh Sekyry veden mnohem složitěji, rafinovaněji a jeho smysl je zaklet do osobitého jazyka. Už v úvodu je záměrně vytvořeno napětí mezi rámcovým příběhem, který je až anekdotický (román je začat a zakončen jako vyprávění o návštěvě mladšího bratra na Moravě, a závěrečná věta románu "Příště navštívím bratra, který je na Slovensku," anekdotičnost jen podtrhuje), a mezi tragickou výpovědí o tom, jak člověk, chtěje osvobodit sebe i jiné, pracuje na ještě větším zotročení.

Největší formové úsilí je v Sekyře věnováno jednak práci s epickým časem, jehož prolínání a náhlé přeskoky dopředu i dozadu zasahují až do jednotlivých vět, jednak jazykovému stylu. S jednotlivými vrstvami jazykového stylu nakládá autor podobně jako s epickým časem, prolíná je násilnicky i v nejmenších celcích, v jednotlivých promluvách. Originalita Vaculíkova básnického jazyka nespočívá především v estetickém ozvláštnění, ale v promyšlené hře významů.

Morčata znamenají oproštění kompoziční i jazykové, nápadné a ostentativní: autor předstírá, jakoby psal knížku pro děti. Je to ovšem fígl. Máme v dobré paměti obdobný kompoziční trik v Sekyře: návštěva bratra jako motivace a základní prvek vnější kompozice knihy. v Sekyře není tohoto parodického způsobu využito ve vnitřní stavbě románu. Zato v Morčatech Vaculík využívá parodických postupů důsledně, parodie zasahuje až do syntaxe a slovníku. Tím větší je pak napětí mezi oproštěnou formou a rafinovanými primitivismy a fatálností poselství.

Kritika si všimla, že dvě kapitoly se v Sekyře vymykají z jazykového stylu knihy, jsou to ty, v nichž Vaculík umisťuje vyprávění do Prahy. Autor tehdy na výtky odpověděl: "Je to věc odstupu. Od dětství odstup mám, od Prahy a svého nynějšího způsobu života ne. Nejraději bych byl ty pražské události vypustil. Jenže to je vlastní život vypravěčův, s nímž chodí po rodném kraji a z něhož také díl viny dává otci. Takže to tam být muselo, nějak. Jenže jakmile mluvíš o Praze a o novinách, musíš užít slova porada, plenárka -- a cítíš úplně sám na jazyku, jak se ti jazyk znechutil. Je v tom však předsudek a alergie. Opravdová schopnost by i toto překonala. v mém případě nástraha je už v tom, že ten nechutný pražský svět stojí proti krásnému, barvitému světu dětství a venkova. a pak: na poli a v lese dějí se věci a nemusí při tom padnout věta. v našem prostředí se však méně skutečně děje a více mluví."

Ve slovech "opravdová schopnost by to překonala" je program, který Vaculík od Sekyry nepřetržitě uskutečňuje.

Morčata se odehrávají výhradně tam, kde ony dvě pražské kapitoly, které by byl Vaculík ještě před několika lety ze Sekyry nejraději vypustil. Tady, v proměně prostředí, myslím, je i příčina radikální proměny jazyka a v proměně jazyka ej pak hlavní jinakost Morčat.

V Morčatech nezní onen zvláštní a barevný jazyk jako v Sekyře, protože Morčata se dějí v "nechutném pražském světě" a ne v krásném venkovském světě dětství. Oproštěný jazyk a styl -- na místech, kde se vypravěč obrací ke čtenáři, zjednodušený až k parodii primitivní didaktičnosti učebnic -- je právě onen fígl, kterým začal Vaculík ryze jazykovými prostředky zdolávat úskalí "vlastního života vypravěče".

Další fází zmáhání "vlastního života vypravěče" jsou fejetony. jazykově jsou ovšem mnohotvárnější než Morčata. Mají sice stále téhož vypravěče, ale řadu různých prostředí. Protože pro Vaculíka je základem tvorby bohatě individualizovaný jazyk, proměňuje se jazyk fejetonů i podle prostředí, témat, figur, aniž se přitom ztrácí osobitá autorova syntax. Aby však fejetony vyjádřily kromě autorova postavení ve světě, jeho názorů na věci, kromě příhod hlouběji i jeho vnitřní svět, jsou tématem příliš vázané na vnější svět, příliš samostatně komponované, uzavřené a kromě toho jsou navzájem příliš izolované. Dokonce tím izolovanější, čím větší formální i jazykovou péči jim autor věnuje. Každý Vaculíkův fejeton je uzavřený celek, vnitřně komponovaný až k závěrečné pointě. Myslí v něm především na čtenáře. Soustředěnost k tématu a formální uzavřenost jednotlivých fejetonů stojí trochu v cestě vyjádření spisovatelova vnitřního světa jako dění, světa jako nepřetržitého trvání. Na to je fejeton forma přece jenom malá. Nehledě k tomu, že formální uzavřenost fejetonů zvětšuje jejich izolovaná existence. Jsou jako jednotlivosti psány i čteny. Dokud je jeho autor neshromáždí do komponovaného celku.

V Českém snáři opustil Vaculík tradiční románovou formu docela a zvolil pro svůj "snímek roku" deníkový záznam. Mohlo by se tu namítnout, že román je ve formě deníku, podobně jako román v dopisech jsou formou už dávno tradiční. Ovšem deníková podoba Českého snáře není především literární forma; deníkový záznam, z něhož je vystavěn nový Vaculíkův román, je zápis autentický. Zmiňuji-li se v úvaze o Českém snáři o autentičnosti, chci připomenout, že autentičnost literárního díla není nikdy čistá, literární dílo sebeautentičtější má vždy různou míru stylizace jak ve výběru látky, tak v jejím podání. Už samo vyjádření jazykem je gestem stylizace.

Nefiktivní deníkový záznam jako literární tvar určený k zveřejnění je tradice nepříliš stará. Česká literatura má před Ludvíkem Vaculíkem rozsáhlé dílo Jakuba Demla, dosud nepublikované deníky Jana Hanče a zejména deníkové cykly Jiřího Koláře. Jméno tohoto českého básníka je uvedeno v dedikaci Českého snáře, a nejde jen o běžné připsání.

V rukopisném deníku Přestupný rok formuloval Jiří Kolář své pojetí deníku a v úvaze nad Vaculíkovým snářem je na místě je uvést. "Deník je podmíněn nespokojeností s veřejným traktováním skutečnosti, kterou mohu nejen číst v knihách, novinách, slyšet v rádiu, vidět v biografech, sledovat v televizi, zaslechnout v klubech, kavárnách, na ulicích nebo shromážděních, ale nespokojenost se vším, z čeho by si mohl kdokoli jakýmkoli způsobem přivlastnit právo na vyslovení odpovědi na otázku Co jsem žil a jak jsem žil?

Deník nesmí být vytrhávání a prezentování toho, co se domnívám, že je pro určitý čas podstatné, co se mně podařilo zvládnout, ale musí být přiznáním ke všemu, co pro mne život znamenal a co jsem byl schopen z něho vyrvat.

Rok deníku je rokem zápasu proti nejdivočejšímu, co existuje, proti skutečnosti, a zároveň rokem boje o to nejdivočejší, co existuje, o skutečnost."

Tyto Kolářovy formulace pocházejí z padesátých let a jsou ukryté v básníkových rukopisných denících. Vaculíkův deníkový Český snář je podivuhodně totožný s etikou básnického gesta Jiřího Koláře.

Hlavním rysem tohoto gesta je antiiluzívnost, antiliterárnost, gesto je namířené proti tomu, aby tvárné záměry a ideové projekty předcházely životní látce. S tím souvisí Kolářův požadavek závaznosti chronologie zápisu: "Spravedlivou básnickou formu činí z deníku jedině nemožnost odkladu zápisu." Na Českém snáři se prokazuje, že chronologie je nejprostší, ale zároveň výsostný kompoziční princip: život se děje v čase, den po dni, rok po roce.

Tvorba deníku je zápasem o přisvojení vlastního života, ne pouhou snahou o jeho zobrazení. Už vůbec nejde Kolářovi o využití formálních možností, které skýtá deníkový zápis.

Český snář má ve svém východisku neiluzívnost, sled záznamů jako výpověď o sledu prožívaných dnů. Stojí na stejných zásadách, které před léty formuloval Jiří Kolář.

První věcí, která spojuje Vaculíka s Kolářem, je etika práce. Chce-li autor zaznamenat "co jsem žil a jak jsem žil", musil nejprve najít sílu k tomu, aby dílo bylo "přiznáním ke všemu, co pro mne život znamenal a co jsem byl schopen z něho vyrvat." a z této etiky věci vyplývá i požadavek neredukovat zápisy jenom na to, "co se mně podařilo zvládnout". Deníkový záznam není fabulace příběhů, třeba byly reálné, je otevřený v tom smyslu, že každý záznam je určitou možností dalšího děje a ne každý pak děj skutečně rozvíjí. Text nesmí být dramatizován tvárnými prostředky, dramatičnost textu nespočívá na zákonech dramatické stavby, nýbrž v tom, že dílo staví před čtenáře tvůrce, který neukazuje, jak životní látku zmohl, ale jak ji zmáhá, a ne vždy s úspěchem.

Zde se dostáváme k druhé věci, k tvaru díla, uskutečňovaného bez předběžného literárního projektu. Kniha, která vzniká jako spisovatelův deník, má jinou, autentičtější osnovu, odvozenou z charakteru autorovy osobnosti, z jejího jednání. Proto se texty Kolářovy od textů Vaculíkových výrazně liší, třebaže se ve východiscích shodují. Rozdílná povaha tvůrčí osobnosti, rozdílná poetika klade důraz na jiné věci. Deníková reflexe Jiřího Koláře míří k objektivaci jednak záznamem událostí, příhod, útržků cizích osudů, snů, hovorů, více než vlastních intimních zážitků, a v nich pak především takových, které přímo souvisejí s básníkovou tvorbou, jednak nepřetržitým úsilím zobecnit a zformulovat svou tvůrčí zkušenost. Subjektivností výpovědi, v níž objektivní děje jsou tlumočeny přes filtr básníkovy intimity, má Ludvík Vaculík blíž k Jakubu Demlovi než ke Kolářovi. Od Koláře se liší také tím, že síla jeho prozatérského naturelu proměňuje deníkový zápis ve svéráznou, nefiktivní sice, ale přece jen tvorbu románového charakteru.

V našem případě osnovu vyjevuje autor v deníkovém textu před čtenářem tak, jak den za dnem reflektuje svůj život, myšlení, snění, jednání, setkávání. Je to jiné tajemství než ono, které před čtenářem vyjasňuje vědoucí autor, takové, které stojí i před básníkem.

Jiří Kolář v citované úvaze vylučuje z deníku uskutečňování určitých projektů, dokonce od deníku neočekává, že mu "ukáže nějakou cestu, to není cílem deníku, to by byl poetický akt, deník je cesta sama, přesně omezená časem a hluboce podmíněná nepředvídatelností".

V zápise z 11. června v Českém snáři čteme: "Ale jaká je tato knížka? Když jsem začal, v lednu, nevěděl jsem, co se stane jejím hlavním tématem, neznal jsem všechny její příští postavy a neměl jsem žádný úmysl. Tak když teď mě hlavní téma přišlo žrát a postavy se dostavily, mám je zapírat nebo přiodívat?" To není bonmot romanopisce, který se svěřuje, jaké má s hrdinou trápení, že neví, co mu zítra udělá.

Je ovšem něco jiného privátní spisovatelův deník a deník, který píše autor, rozhodnutý jej bez větších zásahů učinit knihou. První případ nepřináší velké problémy, autor nemá starost s konzistencí zápisů ani s konečným tvarem. Deník není nikdy uzavřen, a pokud je některý zápis poslední, pak je to z příčin, které nevyplývají z textu, nýbrž z vnějších okolností. Náš případ je však jiný, Český snář měl předem dané časové rozpětí zhruba ohraničené kalendářním rokem, a zároveň tu odpočatou stál záměr dovést deník do knižní podoby.

Každá kniha, třeba vznikla z deníku, musí mít vnitřní stavbu, která ji drží pohromadě. Vaculík začal psát deník, ne privátní deník, ani ne literární deník, ale deník jako svědectví o roce svého života. Denní zápisy se mu v průběhu týdnů začaly proměňovat v román, aniž porušil zásady autenticity, aniž do textu s výjimkou eliminace určitých věcí podstatněji zasahoval, veden představou budoucí kompozice díla. U deníku, koncipovaného jako autentický text, je přirozeně zesílená vazba mezi autorem a textem. Na Vaculíkově knize je zřetelné postupné zesilování i vztahu opačného -- textu a autora. Tento vztah spočívá zajisté v tom, že text je přímou, časově bezprostřední reflexí, ale myslím je i v tom, že Vaculík psal zápisy se záměrem napsat knihu. Texty totiž v průběhu knihy přestávají být jenom bezprostřední, ale přece jenom následnou reflexí, pronikají do života, stávají se jeho součástí. Vznikající kniha vstoupila do života svého autora a začala se v něm uplatňovat rostoucí měrou -- dokonce víc než některé z klíčových postav. Je v něm všudypřítomná, je v pozadí všeho dění. Nesnižujme její existenci na to, že by snad působila především na stylizaci autorova života a jeho postojů pro potřeby románu, její funkce je mnohem podstatnější, spoluvytvářela rok básníkova života, byla usazena v jeho smyslech, číhala v jeho vědomí v každém okamžiku.

Jak by do života svého tvůrce nezasahoval Český snář, když je s ním tak svázán! a je potom tak podivné, že zatímco spisovatel píše knihu, táž kniha píše spisovatelův osud?

Ludvík Vaculík se v Českém snáři nejméně na dvou místech zmiňuje o tom, že si ve svém psaní předpovídá osud, a není to v jeho díle nic nového, co by přinesla až poslední knihy. Když se probíral deníky z mládí, uvědomil si: "Všechno se splnilo, došlo na má nejhorší tušení, zatímco mé hojivé naděje neměly v ničem pravdu. Nejenom úspěchy, ale i všechny své nezdary, poklesky i pády jsem si jakoby předepsal do partitury a potom je odehrával". Jinde lakonicky uzavírá zápis:"...já si svůj osud dopředu asi píšu."

Může být osudovější sepětí tvorby a života, než jak je cítí Vaculík?

Nad zápisy z Českého snáře se vybavuje věta ze Sekyry: "Já jsem někdo, kdo si na sebe nakladl pastí a želez, aby se bál a nemohl zpátky." Zbývá mu jen cesta dál, pokračovat v upřímné výpovědi, neustat v reflexi, i když obojí je bolestné, oč upřímnější, o to bolestnější. Nechce-li porušit autentičnost zápisů, autor musí kromě odpovědnosti za sebe přebírat i díl odpovědnosti za všechny, kdo jsou součástí jeho života a kdo vstupují do básníkova díla.Když pak zjistí, že skutečné postavy si nepřejí, aby s nimi jednal jako se sebou, a nechtějí, aby se o nich psalo, chce je respektovat, ale zároveň brání svůj román: "Já se bez takovýchto záznamů nemůžu obejít... Nevím, jak by se jináč dal pořídit skutečný obraz doby, žádná příznivější situace nemusí už přijít." a když vidí, že jejich obrana před zveřejněním je malicherná, nedaruje jim to: zaznamenává poctivě scénu s výtkami a projevy nesouhlasu, prohlásí, že starý zápis škrtá. Původní text, který v knize zůstal, je aktualizován, je bohatší o nový rozměr.

Všimněme si, důraz je tu položen na slova skutečný obraz dnešní doby.

Deník zachází s živým organismem a zraňovaná místa bolí. Oč snadněji by se psalo a příjemněji pak četlo o událostech, které už přebolely, si Vaculík uvědomuje, když po sobě čte předchozí zápisy: "Jistě bych měl napsat o některých starších událostech co nejvíc, dokud si vůbec něco pamatuju. Je mi to ale protivné. Když vám lupne v kotníku a ten pak při chůzi bolí, najdete si způsob chůze, při němž se bolestivá poloha obejde, a někdy ani nemusíte kulhat. Za čas, až se bolest ztratí, začne vám noha sama šlapat normálně, ani nevíte odkdy. Když omylem nebo zkusmo šlápnu do některých událostí svého života, cítím, že to furt ještě bolí. Tak toho nechávám, a pěkně zapomínám. Jednou se k nim možná rád vrátím a nebude mi dělat potíž pěkně si je znovu vymyslit. To pak jsou pravé memoáry." Jenomže Český snář nechce být svědectvím, svědectví tvoří jenom jednu rovinu díla, tou druhou, základní, je "cesta sama", řečeno slovy Jiřího Koláře.

Dosti o deníku, řekli jsme přece už dřív, že se Vaculíkovi jednotlivé zápisy začaly záhy skládat v celek, a tím celkem je svérázný román.

Český snář se liší od předchozích Vaculíkových románů záměrem, tvarem i jazykovým stylem, a přece s nimi úzce souvisí. Skoro by se dalo říci, že tento jeho čtvrtý román pomáhá tři předchozí lépe přečíst. Platí to ovšem i obráceně: Český snář je s dosavadními knihami pevně svázán, jeho výklad nelze provést bez nich. Na některých místech najdeme přímé odkazy zejména k Morčatům. Hrdina, který je středem všech čtyř knih, je týž, a přece ve směru k poslední prochází zřetelným vývojem. Na počátku stojí hrdina, rozhodnutý uskutečnit svůj ideální společenský projekt. Po nezdarech sice v zápase pokračuje, ale provází jej bolestná reflexe, která konfrontuje jeho zkušenost se zkušeností otcovou. Třetí zastavení v Morčatech je v této linii pojato jako tragické podobenství o lidské aktivitě.

Na jedné straně stojí princip pasivity, morče, bezpečné jen ve vymezeném a omezeném prostoru, pro něž už jen otevření klece představuje ohrožení. Otevření klece je cestou do svobody, otevřením možností, výzvou k aktivitě a tedy i k odpovědnosti. Morče na každou změnu prostředí reaguje maximální pasivitou, ochromením, strnutím, a při nejbližší příležitosti utíká zpátky do klece. Na druhé straně je princip lidské aktivity. Konfrontace obou principů není jen symbolická. Morčata jsou reálná, jejich chování je reálné. Rodina je v každém svém členu a ve vzájemných vztazích reálná. Realita vyšších společenských struktur má však jinou povahu, je groteskní, často nepochopitelná a neuchopitelná. Hrdinovy úvahy o hrozící krizi a jeho výpočty záhadného oběhu oběživa -- projev aktivity, jímž vpravdě přesahuje vlastní existenci a překračuje své společenské kompetence -- jsou provázeny pozorováním skutečných morčat a pokusy, jimiž se je vypravěč snaží vyburcovat k aktivitě. v pozadí je otázka po chování člověka v ohrožení: jak on bude zápasit o život? Obojí je nazíráno jako odhalování tajemství: chování morčat stejně jako povaha soukromé i společenské vypravěčovy existence.

Život hrdiny románu je ohrožen od okamžiku, kdy ho začalo přitahovat tajemství třinácté komnaty. Když se rozhodl, že do ní vstoupí, šel na smrt.

Vnější nerománová podoba Českého snáře znesnadňuje na první pohled postřehnout, jak jsou si poslední dva Vaculíkovy romány blízké. Morčata mají sice proti Českému snáři románový příběh, jehož tajemství míří do symbolického závěru, ale obě knihy mají společný tvárný princip. Tímto principem je pozorování.

"Ležím na zemi u morčete a pozoruju. Dlouhým pozorováním se dostávám do rozpoložení, které jsem kdysi prožíval, ale zapomněl na ně. Kdy jsem naposled pozoroval? Někdy za mala na poli. Pozorování jako stav ducha." o několik řádek dále pojem pozorování zpřesňuje: "Je to způsob existence". a ještě dál: "Pozorování, jež mám na mysli, je takový stav těla, který neruší rozpoložení ducha, jenž je. Ten duch je zaujat, ale nikoli napjat očekáváním. Není potěšen ani zhnusen, protože nesoudí. Pozorování je spojeno se sebezapomněním. Je to tedy něco, čeho je mezi tvory schopen jedině člověk, ale zároveň vyžaduje, aby se vzdal lidského interesu na pozorovaném ději."

Samozřejmě, že se Vaculíkův vypravěč nevzdává lidského interesu na pozorovaných dějích, nemůže se vzdát účasti na vlastním životě. To jen zvyšuje napětí mezi zvoleným stanoviskem, z něhož se dívá na svět i na sebe, a jeho nezrušitelnou lidskou angažovaností.

V Sekyře dospěl k poznání, jež je jen zdánlivě paradoxní: ten, kdo fakta vytváří, o jejich skutečné podstatě příliš neuvažuje, " nedozrál k jejich poznání. Vyzařuje svými činy ven, necítí žádné vnitřní bolesti a nemá smyslu obracet jej k nim." Toto poznání mění povahu vypravěčovy aktivity, vytváří odstup, nutný k pozorování a postřehnutí přítomných dějů. Vývoj Vaculíkova vypravěče jde od Sekyry cestou reflexe. v Sekyře tázání ještě míří nejčastěji k dějům minulým, hledaje odpověď v konfrontaci dneška s včerejškem, a teprve později se těžiště reflexe přesunuje na přítomnou chvíli, na přítomný život. Právě v tomto okamžiku nabývá na významu takové pozorování, o němž se mluví v Morčatech.

Ještě nedlouho předtím, když odpovídal na otázky k Sekyře, autor si stěžoval: "My se střetáváme opravdu víc jako téze a názory, a nikoli jako živí lidé. Nevidím tedy potřebu, když píšu o dvou intelektuálech, jak jdou parkem a diskutují, abych si všímal jejich rukou a klobouku." To ještě netušil, že za deset let půjde s českým intelektuálem letenským parkem, bude naslouchat jeho hlučnému výkladu o řeckém dramatu v athénském kotli a bude si bedlivě všímat nejen tézí a názorů, ale především zvláštní, neopakovatelné a nepřenosné dobové atmosféry, a hlavně, že v nové knize bude psát právě o dvou intelektuálech, jak jdou parkem a diskutují. a bude si všímat mnohem menších detailů než jsou ruce a klobouky. Některé detaily ho budou dokonce poutat až k rozladění, až k neschopnosti vnímat věci podstatnější, ačkoli se ho vůbec netýkají. Do rozhovoru s mladou spisovatelkou nad jejím rukopisem se vmísí šátek na jejím krku tak intenzívně, že pozorovatel se přes něj nepřenese. Jeho pozornost se k idejím a názorům vrátí teprve poté, když šátek mizí v kabelce. Ponechávám stranou psychologický výklad, jde mi o text, o funkci pozorovaného detailu v něm.

Vytáhl jsem Vaculíkovu starou výhradu k oživování figur, které nejednají, ale jen mluví, ze staršího rozhovoru s jistou zlomyslností, protože netrvalo ani tak dlouho, aby si dokázal vypracovat brilantní způsob právě takového popisu. Samozřejmě, že tento popis není než pozorování učiněné tělem.

Na prvních stránkách Českého snáře, kdy ještě čeká na téma a hledá způsob, uzavře Vaculík podrobný popis návštěvy mladé ženy větou, v níž je cítit lehká sebeironie: "Je podivuhodné, kolik pozorování člověk může při jednom sezení udělat, když má talent."

Se smysly nastraženými dovnitř, ale i ven, jde básník světem. Skutečně je hodné obdivu, co taková bdělost ducha a pohotovost smyslů dokáže ve všedním, každodenním světě spatřit a co pak básník, "když má talent", dokáže z toho vytěžit. Možná, že tato zjitřenost smyslů, podnícená tvůrčím úkolem, pomohla objevit v ženě, která přichází sice náhodou, ale právě v době, kdy básník je na číhané, srdcovou dámu.

Stejně jako ostatní figury románu je srdcová dáma dítkem autorových pozorování, její podoba je utvářena stejným způsobem z reálných detailů -- z nich vždy nejdokonaleji bývá trefena osobitost jejich řeči -- ale oproti ostatním má její funkce povahu po výtce románovou s poněkud romantickými rysy. Všechny figury se v románě objevují právě na těch místech, kde s nimi autor žije a kde je při plnění svých úkolů hledá; srdcová dáma hraje v celém kuse odlišný part. Objevuje se předem neohlášena, znenadání jako téměř neznámý člověk. Ukáže se ovšem, že už před časem podvědomým gestem dala hrdinovi znamení, ale teprve když přichází na scénu v pravou chvíli a ve své roli, dostává staré znamení svůj osudový význam.

Srdcová dáma zasáhne bezprostředně do vypravěčova osudu právě ve chvíli, kdy píše svůj román-deník, právě na tak dlouho, kolik času mu vypravěč předem vyměřil, a ještě před finálem mizí. Jako v pohádce: unesena zlým černokněžníkem za devatery hory a devatery řeky, do cizí země. Okolnosti, plné překážek, v nichž se vztah vyvíjí, jsou romanticky osudové. v románě je to jediný z dějů, který na jeho stránkách počíná, a také tam končí. i to podtrhuje zdání, jako kdyby šlo o děj, který se odehrává z potřeby románu. Odchod srdcové dámy, reálný jako všechny jiné odchody, má v životním příběhu vypravěčově význam symbolický: zastupuje pocit uplývání života násobený bolestí nad ztrátou blízkých lidí, kteří jeden za druhým odcházejí pryč. "Každý, kdo odjel, dal mi výpověď."

Celistvost jednotlivých zápisů a dramatičnost Vaculíkova románu ovšem nespočívá v příbězích lidí, k nimž hrdinu váže vztah, a které do něho z části zasahují. Ani příběh srdcové dámy v sobě neskrývá takové nosné tajemství, hned od počátku víme, kdy jí odlétá letadlo, a že do něj skutečně nastoupí. Celý Český snář stojí na jediném, základním, den za dnem probíhajícím ději: na vypravěčově zápase o integritu vlastní osobnosti.

A opět chci zdůraznit: tento pořádající, stmelující princip významové výstavby je principem celého dosavadního Vaculíkova díla. v Českém snáři jenom vystupuje v obnažené podobě. Autor na něj často sám upozorňuje, například tím, že si zaznamenává resumé z přednášky oxfordské profesorky, která problematiku osobnosti formulovala shodně s jeho osobní a uměleckou zkušeností. "Jednota osobnosti je jako provaz z vláken spřadena z přání, tužeb, morálních zásad a podobně. Čím delší tato vlákna osobnosti jsou, tím je osobnost pevnější. Osobnost se musí vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Osobnost je tedy spíš nežli něco stálého a ohraničeného úsilí o pevnou jednotu. Je vyjádřena svým vývojem."

Jedním z provokativních Vaculíkových gest je rozhodnutí rozkrýt před čtenářem osobnost, zbavit jí jednoznačnosti a strnulosti. Jako by tu reagoval na zjednodušené pojetí svého díla jako tvorby autora nelomeného, zakotveného ve venkovské tradici, z níž vyrůstá i jeho závazný plebejský morální kodex. Vaculíkův vypravěč nikdy takový nebyl.

Neměli bychom být překvapeni Českým snářem a vidět v něm jakési rozkolísání vypravěče. K takové proměně Vaculíkova hrdiny nedošlo teprve mezi Morčaty a Českým snářem ani mezi Sekyrou a Morčaty, ale mnohem dřív, ještě než se ustálil Vaculíkův tvůrčí typ: mezi Rušným domem a Sekyrou. Svár, který byl už v prvotině a obracel svou aktivitu navenek, se už v Sekyře, nikoli teprve v Českém snáři, proměňuje ve svár vnitřní. Zatím je tam zastřen sporem s otcem. Je to však doopravdy jenom spor s otcem? Zajisté není. Je to básníkův vnitřní zápas, poznání, k němuž se prodírá, vychází z jeho životních tázání a bolest, která je provází, je jeho bolest. Tento bolestný vnitřní zápas pak pokračuje přes Morčata k Českému snáři.

Představa zemitého, vyrovnaného, nelomeného charakteru, kde se vlastně vzala? Z chybného čtení. Nikde ve Vaculíkově díle pro ni nenajdeme podporu. Vždyť by jeho vypravěčem byl mrtvý člověk!

Integrita Vaculíkova vypravěče není vykoupena eliminací cizorodých prvků, naopak Vaculík do každého okamžiku života snaží se zahrnout vše, co doposud prožil, proto je jeho úsilí o integritu osobnosti skutečný zápas a jeho literární vyjádření skutečné drama. "Všechno své bere za celek sebe, a čemu se to nelíbí, to ať ode mne odpadne." Jinde: "Ale všecko udělané platí, platí tedy výstup, i všechny vstupy platí, všecko platí, co člověk udělá, a kdo pošetile protřiďuje minulost, bude tupý, a kdo se nezná ke svým částem, bude schizofrenik. Velikým objetím, kam až dosáhnu, chci si pokud to půjde držet všecko, co kdy bylo moje, a budu zdráv." Jenom autor ví, jaké je to těžké, často až do tragických situací ústící stanovisko. "Jenom já, já neumím pustit nic, co jednou mám. Až mi z toho zbude drahá cupanina."

Předtím, než Vaculík začal psát záznamy své budoucí knihy, měl v úmyslu napsat knihu ze svého dětství o indiánování. Pak záměr změnil a chystal k vydání deníky svého dětství a mládí. Autor těchto dětských deníků se často objevuje i v Českém snáři. Nejen ve vzpomínkách, žije i ve vypravěči. Na začátku jednoho z prvních zápisů čteme: "Optika životního vzoru je hravá -- pro toho chlapce v indiánské čelence bych byl možná někdo, já však kéž bych byl jako on!" Týž zápis se záhy vrací k tématu uplynulého dne, ale končí probuzením chlapce s indiánskou čelenkou v muži:"V tramvaji mi napadlo, že jednou bych přece jenom chtěl opravdický luk a šípy." Motiv chlapce s čelenkou a motiv luku s šípy prochází celou knihou tak, jak se autorovy pocity "probíjejí hospodních vrstev dětství."

Vaculíkovy návraty nejsou ovšem lyrikovou evokací dětství, dětský hrdina se tu objevuje jako součást úsilí po scelení osobnosti. Vypravěč v dítěti vidí osobnost, která na začátku své dráhy je celistvá. Naznačil to už v Morčatech: "Kdo z vás si nevytvoří nějakou svou zcela originální teorii aspoň o jedné věci života do svých patnácti let, nestvoří si ji už nikdy a o ničem, i kdyby to vnějšně dotáhl až na akademika."

V Českém snáři se k této myšlence vrací: "Nebyl jsem nikdy moudřejší ani schopnější, než jsem byl do dvaceti let." v epizodách z dětství, v reminiscencích na některé situace se myšlenka stále vrací.

Při návštěvě domova Vaculík zachycuje v deníkovém zápisu okamžik, kdy celistvost dětského hrdiny se začala lámat. Bylo to tehdy, kdy nalíčen a vystrojen, chtěl jako osamělý Indián projít svým údolím, a potkal dva starce ve valašských krojích ze sousední vsi. Tehdy ho zaskočil onen okamžik, který ho vrhl do dospělosti: "První moje myšlenka byla obrátit se a utéct nebo uhnout do obilí a dřepnout si v něm. To přeci nešlo! Cítil jsem však také, že nedokážu klusat prostě dál proti oběma těm starým lidem, protože jaké je to setkání?... "Uvědomil jsem si, že jsem už dost veliký, abych se přihlásil, že jsem Indián." Stále se mu chtělo utéct, ale už nemohl. "Vydržel jsem v celé své strůji. a když mně míjeli s hlavami na mne obrácenými, nehnul se v jejich vrásčitých temných tvářích ani sval, ani brva. Prošli, ťukajíce svými čakany, a když jsem je viděl zezadu, kde jim cvočkama pobitý opasek náležitě jednou volnou smyčkou spadal hluboko na zadek, cítil jsem, že je to můj konec Indiána. a že už nikdy nebudu to moci žít, ale jen snad hrát."

Je to významné místo, v jediném okamžiku je tu vyjádřena zásadní proměna mladého člověka. Dokud je dítě schopno uchránit si hru pro sebe, vyloučit z ní vztahy skutečného světa a při setkání s ním utéct nebo se schovat, dotud hru nehraje, ale žije. v okamžiku, kdy se v něm probudí odpovědnost a hru konfrontuje se skutečností, je všechno složitější a osobnost se pod náporem přijímaných skutečných vztahů začíná drobit.

Integrita osobnosti Vaculíkova vypravěče nutně zahrnuje i jeho zakotvení v přírodě a silně angažovaný vztah k ní. Zase tu je východiskem dětství, kdy byla příroda jeho a on byl její, bez pozdějšího stále více problematizovaného vztahu. Ač stejně intenzivní, je jeho vztah k přírodě odlišný v dětství a v dospělosti: "Žasnu, když si vzpomenu, že jsme pro svou potřebu ulomili jakýkoliv stromek, například mladou olši, protože je tak křehká, jenom abychom dostali dlouhou rovnou hůl na něco, nebo těch lískových prutů na oštěpy. Vůbec jsem nevnímal samostatnou existenci přírody, byla celá pro mne a kvůli mně. a zváleli jsme každou trávu..." Tento motiv se v knize vrací: "Sekl jsem trávu posypanou prvními žlutými lístky ze stromů a žasl, jenom jsem žasl nad tím, jak strašlivě jsme vždycky zváleli celou Arizonu!"

Vlivem probuzené odpovědnosti a společenské aktivity se povaha zakotvení v přírodě u Vaculíka mění. Určuje nejen vypravěčovo vnitřní ustrojení, ale působí i na jeho hodnocení životních situací a jevů, na jeho individuální a společenské postoje. Příznačný je záznam cesty do Brna, čtení krajiny z oken vlaku. "Měl jsem cestou moc úkolů. Hned za Prahou podívat se, jak postupuje v Kyjích bagrování rybníka, jak se vleče deset let. Za Kolínem vyhlížet onen kratičký průhled mezi rovinnými háji," atd. atd. až po Okrouhlici."Pak mám až do Žďáru volno, to jsem si zašel na kávu do jídelního vozu... U okna zastřeného oranžovou záclonkou vypil jsem v deseti minutách kávu a musel zas běžet, jelikož za Žďárem je naleziště bludných klikatých silniček směrem na Polnou a Rudolec, a pak přijde Křižanov, kde na čáře přes Osovou Bitýšku po Tišnov reviduju polohu a stav lesních a lučních rybníků (...) Nikdy jsem se toho rychlíkového pohledu nemohl vzdát. Několikahodinovým pozorováním chytl jsem vždycky její (krajiny) stav fyzický a psychický: co se děje mezi ní a člověkem, jak nám bude a proč nám není líp." Dlouholetým pozorováním krajiny", při němž inventarizuje i rostliny a sleduje proměny flóry, dokáže Vaculík vidět v tváři krajiny tvář člověka: "... divil se pořád úzkostněji, proč je mi to němé, skoro němé. Tak dlouho lidé jednali s poli, loukami, lesy a řekami jako s továrnou, až pohled na ně působí jak pohled na továrnu. Krajina odpovídá na otázky a její bezduchá tvář jenom zrcadlí tváře místních divochů."

Při každém setkání s Arizonou, místem indiánských her, se Vaculíkovi vrací táž obava, "jestli tu žije ještě někdo jiný, kdo ji má tak rád, že by ji chtěl zachránit". a k nejtíživějším můrám patří fabrika, jejíž expanzívnost známe už ze Sekyry, v jednom z úzkostných snů "sežrala Brumov". Arizona i broumovská fabrika nám mohou sloužit jako části protikladných sil.

Vaculíkův vztah ke krajině, jeho zakotvenost v přírodě mohou být považovány za zdroj jeho svérázného tradicionalismu s žehráním proti novotám, provokativním venkovským odporem k módám, "starobylosti" jeho mravních norem a tím i jisté rigidnosti celé osobnosti. Hlavním zdrojem onoho tradicionalismu je jeho vztah k hodnotám lidským nebo polidštěným: "Já neumím pustit nic, co jednou mám", "já se mezi ty lidi nehodím, co mohou jedny věci vyměnit za jiné."

Z pozornějšího čtení vystupuje docela jiný hrdina, člověk plný vnitřního neklidu. i v nejstálejších základech osobnosti, ve zmiňovaném vztahu k přírodě, je obsažen týž neklid. Je zřetelný i v záznamu o cestě do Brna. Vypravěč nevydrží sedět u knihy, nestačí mu pohled z jedné strany, musí přebíhat k protějšímu oknu, aby se přesvědčil, že ačkoliv "všechno se mu zdá odsouzeno ke zkáze", krajinu ještě poznává, že hlavní věci stále ještě nachází na svém místě, že stojí ještě strom, který při poslední cestě nestačil určit, že fabrika ještě nestačila sežrat celý Brumov, že krajina na něj pohlédne občas i lidskou tváří. Vaculík se i přírodou pohybuje od pocitu beznaděje "Přijímám už jen ducha krajiny" až k okamžikům úlevného smíření "Půda okolo lip na nábřeží zkypřena. Hned jsem hleděl vlídněji na Hrad."

Ani bytostný vztah k přírodě nás neutvrzuje v představě Vaculíkova vypravěče jako vyrovnaného venkovana, který se ve všech životních situacích řídí zdravým rozumem. Vždyť knihu od knihy je zřetelnější, že má mnohem blíž k Faustovi než k hrdinům realistické venkovské prózy. Celá Vaculíkova tvorba je pokoušením osudu -- "já si svůj osud dopředu asi píšu" -- ať už skutečným jednáním v reálných situacích, jak to známe ze Sekyry i z pozdější příležitostné tvorby, ať v dějích, jež mají navíc rysy iracionality, jako je tomu v Morčatech. v obou případech, a ještě zřetelněji v Českém snáři, je to troufalá výzva k Bohu, tázání po tom, co člověku nemá být zjeveno. Cesta za poznáním, které se platí krví.

"...ale já se nebudu omývat, ať jdu od krve, chci!" Je to sice věta uzavírající zápis snu, neplatí vždycky a zplna v reálných situacích tak jako ve snu, ale pro text Českého snáře je příznačná.

Hle, takový jsem -- v tom je katarze a vědomí, že "vyrovnávaje se sám se sebou, jsem připravenější vyrovnat se i s Bohem".

Vyrovnání se životem je opačným pólem pokoušení osudu -- mezi těmito oběma krajními póly těká neklidná mysl Vaculíkova vypravěče. Je překvapen, že se nestydí sedět v kavárenské ohrádce na chodníku a pozorovat lidi, před třemi lety by to nedokázal. "Co se změnilo? Jsem sám k sobě lhostejnější. Nemyslím na to, jak působím, nýbrž prostě působím. Jsou pro mne podívanou všichni oni. Jenom se přesvědčím, jestli jsem správně zapnutý, a sedím. Další stádium uklidnění asi budu sedět i nesprávně zapnutý."

Je to lhostejnost? Vzpomeneme, jak je v Morčatech vyjádřen princip pozorování: "Pozorování je spojenec se sebezapomněním..." v kavárenské ohrádce sedí pozorovatel. Sleduje kolemjdoucí, a zdá se, že prozatím pozoruje stále nejvíc sebe. Klid není ještě dokonalý. Dokonalý klid je zatím teprve v náčrtu spolehlivé cesty ke štěstí, v proměně člověka v morče: "...když přestanu cokoliv chtít, nedotknu se žádné vzpomínky, nepřijmu z prostoru žádnou výhrůžku, na nic nežárlím, opatrně, když se přestanu i v duchu bránit újmě a vzdám se spravedlivého nároku, když si vzpomenu, jak je to mým mrtvým rodičům už všechno jedno, protože ono to jedno opravdu je!, začínám být šťastný. Jenom se nehýbat!"

Podstatnou součástí románu jsou zápisy snů. Už v titulu knihy se sny ohlašují -- a významně hned v dvojím tvaru: nejprve jako snář, teprve v podtitulu jako sny. Tvarem snář poukazuje autor k funkci snů v textu a k jejich významům, tvarem sny ve spojení s jedním z běžných kalendářních roků rozkolísává hranice mezi snem a skutečností. Záznamy snů nejsou v románu pouze zachycením "způsobu, jak naše duše pracuje ve stavu spánku", ale míří se jimi k prohloubenému poznání člověka a jeho života. Důraz je položen na sepětí snu s životem.

Proč podtitul knihy tak jednoznačně označuje celý text za sny, když sny tvoří podstatnou sice, ale přece jenom menší část textu?

Sen zde musíme chápat v obecnějším významu. Potvrzují nám to samy záznamy "snové práce naší duše" nejenom zřetelnou vazbou k životu, ale i způsobem umístění v textu: záznamy snů jsou řazeny mezi záznamy reálných situací, aniž jsou zpravidla vyznačeny švy mezi skutečným a sněným. Vaculík záměrně nerozlišuje mezi nimi, aby souvislost zdůraznil. Skutečnost přesahuje do snů a sny do skutečnosti. i sama povaha skutečnosti je podtitulem rozkolísána: je opravdu tak skutečné, co žijeme?

Sny jsou v textu poslední Vaculíkovy knihy významné ve dvojím směru: jednak v poukazech na vazbu vnější skutečnosti a vnitřního básníkova světa, jednak v přímé funkci ve významové výstavbě románu. v záznamu snových dějů je básník v maximální míře svobodný, sen je celistvý, probíhá bez vnitřních cenzurních zásahů. Osobnost vypravěčova se v něm představuje uceleněji než ve skutečnosti, i s vytěsňovanými vlastnostmi a hnutími, a také mnohem aktivněji. To, co si člověk jenom přeje, se ve snu děje, uskutečňuje se v něm i to, z čeho má strach. "Automatika špatných snů je taková, že se v nich stane vždycky právě to, čeho se bojíte: sotva vás napadne, že by se černý chrám mohl zřítit, už se tiše řítí." Český snář předkládá množství takových snů.

Automatika snů je ovšem taková, že to nejprostší, co si vypravěč Českého snáře dnes nejvíc přeje, se mu nesplní ani ve snu. Mít kolem sebe všechny přátele, všechny blízké, mít pocit celého domova i za cenu, že by si jen "silou vůle stvořil naši starou ulici s řadou stodol pod lipami a naši chalupu, jaká byla, než ji švagr přestavěl", i za cenu že by musel silně napjatou vůlí obraz udržet v existenci, "protože měl sklon rozplývat se v nepříjemnou skutečnost".

Na takový sen nemohl čekat věčně, termín ukončení rukopisu běžel, i tak ho přetáhl. Nezbylo nic jiného, než si spravedlivý sen vytvořit.

Český snář končí textem, který není ani záznamem zážitku, ani zápisem snu, cesta s přáteli do Brna je čistou básnickou fikcí.

Budeme-li hledat ve Vaculíkově Českém snáři klíčovou větu, najdeme ji v jednom ze snů. Zní: "...musel jsem držet domov".

(Ludvík Vaculík: Český snář, Brno, Atlantis 1990. 455 s.)

Milý čtenáři! Co ty víš! Těch podvodů, co dělají spisovatelé na čtenářích! (s.36)

Nemívám chuť zajímat se bez účelu o osudy cizích lidí. Neprohlížím si lidi v divadle ani na koncertě, nečekám od nich nic povzbudivého. Snáším jako trest, a vím zač, když musím někde poslouchat nějaké osudy: jsou všechny normalizovaně špatné, předepsané, bezútěšné, nebudí ve mně lítost, jsou to osudy zestátněné, patří je odmítnout! (s.68)

Předsevzal jsem si všimnout si každé pěkné věci, proto o tom mluvím. (s.69)

Ale bylo třeba říct mu něco naprosto konkrétního příznivého. (s.78)

Všecko platí, co člověk udělá, a kdo pošetile protřiďuje minulost, bude tupý, a kdo se nezná ke svým částem, bude schizofrenik. (s. 88)

Myslím, že jsou takové zárodky myšlenek, na které když nepřijde dlouho řada, zaschnou a v podobě lupů vytřepou se z hlavy, neovlivnivše nikdy ostatní myšlení, názory ani jednání svého člověka.

Přátelé mi dosvědčí, že bývám hrubec, ale uvěří mi, že jenom z nešikovnosti, nevychovanosti a neúmyslně. (s.110)

To je to právě: vždycky se mezi námi najde zároveň pár spravedlivých, sice je jich hluboko pod boží limit, ale zase z těch hříšných vždycky někteří své hříchy opějí tak krásně, že Pámbu prostě neví, co s námi. (s. 139)

Madla má ovázaný palec. Když se ráno umývala, řekla mi: "Umyj mi, prosím tě, ruce." Mydlil jsem jí malé dlaně a pravil jsem:"Kde ses zase tak ukoptila, to musíš na všecko sahat, to nemůžeš jít ze školy rovnou domů, to musíš jezdit rukama po zábradlí, otáčet se kolem kandelábrů, to musíš sebrat všecku špínu z ulice?" Když jsem to říkal, s úžasem a ustrnutím srdce viděl jsem účinky té sugesce: její tvář dostávala úplně, ale úplně výraz malého děcka. Potom, když si už sama ruce utírala, pravila: "Už vím. Ty seš asi moje maminka." A za chvíli ještě: "To jsem to dopracovala." Hledím, co to tady náhle tak voní, a je to ve váze stolístka. (s. 216)

Šla kolem paní Rohlenová a pravila: "Čas prchá jako jelen byvši do prdelky střelen." Opravil jsem jí přechodník a umínil si dál nereagovat. Jistě něco chce. Za chvíli přišla znovu a pravila: "Nic nechci, má otázka bude akademická. Když je energetická krize a v Řevnicích není na skládce žádné uhlí, ačkoli léto se chýlí ku konci, znamená to, že si budu muset natahat z lesa dříví jako Hemerkovna. Kam si je mám uložit?" -- "Jak si představujete akademickou odpověď?" zeptal jsem se a dlabal dál. "No, že někde tady na zahradě." --"To by tu vznikl cikánský tábor," pravil jsem, "máte přeci sklep." Odešla a za chvíli znovu: "Když dám dřevo do toho sklepa, je to jako - no -- jako kdybych cukr ukládala do vody." -- "Anebo do sklepa," doplnil jsem ji. "Ale když je to čistě akademické, pojďte mi ukázat, kde byste si představovala sklad svého dřeva. Musí to ale být místo, na které se budete celý den dívat jenom vy, a ne my všichni." Šli jsme na jižní stranu domu, před její byt, kde si pěstuje růže, maliny, lesní jahody, staré hrnce, zavařovačky a rozlámanou dřevěnou židli. Tam za kmenem smrku tisolistého, rozhrnuv převislé větve pustorylu a šeříku, ukázal jsem na hromadu hadrů, sklenic a květináčů řka: "Ideální místo, paní Rohlenová, že?" Stála za mnou, suchá a titěrná, ruce v bok, veliké oči ve zbrázděné tváři, a pravila: "Oceňuji váš důvtip. Tak se stane. Postačí zarazit tu čtyři kůly a dát na ně nějakou stříšku. Souhlasíte? -- "To bude to pravé, paní Rohlenová, pokud tím nemíníte, že to máme udělat my." -- "Nenene! Mám přeci tři syny!" (s. 230)

Posekal jsem zahradu, shrabal, Madla mi pomohla trávu odvézt na kompost, ostříhal jsem odkvetlé růže, ale nakvetlá poupata nechal, neboť jsou krásná, Madla růže okopala,a teď je všecko zas na týden pěkné a čisté a my jdeme pryč. Haranti, skákejte.

Když jsme včera přijeli sem a obcházeli zahradu, uviděl jsem zválenou trávu. Řekl jsem si, že je spráskám. "Co se tady zas dělo!" pravil jsem přísně. Němě na mě zírali, potom největší děvčátko pravilo tiše: "My jsme chytali motýly." Hm, ovšem, co jiného, to je klasické. "Víš, ona se ta tráva pak špatně kosí," pravil jsem. "Tak promiňte," šeptla malá dívka. "To nic," pravil jsem a pohladil ji po hlavičce, kruci. Sekl jsem trávu posypanou prvními žlutými lístky ze stromů a žasl, jenom jsem žasl nad tím, jak strašlivě jsme vždycky zváleli celou Arizonu! (s. 255)

Jde o ten hrob. Přeci ti nemusím vysvětlovat, tobě, architektce životního stylu, že to spalování lidí je útok na evropskou kulturu. Je to součástí plánu na znicotnění člověka ve smetí, zaživa i po smrti. Bez hrobu, o kterém bys mohla říci, že na tě čeká, neporozumíš správně obrazům, hudbě. Ani té "Svatební košile" nebylo by bez hrobu! Není ti nápadné, že vlády podporují kremaci? Jenom si prohlédni, jací lidé přesazují celý rok na hrobech květiny, a jací kladou jednou ročně věnce k anonymním pomníkům! Rozdíl těch ksichtů! Tak jako si porovnej obličeje lidí, co dávají rodiče do starobinců a co je opatrujou doma! (s. 288)

Mám sklon nadřízené a vedoucí, dokonce i vládu, respektovat, zvlášť když uvážím, jací jsou lidi a jak zoufalý úkol je dobře je vést. Teprv špatná zkušenost staví mě do odporu, který jsem ochoten opustit při každém zlepšení shora. Není jiné míry správnosti věci než člověkův pocit, svědomitá zkušenost a trochu odhadu o možnostech. Zvlášť špatnou mírou jsou programy, stanovy, ideologické poučky a morální předpisy. Už nikdy nebudu -- jestli dožiju -- v žádné straně! (s. 313)

V tramvaji jsem pokořen četl Eisteinovu stať "Geometrie a zkušenost". Ano, to je tvé: nerozumět tomu, co tě nejvíc zajímá. A uvědomil jsem si, že jsem přes léto trestuhodně zanedbal rychlost světla, a trest přišel! (s. 317)

Důsledný odpor proti bezpráví udělá z člověka psance z povolání. Na nic jiného nezbude mu totiž energie a čas. Je to cyklotron! Mezi tresty má co dělat, aby sehnal na chleba a otop. Nakonec mu takový život přitočí do náruče i takovou družku: s ní pak má děti, jež se učí dělit lidi na fízly v civilu a v uniformě, přátelé a věci a místa mají krycí názvy, klid a pořádek a kázeň jsou podezřelé, a když tato mládež doroste do činného věku, bude ještě mít představu, jaký to původní normální stav společnosti má být bojem obnoven? Bojím se za ty mladé lidi jejich pozdější trpkosti: až se ukáže, že příští obroda vzejde nikoli z odstrčenců od vzdělání a práce, nýbrž od těch, kteří dostali možnost studovat, pak pracovat a nakonec dozrát ke správným rozhodnutím. (s. 364)

Konečně je tu pravý smutný listopadový den, kdy vyjít do ulice znamená krásně si potvrdit, že nejlíp je sedět doma, všecky neklidy musejí se vrátit, odkud vyšly, v bytě je teplo a mnoho čistého papíru nebo aspoň mnoho knih, telefon mlčí a mlčí, roky se obracejí zpátky a všecko hloupé může se změnit v moudrost. Slunce léta krouháme v zelí do bečky lítosti, hodně ušlapeme. (s. 372)

Mezi nimi byla i jeho dcera Marie (proč jinak by mu dávala potom pusu?), která hrála myslím velice dobře. Ale muž přijde, sedne si, pošine si příhodněji pult nebo židli, opře nástroj o zem nebo o hubu a hraje, kdežto žena si rozprostře sukně, pak si aranžuje vlasy na ramenou, pak odhrnuje z čela překážející vlásky, jež mohla přeci doma snadno odstřihnout, pak se podívá, jestli ji dobře vidíme, pak zakroutí paží, aby jí později nepřekáželo napínání rukávů, povytáhne šíji z límečku, čímž si naduje zas vzadu účes a musí přechytit smyčec do levé ruky, aby pravou mohla vlasy znovu správně položit, vyzvedne si smyčec z úschovy, pak můžou teprv začít muži hrát. "Tak blbečku hraj už!" volám vždycky. (s. 402)

Síň byla přeplněná, jenom Kosík chyběl a Kriegel. Kosík proto, že naň není spoleh v pražádné docházce, a František Kriegel umřel. Vinou zvrhlých úřadů nemohl mít slušný pohřeb, byl proto jenom technicky spálen. Obřad bude po převratu. (s. 402)

Pavlíčkova "zpráva o pohřbívání v Čechách" je nové podání starého truchlovlasteneckého příběhu o spisovatelce-mučednici. Všichni do toho triku vidíme, jsme naštvaní, a přece když se rozsvítí, utíráme si dojaté nosy. (s. 426)

Seděli jsme u okna, za nímž chodili lidé, ale nemohli nás skrz záclonu vidět, a Josef pravil: "Včera jsem, jako vždycky, chtěl večer zavřít slepice. Ale nemohl jsem je najít potvory! Lítal jsem všude okolo, kde ty ludry jsou, a nikde. Já je , člověče, zapomněl ráno vypustit! Seděly v kurníku, celý den, ale ty byly tak smutné!" (s. 447)

Milan Jungmann

(Nové knihy, č. 15/1996, s. 1)

Název knihy Nad jezerem škaredě hrát jako by skrýval dekadentní básně z před sto lety - takového Hlaváčka či Gellnera. Nikoli! Je to soubor fejetonů Ludvíka Vaculíka, otiskovaných v Literárních novinách od roku 1990, jež vybral Jaromír Slomek. Dva předešlé fejetonové svazky Jaro je tady a Srpnový den shrnovaly autorovu publicistiku ze samizdatového Obsahu a Stará dáma se baví se pro své texty vrátila až do Literárních novin z dob pražského jara. Už ve fejetonu Jaro je tady z roku 1992 se Vaculík zapřísáhl, že je to naposledy, co tento "jarní plk" píše. Zatím ale nevynechal jedinou příležitost a jaro nám vytrvale připomíná - naposledy letos v březnu. Jak by literární vědec řekl, nemá autor téma, ale téma má autora. Stejně je tomu ostatně s opakujícím se Srpnovým dnem. Vaculík prostě musí rok po roku poctivě změřit, co se stalo s naším malým českým světem a jak se mezitím vyvinul on sám.

Názorová provokativnost jeho fejetonů, která chce "čtenáře vykolejit ze šablony", je setrvalá, mění se pouze její zabarvení, průhledně dobromyslná, jindy záměrně prostoduchá a občas i politicky útočná, ostatně v duchu jeho předchůdců. A tam, kde se Vaculík obrátí k Nerudovi o pomoc přímo, jako je tomu ve Feuilletonu o 1. Máji 1995, je vyprávění laděno až jímavě, třebaže loňskou oslavu dnešních komunistů "u vodní pláně na Džbánu" bez milosti ironizuje. Stylistická brilance však dokáže i tady využít máchovsky lyrické polohy a v závěrečné evokaci zaklít "časů vztek": "Ludvíku, Jene, Rézinko...!"

A vztek času si můžeme změřit sami na několika údajích. Ve fejetonu z roku 1990 si Vaculík povzdechne: "Co vlastně mám - v nákladu 400 tisíc exemplářů - napsat pod nadpisem Jaro je tady?" Soubor Stará dáma se baví (1991) vyšel už v nákladu "jen" 40 300 výtisků a byl k dostání za 39 Kč. Nynější výbor údaj o nákladu nemá, jeho výše by nás ale asi sotva ohromila, zato stojí 109 Kč, ačkoli jsou oba svazečky co do počtu stránek takřka totožné. Inu, časů vztek dopadá především na nás, čtenáře knih.

Obsah

1990

Jaro je tady

Naše slovenská otázka

Sněh

Jinou ústavu

Srpnový den

1991

Nechte to komunistům

Jaro je tady

Dostavte se k odpuštění

V balóně

Srpnový den

1992

Život za žívat

Příprava vražd

Jaro je tady

Letní rybník

Srpnový den

Náš slovenský úkol

1993

Už dost lidských práv!

Amnestie

Jaro je tady

Nadechnuti

Srpnový den

1994

Jaro je tady

Vážení Bavoři!

Nad jezerem škaredě hrát

Tištěná píseň nad jezerem

Letní havran

Srpnový den

1995

Vážený pane premiére!

Jaro je tady

Opakování z němčiny

Feuilleton o 1. Máji 1995

O kostře

Srpnový den

Po svátku

Nastal podzim

Dobřich. 29. 9. 1985

Nazdar Jane!

Dlužím nějaké psaní, protože jsem neměl přečteno, cos mi ke čtení určil. A nechtělo se mi psát, že to ještě nemám přečteno. Tedy: Tvou lázeňskou novelku jsem začal číst v první verzi a jaksi mě popudila, takže jsem si začal dělat poznámky: o stylu, pravopisu, logice, morálce... Ale nedočtl jsem to, pak poslals "definitivní verzi", tu jsem teď přečtl jedním tahem, a nevím, jestli jsi tolik změnil a zlepšil, či jsem já zmoudřel, či prostě zlhostejněl, ale už nemám jiné morální, stylistické a pravopisné poznámky nežli tyto: 1) jako by se píše zvlášť! "Jako by nevěděl, že..." Pouze ve významu "coby" se jakoby píše dohromady: Ležela tam jakoby mlha či co. Ale: neviděl nic, jako by ležela mlha. 2) křesťan "tak slinuté víry a života" má opravdu být měkké i, a nikoli y, jak mi kdekdo opravuje, protože jde o slinování, což je technický proces spojování kovů slinutím: na rozdíl od slitiny,kdy se složky rozpustí a pak znovu dohromady a promíchaně ztuhnou, slinují je spojení zatuha pod velikánským tlakem, takže molekuly se propojí donuceny hroznou vnější silou. "Slynutá víra a život" není nic, jen to neobratně připomíná proslulost, ale slinutá víra a život jsou dvě strašně k sobě přimáčklé, až propojené dvě substance.

Novelka z lázní je dojemně farářská, nabyl jsem k ní úcty a ohledu, je to markantní důkaz,jak jsi nevinný, ale jaké to bylo nové... nedá se říct pokušení, ani tak daleko jsi neupadl, upadl jsi jen do pokušení nepsat o tom, a tomu jsi neodolal: zkrátka, světa a žen znalejší autor by v tom ani nenašel látku k psaní, Tys ji v tom našel, a vzniklo dílko, jež má cosi jako kus "kouzla nechtěného". Dokonce, kdybys pracoval trošku literárně mazaněji, bys z toho mohl opravdu udělat záměrné dílo o nevinnosti. --Někdy však není úplně jasné, o čem mluvíš, míním tím, které z osob nebo kterého času, které události se (půl)věta týká. Musí to čtenář poznat až z pokračování.

Omlouvám se za výraz "dojemně farářská": ve skutečnosti tím chci říct, jak dojemně poskytuje příklad, že určité povolání-určení-poslání prostě diktuje slova a gesta v každé minutě a v každé situaci. To je povzbudivé! Nemůžeš být jiný! A nakonec, ty chvály. Ta chvála na 10. duben (promiň, jestli datum pletu) tomu dává korunu: prozrazuje, jakou záchranou Ti bylo Tvoje přesvědčení, jež Tě udrželo i proti Tvému založení. --Cnost... je dílem usilovné vůle a vypětí sil? Tím nechci říct, že bys byl musel napínat moc vůli! Ale uvědomoval sis, Štembero, že bys mohl jednat i jinak? Jináč já hlásám, že cnost, pravá, je sebe nevědomá. Ale není-liž vypracovaná, vypěstěná, těžce vydobytá ctnost, hodnější chvály? Tak nevím, měl bys spíš vědět Ty: Má Bůh raději ty, jimž to dá práci, nebo ty, kteří se hrozně musejí snažit?

Rovněž druhý spisek jsem si přečtl, Tvou autoreferenci. Je zajímavá, ale myslím si -- právě po předešlém -, že není dost všestranná a vrtavě důkladná. Čímž nemyslím ovšem jen na téma předešlé písemné práce, ale vůbec: zdá se mi, že člověk by mohl o sobě vypovídat daleko šíř, déle a bolestněji.

Ale zdá se mi, podle posledního Tvého dopisu, že máš či máte jakési jiné, vážnější starosti. Co se stalo či děje? Několikrát jsme vás taky čekali či domnívali se, že vás můžeme čekat.

Madla je pořád ještě v Dobřichovicích téměř trvale, do Prahy zajíždí jen k zubaři, i důchody nechává ležet. Já jsem tu každé druhé končiny (weeeeekend), jináč na den či dva v týdnu: ovoce, kosba apod.

S tím končím, a s pozdravy ovšem, vám oběma. Ať se vám nic zlého neděje! Musíš se držet.

Tvůj

Ludvík

29. 9. 1985

Milý pane Šimso,

na tomto papíru chci vznést nesouhlas s Vaší interpretací našeho dávného rozhovoru o tesařovi a jeho dětech. Já vím, že na mé mínění nikdo nedá,je to tedy jedno, přesto alespoň pro Vás. Myslím si, že jste celý rozhovor značně zjednodušil v můj neprospěch. Když se řekne "paní Vaculíková kritizovala Honzu Tesaře, že pro politiku připravil své tři děti o otce... Tak připravil kvůli politice své tři děti můj tatínek a i já jsem takto atd." To přeci ani nelze sečítat, jedině tehdy, kdy se chce pisatel předvést jako schopný řečník. Tak to přeci nebylo. Jeho tři děti (Tesařovy) jsem uvedla v souvislosti s jeho letákovou předvolební akcí. Považuji letáky vůbec za nesmysl komunistů dvacátých let, natož v naší současné situaci. To přeci není politická práce, anebo nic nevážící, pak skutečně víc za politickou práci považuji dobře vychovat pro národ tři děti. Toto téma jsme s Vaculíkem právě v té době dost diskutovali, svědčí i o tom i fejeton o statečnosti. Takže není pravdou, že by on se mnou nesouhlasil. Totiž já si myslím, že jsem jednou z mála žen, které pro obecné věci dovedou mnohého se zříct. I když nefiguruju pod praporama. Vidím politickou činnost jinak, než si ji mnozí představují. Prožít život rovně, odpovědně, vydržet i tehdy, kdy se zdá, že člověk klesne, a to je myslím hodně těžké, kdyby ta pevnost, věrnost a rovná chůze se stala obecnější, hned by to bylo veselejší. Ale to není dobře vyjádřeno. To jsem napsala učitelsky, cosi takového mám na mysli, ale nějak mi to nejde do stroje. Chci říct, že většina ženských se hrne do veřejné činnosti kvůli mužským, většina mužských kvůli exhibici a já už jsem na všechno alergická. --Ještě k těm letákům. Tehdy jsem byla u výslechu a řekla jsem Martinovskému, že si myslím, že je to jejich akce, protože inteligentní člověk si přeci nemůže v sedmdesátých letech 20. století něco slibovat od letáků. Uvedla jsem ho tenkrát do velkých rozpaků. Podivila jsem se, že tak málo o Vaculíkovi ví, že si myslí, že by se k něčemu podobnému propůjčil. --Víte, mně je blízké toto: Pan Šimsa st. pracuje pro obecné blaho, protože v tom naplňuje své bytí, a potom ho zavřou a on v každé situaci obstojí. Myslím, že i dnes je mnoho lidí, kteří svádí na různých místech své boje bez halasení, proklamací a letáků, a čím déle vydrží v tichu, tím lépe, když nevydrží, zavřou je. Za takové zavření by opravdový člověk měl stát. Mně jsou milejší desítky ohrožených stavitelů metra než desítky ohrožených kavárenských diskutérů podepsaných pod Chartou, kteří v kouři a víně střídají své "nymfy". Ještě přidám jeden tenký papírek, když už jsem v tom rozčilení, tak Vám prozradím, že často se přistihnu, že s Vámi, jako s farářem, vnitřně nesouhlasím. Připadá mi, že jste rozumářský, mudrující, ale že jste vlastně málo duchovní člověk. Hodíte se víc pro politickou práci, také Vás to k ní stále přitahuje. Teď, když jsem stará, odvažuji se srovnávat a myslím si, že celá ta vaše obec je taková bojující jakoby ze Starého Zákona. Bojujete za celky, nikoliv za individuum. Máte málo ticha, krásna, obřadnosti. Moc mluvíte, moc útočíte, manipulujete. Tak jsem byla překvapena Vaším názorem na kříž. Já nechci, abyste mi vyvracel mé bludy, mé momentální drzosti, až to přečtete, spalte to, ale jak můžete tak lehkovážně odbýt kříž, symbol bolesti, k čemu je třeba víc člověku víry než k tomu, aby dovedl unést životní kříž, a aby ho unesl, musí věřit, že utrpení má smysl, a ono má pro člověka veliký smysl. Kdo nikdy netrpěl, je podezřelý, není ani celým člověkem. A právě já čím dál víc oceňuju křesťanství (Nový zákon), které obsahuje všechno, co obsahuje člověk, nebe i peklo, radost, utrpení, potřebu svátečnosti. Já ničemu nerozumím, nic neovládám, ale hodně čtu, dívám se kolem sebe a sleduju, jak všelijak si počínáme. Toho utrpení je mezi lidmi nadbytek a je škoda, že si už ani nevzpomínáme, jak to dělali naše maminky a tatínkové. Myslím, že jim leckdy ten katolický oslavovaný kříž pomohl. Patřil k životu Kristovu, proč by neměl patřit k životu člověka. Sice nevím, jak to ty babky zpracovaly, asi každá jinak, ale většinou obstály.

Milý pane Šimso, náš předobrý příteli, vážený příteli, odpusťte mi tuto nevzdělanou troufalost, ale je to zcela mimořádné v mém celém životě, strašně se mi zachtělo říct nahlas jakési pocity, které normálně bych přehlušila, potlačila. Možná že je to podvědomá pomsta za křivdy, které mi svět způsobil, nebo si to myslím, ale jen nevím, proč jsem zacílila na Vás.

Prosím Vás, zničte ten papír.

Madla

L. to nečetl, asi by mi to nedovolil poslat.

Vy nás znáte krátkou dobu, jinak byste věděl, že popichovatelem k polit. činům V. jsem byla já, bez ohledu na tři syny. Ale s tím, že to musí být čin, nikoliv póza či blbost.

Brno, 12. října 1985

(85 let od narození mého otce)

Milá paní Vaculíková!

Právě jsme se s Milenou vrátili z velmi vydařeného výletu, na který jsme jeli lodí po přehradě na Zouvalku a pak prošli tou krásnou oborou až k Jinačovicím a přes Babu šlo do Řečkovic na tramvaj. Bylo plno václavek, ale už jakýchsi přerostlých, suchých, vzali jsme jich jen několik, pak jsme sbírali švestky a jablka, byl to zdařilý výlet!

Po návratu jsem se díval na ty čtyři stránky, co jsem Vám naťukal tehdy v noci, poté co přišly Vaše oba dopisy, které mne oba "nastartovaly" v tom nejlepším slova smyslu -- zdálo se mi, že jsem polemiku s Vámi až přeostřil, ale když se teď na to po těch asi pěti dnech dívám, tak se mi to nezdá tak hrozné -- a je mi také líto toho všeho ťukání. Samozřejmě že přeháním! A zřejmě jste byla pobouřena tou zmínkou o Vás, kde se vyjadřuji až příliš stručně, ale koneckonců -- což nemám pravdu ve věci? I když ta diskuse byla tehdy širší a měla za rámec známou diskusi o "statečnosti" a "drobné práci", kde omylem Ludvík uvedl vzkaz Jaroslava Šabaty jako vzkaz Jiřího Müllera, maminka Jiřího pak Ludvíkovi psala a on velmi hezky a rozumně odpověděl. Po té odpovědi zvlášť Jiří přišel výslovně uznat, že měla Milena pravdu, když tady Ludvíka hájila proti až nespravedlivé kritice. Více Jiřího mrzely nepřesné citáty ve fejetonu Pithartově, kde se ho dovolává a vyzývá k veřejné diskusi.

Ale abych to tedy upřesnil. Já jsem to tehdy neřekl jen tak z ničeho nic. Po vaší otázce, co si myslím o tom, že Honza Tesař se kvůli blbé akci s letáky nechal zavřít a připravil tak své tři děti o otce, jsem vzplál a prohlásil: "Ano, o tom jsem ochoten diskutovat. To je moje staré téma. Tak opustil můj otec ženu a tři děti..." (a teď dodávám: a někteří lidé z církve i ze sociálně demokratického sousedství to odsuzovali právě proto...stejně odsuzovali i nejbližší příbuzní Milenina otce, když koncem války navázal styk s partyzány a naletěl provokatérovi a byl 19. března 1945 ubit v Kounicových kolejích) a pokračuji v reprodukci: "... a tak jsem opustil i já své děti a ženu..." (dodávám: kvůli dopisu od Patočky, který jsem měl opsaný, takže bylo zbytečné, aby se Milena rozčilovala...). Ovšem stejně je zajímavé, že v článku "Otec a syn" ve sborníku "Slovo a svědectví", který máte slíbený, jakmile bude svázán, píše paní profesorka Komárková, že Ludvík byl jediný, kdo ten můj krok přijal. Není to zcela spravedlivé, i Václav havel a jiní udělali (hřejivé a jiné) pouznámky.)

Přiznávám, že při písemné přípravě narozeninového projevu jsem to neústrojně zkrátil, takže z toho jste asi čerpala své nedorozumění. Pokud si myslíte, že byl Honza Tesař zatčen a souzen "kvůli letákům", tak se mýlíte, a proto, že nevíte, kvůli čemu byl on i ostatní souzeni, tak je to nepravdivé, chybné a nespravedlivé, nejemné, nekřesťanské a skoro až hloupoučké, takže kdykoliv něco takového řeknete, tak Vás okamžitě, paní Vaculíková, přičítám k francouzské šlechtě, k níž nepatří jenom paní Šabatová, ale také Vy (aspoň tu chvíli, než mne přejde vztek).

Protože Vy považujete "jeho letákovou akci" za nesmysl komunistů dvacátých let (další nepřesnost, historické míchání, gali Matyáš), tak shodíte celou věc ze stolu.

Ludvík souhlasil s vaší pozicí, ale v tu chvíli, kdy jste zmínila Tesaře a oba jsme věděli, že měl a má otevřené stíhání za akci z roku 1969 spolu s ním, řekl: "To se ještě nevědělo, co se dá dělat, byla to "zkouška -- omyl, hledání, experiment" nebo tak něco. Já jsem byl napjat, jak bude reagovat, poněvadž jsem už kus diskuse znal, referoval mi o tom švagr a s velkou vážností charakterizoval fejeton o statečnosti v tom smyslu, že skutečně vyjadřuje to, co je živé mezi lidmi -- ale také ovšem řekl: ale v řešení se mýlí. Drobná práce musí mít i daleké perspektivy, politickou odpovědnost, jinak je to nesmysl, konformita není ta Masarykova drobná práce k určitému cíli.

Slovo "propůjčil k něčemu takovému"... to jsem si také myslel o Hedě a Jirkovi Jiráskovi; teprve až jsem seznal všechny okolnosti a také proč to vzal tam nepřítomný Ladislav na sebe (se souhlasem nejen advokáta, ale i prokurátora a nakonec soudce), tak jsem pochopil, že i Angela Davisová, která byla tehdy u nás, to správně zhodnotila jako skutečný kaz na pro ni jinak světlém obraze naší soc. skutečnosti -- že byla stíhána matka čtyř dcer proto, že chtěla informovat občany o volebních zákonech. Ale jak se to opravdu stalo, to ovšem nevíte a jen to svrchu z hlediska etablované průměrnosti kritizujete. Odmítám to! Vaše pozice se blíží Pachmanově, psal mi už druhý dopis proti politice (farářů); rozumím tomu tak, že žil příliš dlouho ve výsluní "socialismu", že ještě teď posuzuje naši skutečnost chybně, tj. jako Vy. Patřila jste  k šlechtě, mohla jste léta konat svou práci (vychovatelskou, kulturní, Semafor, poradna), a tak posuzujete náš režim velmi chybně, nesprávně, atd. O tom, že se dovedete mnohé zříci pro obecné věci, o tom nepochybuji, že jste inspirovala Ludvíka k politickým činům, o tom jsem nikdy nezapochyboval, co jsem přečetl Rušný dům a někdo spolehlivý mi řekl, že to koření ve skutečnosti a že taková jste. Pak jsme to čtli v novinách 68 -- léto, kde L. popisoval, jak psal x slov. Nesmíte však být tak nafoukaná, abyste skutečné utrpení charakterizovala jako zbytečné, protože to byla "póza nebo blbost", na to nemáte právo, na to nemá v jistém smyslu nikdo právo -- proto Ludvík tak popudil svým hloupým, namyšleným fejetonem k narozeninám Peckovým, jehož skutečné utrpení devalvoval, "omluvil", psal o něm trapnými, ošoustanými frázemi: "probendil mládí po táborech".

Proto mě potěšil, že se ve chvíli (možného) sporu distancoval od kritiky Honzy Tesaře, i když mu týž nevrátil dvě knížky.

To, co jste napsala o výchově dětí, s tím naprosto souhlasím. Že se většina ženských hrne do veřejné činnosti kvůli mužským, na tom možná něco v dvacátých letech nebo i jindy bylo; co je na tom nehezkého? Většina mužských kvůli exhibici, to je možné, ale tím se ještě neřeklo nic o odpovědné politické angažovanosti, docela nic. To je argumentace neúplná, asi jako když někdo kritizuje spisovatele, že píše kvůli penězům (Dostojevskij), co na tom? Podle mne je rozhodující, zda píše dobré knihy, pak má dostat zaplaceno. Angažuje-li se někdo kvůli mužským (aby se jim vyrovnal), dobře, nepochybně taková byla Dr. Milada Horáková, která diskutovala o té věci spolu se senátorkou Fráňou Plamínkovou (byla na její straně) s Emanuelem Rádlem na jaře 1934 v Čs. rozhlase a text se zachoval a mám ho. Jsou tam všechny chyby ženského hnutí -- a řeknu proto, že šla Plamínková na deset let do vězení a Horáková na smrt -- pro pózu nebo blbost? Neřeknu, i když jsem ani s Horákovou ani s Plamínkovou nesouhlasil, tak budu respektovat, že byly ochotné existenčně ručit za své politické názory až do těch hrdel a statků.

"Čím déle vydrží v tichu, tím lépe, když nevydrží, zavřou je."

Jistě je to lépe, když mohou učit, psát, bádat -- drtivá většina mých přátel to dělá. Nebo si myslíte, že mám přátele jen "disi"? Jestli si to myslíte, pak se hluboce mýlíte, jakože spousta Vašich omylů plyne z toho, že žijete ve strašně umělém prostředí a namlouváte si, že víte, jak žijí obyčejní lidé, to se mi zdá skoro vždycky směšné, když to někdo říká, nebo si to dokonce myslí.

O těch stavitelích metra to je ohavnost, co píšete, asi proto, že nevíte

a) nic o stavitelích metra, znáte aspoň jednoho jako třeba já ing. Š. (Ing. Lubomír Šimek)?

b) o ohrožených kavárenských diskutérech

c) nic o Chartě, nebo jen asi to, co popisuje (ten útržek, zlomeček) Ludvík ve Snáři. Snář se mi zdál dobrý, ale vždycky jsem odmítal myšlenku, že by to bylo něco o Chartě nebo o VONSu, o tom tam skoro nic není. Je tam ale hodně o Vás, hlavně o Vás, pak je tam Váš portrét, pak je tam vypsáno, jak jste stvořila postavu Ludvíka Vaculíka a jak se zoufale snažíte ji udržet v autenticitě -- ale o Chartě je tam jen to, co na ni kritizujete, často ovšem právem, hlavně asi pokud jde o její literátské křídlo, poněvadž některé z nich znáte, nebo o nich slýcháte, nebo se přišli ukázat. Ten vlastní zápas se však vede jinde a jinak.

Samozřejmě že máte plné právo říci, kdo Vám je milejší, ale já ten obrat o stavitelích metra považuju za literární a neživotný obraz: rozdíl mezi námi je ten, že jsem pracoval léta jako farář mezi zemědělci, dělníky a řemeslníky, pak jsem se dostal mezi dělníky, vězení je přecpáno dělníky, napsal už Václav Havel, je tam na 1 intelektuála 10 dělníků či horníků, a pak jako dělník mezi výzkumníky. Nutně vidím věci jinak. Celým svým založením, zkušeností už v druhé a přes děti učně a jejich kamarády už ve třetí generaci vidíme věci jinak a vidím věci jinak pro svůj názor, který pramení z Hromádkova (a Rádlova) díla, jak mi bylo zprostředkováno prof. Komárkovou. Napsala to přesně -- četl jsem její studii "Otec a syn" z narozeninového sborníku "Slovo a svědectví", který Vám měl být poslán, i teď během psaní, mezi prvními listy a tímto ťukáním -- abych se upevnil ve své identitě.

Vaše úvahy o "mé obci" jsou velmi podnětné pokud jde o mne samého, na té starozákonnosti jistě něco je, rozhodně mě např. Milan Balabán také v tom sborníku označil za "starozákoníka", prosím proč ne. Jsem "málo duchovní člověk", to máte jistě pravdu, ale potěšilo mě, že poslední vzkaz od Patočky (nebyl myšlen jako vzkaz, byla to poznámka k jednomu starému příteli mého otce) byl, že jsem duchovní člověk, což mě velmi potěšilo, poněvadž většina církevních představitelů má podobný názor jako Vy i s tím, že prof. J. B. Souček chtěl, abych byl navržen na poslance spíše než Freda (Alfred Kocáb) (pro něhož jsem se toho návrhu vzdal) -- právě proto, že "znám míru" nutnou pro politickou práci.

Úvaha o celcích, myslím, neodpovídá. "Málo ticha, krásna, obřadnosti", na tom jistě něco je, pokud jde o mne v souvislosti s náboženstvím, pokud jde o lesní moudrost, je to hloupost.

S výkladem o kříži opravdu bytostně nesouhlasím, ač mám respekt a toleranci k výkladu, že jde o to unést svůj "životní kříž", jistě máte pravdu, že utrpení má smysl".

Ale asi narážíte na nějaký můj výklad o kříži Kristově? Nejspíš v narozeninových vzpomínkách. nevím přesně, kam míříte, nejspíše na nějakou myšlenku, kde uvádím, že v novozákonním myšlením není "kříž" každé (jakékoliv) utrpení (je také smutek k smrti, píše apoštol, také nepravé utrpení), ale následek celoživotního poslání, povolání, úkolu -- tj. něco, co se blíží nebo podobá Kristově kříži, který mu Šimon Kyrenajský nesl kousek na Golgatu.

Také nevyvracím, že by katolicky oslavovaný kříž lidem nepomáhal, můj otec měl takový kříž ve vězení, máme ho schovaný, věnoval mu ho katolický farář ve Stuttgartu při jedné ěvě (chodil za ním i luterský evangelický farář).

Ale nevím, zda je přesná formulace "patřil k životu Kristovu, proč by neměl patřit k životu člověka". V jedné písni se zpívá, že když Kristus trpěl, tak že budou trpět i jeho následovníci, to si myslím, že je přesnější; nechápu to jako nějaké "přirozené vybavení člověka".

Vždyť Kristus trpěl jako politický vězeň, to mu nikdo neodpáře, z toho byl žalován, a proto byl na základě politických intrik a zájmů odsouzen a odpraven. V tom měl Havlíček 100x pravdu ve svém klasickém výkladu, že kříž byla tehdejší šibenice. Význam kříže ovšem přerůstá tento horizont, jak to pěkně vystihoval Karásek a nejen v písních (z nichž té nejsilnější Ludvík neporozuměl, ale když jsme ji slyšeli poprvé -- na mých narozeninách 1974 -- tak to byl silný zážitek, tichý, krásný, obřadný, novozákonní). Ludvík ji pochopil jen jako politikum a pak ho rozzlobilo, že tento tichý, křehký člověk, naprosto nepolitický, odešel do Švýcar, aby mohl dál farářovat, jak se rozhodl, když ho pustili po 8 měsících z krymu, jak jsem to zaznamenal ve své Zprávě pro Elišku právě z té doby (konec roku 1976), jestli budete mít zájem, tak si to přečtěte: podtitul je "Konec faráře".

Samozřejmě že přes všechen nesouhlas si vážím vaší důvěry, jen ovšem velice váhám s tím, že abych to spálil. To po mně žádáte příliš mnoho! Proč bych to měl pálit? Já to ani nemohu spálit, poněvadž takový dopis je také dopisem pro Milenu, budu se s ní muset poradit a budu ji navádět, abychom sepsali petici nebo leták, dokument atd., jen abyste nám to spálení odpustila a dovolila si dopis ponechat a číst si v něm!

My to všechno bereme vážně, ale aspoň já nesouhlasím s tím závěrem protipolitickým nebo docela protichartovním atd.

My asi známe docela jiné chartisty, lidi jemné, nepolitické, ženy, které se věnují dětem, kvůli dětem astmatickým odcházejí na venkov z Prahy, vzdávají se kvalifikovaného místa, stojí při svých mužích, myslí na ně, když jsou u soudu (teď Marta Kellerová, vždyť je také chartistka, proč nesoudíte Chartu podle ní? Nebo podle Komárkové? Nebo Jany Musilové? Já vím, že je neznáte, ale pro několik Vám nesympatických žen typu Milady Horákové a Fráni Plamínkové soudíte nespravedlivě o ženách, které jsou solí země, které žijí rovně, odpovědně, vychovávají dobře své děti, jsou věrné svým mužům -- a přece podepsaly. Velmi mě potěšilo, když podepsala paní Klímová, nebo počítáte i ji k těm "ženským"? Já ne (navíc pochopila přesně Karáska a její fejeton o něm považuji za nejlepší text o něm -- a že se o něm dost psalo).

To mě na vašich soudech a někdy i Vaculíkových dost mrzí -- myslím, že ani soudy o "mé obci" nejsou docela spravedlivé, Evička na příklad od svých sedmnácti let v Černé Hoře leží a nikdy chodit nebude, a teď slavila 41. narozeniny a posílá pohlednice, když dostane z ciziny, abych odlepil známku a přidal ji, až budu psát Květě, která je napůl slepá, ale posílá známky do rovníkové Afriky, kde z prodeje známek se udržuje ústav pro slepé černoušky. Další Eva je úplně slepá a vzala si nevidomého, píše, jak vlastně můžete z některých mých článků nebo výroků soudit o mé obci? Odpovídá Vašemu obrazu třeba Heda Hejdánková, Božena Komárková, Milena Šimsová, Míla Šimsová, moje maminka, Květy (jsou tři, znáte jednu), paní Adámková, Mariana, Eliška, Daniela -- ani jedna žena neodpovídá ani těm ženským (Vašim), ale ani tomu obrazu bojujícího voje ze Starého Zákona. Zápas, který vedou, je duchovní a docela jiný, než tušíte. Ovšemže s láskou tam přiřadím Otku Bednářovou, když se s ní setkám na kus řeči (jedinkrát, ale stálo to za to) nebo i Jarmilu Bělíkovou a kohokoliv -- proč ale ne?