I bída má dnes vyšší úroveň než tehdy

Tomáš Němeček

(Hospodářské noviny, 27. 10. 2008, roč. 52, č. 211, s. 11)

Čerstvý nositel Státní ceny za literaturu, provokatér, myslitel, vlastenecký individualista, samouk, konzervativec-reformní komunista, valašský indián, baťovec a spisovatel, 82letý Ludvík Vaculík, mluví v předvečer státního svátku o vlastenectví, národu a první republice. "Já jsem velice ohromený tím, že máme tak dlouho mír," říká. "A myslím si, že nebude-li sem válka vnesena z území mimo Evropu, na kontinentu už je po válkách."

Jak by se vám líbilo, aby lidé slavili 28. říjen? Máte vy sám na tento den nějaký rituál?

Mně jde o to, aby vůbec věděli, co ten den znamená. Má být vidět, že to je svátek... a hotovo. Jinak od národa žádné zvláštní projevy vlastenectví nežádám.

U nás v Dobřichovicích bude na 28. října místní oslava, ve které budeme působit já i můj syn, a Wlastenci, pěvecký sbor, do kterého chodím, budou zpívat. Pan pořadatel si objednal všechny hymny: českou, slovenskou, moravskou i slezskou. Náš regenschori sehnal dokonce i rusínskou, ale od té asi upustíme.

Občas píšete o tom, co byste dělal, být dnes ředitelem školy. Co byste chtěl, aby dnes o první republice věděla nejmladší generace?

To základní vědomí dějin, bez nějž člověk není nic: kdy vznikla, jaký měla osud, kdo byl prvním prezidentem, kdo druhým, kdy skončila a kdy pak začala válka. Beru to podle sebe - já jsem od rodičů, i bez školy, věděl, že předtím bylo Rakousko-Uhersko.

Střední Evropu přece vymezují moravské písně

Dá se při cestování po střední Evropě dodnes poznat kam až sahalo Rakousko-Uhersko?

My na to máme s hudebníkem Janem Rokytou své měřítko: střední Evropu definoval český voják a je to zdokumentováno v moravských lidových písních. Dalmácia, Dalmácia // to je Bože kraj... Nebo: Když jsem šel z Agramu... Nebo: Až poneseš list na poštu // ohlédaj sa k Budapeštu... A: Skrze mocnosť piemontskú, aj korunu cisařskú...

Jednou se mě ptala chorvatská novinářka, proč střední Evropa nepřijímá mezi sebe Chorvatsko. Ptala se: Co jste dělali vy, abyste byli ve střední Evropě? Říkám: Nic! Stačí, když v ní ležíme... Ale myslím, že dnes se nejen Slovinsko, ale i Chorvatsko do střední Evropy počítá. Třeba Albánie už ne.

Když si čtete vzpomínky na první republiku, zdá se vám tehdejší život lepší?

Vůbec ne. Naopak, dnes i bída má vyšší úroveň. Co se týče politických poměrů, i tehdy byly korupční aféry. Byl tu ten strašlivě předsudečný vztah k církvi, z důvodu odporu proti císařství.

Skoro si myslím, že je to dneska lepší. Protože je méně skupiny obyvatelstva.

Národnostních? Nebo obecně lidé neuvažují o sobě tak skupinově jako tehdy?

Pořád to bylo: Češi - Němci. Teď jsme se zbavili i Slováků, takže všechny spory jsou naše interní.

Existuje nějaká osobnost první republiky, o níž si myslíte, že je neprávem pozapomenutá?

Štefánik. Na tom malém státním svátku v Dobřichovicích si budeme připomínat Masaryka, Beneše, číst něco o nich nebo od nich - jen u Štefánika nic takového není. Mně však poslal ze Slovenska literaturu Peter Zajac, takže si čtu Štefánikův zápisník z roku 1913.

Řeknu vám, to byl statečný chlap, přitom zdravotně velmi křehký. Zápisky jsou o jeho působení v Ekvádoru. Pod rouškou toho, že se stará o meteorologii, astronomii a rozšiřování sítě bezdrátového telegrafu, vykonává tajně diplomatickou práci na vytržení Ekvádoru z amerického vlivu ve prospěch Francie. Buduje vztahy, ale nepřiznaně: pracuje na tom, aby různé osoby jednou dělaly hospodářské smlouvy s Francií, přijímaly francouzský program výchovy. Zajímavá osobnost.

Spekuluje se, že kdyby byl Štefánik nezahynul při neštěstí, možná by se byl z něj při jeho emocionalitě stal radikální legionářský generál...

V jednom spise je jeho korespondence s Masarykem a Benešem. Je tam text telegramu, kde říká: Tak jsem slyšel, že byla vyhlášena republika. To není správné, nikdo se lidu neptal. Vyhlášena měla být nezávislost Československého státu, a jestli to bude republika nebo monarchie, to se mělo nechat rozhodnout lidem. Je to trochu ukvapené, nepřipravené... Což je pravda, že u nás se okamžitě rozhodlo o republice dřív, než se sešel první parlament a odhlasoval to. On s touto rezervovaností mohl znamenat pro Masaryka potíže.

Kterou hymnu máte rád kromě české?

Jak známo, Československo, Jugoslávie a Rumunsko byly ve 20. a 30. letech spojenci v takzvané Malé dohodě. A náš pan třídní učitel považoval za správné naučit nás jejich hymny. Jugoslávie měla čtyři: chorvatská na mě působila už dřív, ještě než jsem věděl, že to je hymna, a bral ji jen jako lidovou písničku. Lijepa naša domovino // Oj junačka zemljo mila... Slovinská má zase takový hymnový ráz: Naprej zastava Slave...

Rumunskou také dodnes umíte?

Traiasca Regele // In pace s,i onor... Ba jednou, když jsem potkal za minulého režimu Rumuny, kteří se mě na cosi ptali pod Hradem, začal jsem ji zpívat, abych dal najevo, že vím, s kým mluvím. A oni rychle odešli.

Protože oslavovala monarchii?

Ano. Ať žiješ, králi náš // ve cti i v míru // rád zemi svoji máš...

Líbí se vám na české hymně speciálně některá pasáž?

To je mimo jakýkoli úsudek, nejsem toho schopen. Prostě s českou hymnou souhlasím. I se slovenskou.

Byl jsem před čtrnácti dny v Žilině na literárním festivalu, zavlekli mě na besedu do gymnázia. Vyzval jsem studenty, aby zazpívali druhou sloku hymny. A oni mi zazpívali dvě, což nebylo celé, ale i tak mě příjemně překvapili. Protože bych si nebyl jistý, kolik našich lidí umí další sloky Kde domov můj.

Leoš Janáček českou hymnu parodoval v opeře o výletu pana Broučka na Měsíc, Viktor Dyk si přál nějakou jinou, bojovnější. Vy jste nikdy nepřemýšlel nad jinou hymnou?

A proč? Na této si cením, že nevznikla politicky, ale spontánně, vypovídá o citovém vztahu ke krajině a stala se hymnou, ač tak nebyla zamýšlena. Všechny bojovné hymny zkompromitovaly jak režim, tak stát i samy sebe. Ať sovětská nebo německá a maďarská za války. Vždyť to je směšné. Toto je hymna, která se dá zpívat za jakéhokoli režimu, a to je její přednost.

Z pohledu celého dvacátého století - prospěli Češi Slovákům, pomohli jim postavit se na vlastní nohy...

Ovšem, ovšem.

...nebo se k nim chovali příliš paternalisticky?

To nesoudím. Ale když se objevila myšlenka odtržení, říkal jsem si - aha, na to se třeba dívat z hlediska vývoje Evropy. Slováky jsme přivedli hospodářsky, politicky, kulturně, sociálně k vědomí, že jsou samostatný národ.

A lidem na Podkarpatské Rusi?

Tam jsem nikdy nebyl, jen mluvil s Rusíny na východním Slovensku. Ale slyšel jsem od těch, kdo na Podkarpatskou Rus jezdí, že na Československo vzpomínají jenom dobře.

Jaký dnes máte pocit při cestách na Slovensko?

Já jsem tam byl po patnácti letech před čtrnácti dny poprvé, řekl jsem - to je moje poslední cesta do zahraničí. Já nerad cestuju, teď už kamkoli.

Na Slovensku nevnímám, že bych byl v jiné zemi: jak mluvím s lidmi, nemám pocit, že je to jiný národ. Mám podivný automatismus, že jakmile přijdu na Moravu nebo na Slovensko, okamžitě upadnu do svého nářečí - a to vypadá, jako bych mluvil slovensky.

V době vašeho dětství si lidé mysleli, že mír potrvá dlouho. Francie a Amerika uzavřely Briand-Kellogův pakt o míru, fungovala Společnost národů. Do deseti let však přišel konec iluze. Kolik let bez války na zdejším území dáváte dnešní České republice?

Já jsem velice ohromený tím, že máme tak dlouho mír. A myslím, že nebude-li sem válka vnesena z území mimo Evropu, na kontinentu už je po válkách. Zrušením hranic a vším. Lépe řečeno - za touto demokratickou fasádou je ovládnutí Evropy velkými penězi, které vyloučilo válku, protože už si na národnosti nehraje.

Nedávno jste ale napsal, že se bojíte myslet na budoucnost, dělá vám starost "příliv cizinců, zvláště Rusů". Vy myslíte, že zmizí češství?

Podívejte, mě štve, že z Anglie mizí anglictví. Mluvil jsem se známými, kteří byli v 60. letech v Londýně, teď tam byli podruhé a říkají - to už není Anglie, to je směs čehosi. Nejde o ten kolorit a jak to vypadá, ale rozvrátila se morálka, názor o tom, co se patří a co se nepatří, co se má a co se nemá. Arabové takto chtějí přeměnit Francii. To vypadá pěkně, dovolit jim stavět mešity, ale co z toho bude? V tom já jsem staromódní.

Proč vás zneklidňují Rusové?

Já u nás nechci čtyřicet procent Rusů jako v pobaltských státech. Ani deset. Protože jsou roztahovační. Tito průbojníci a špičky, to není kvalitní část národa, ale část dravá, expanzivní, lakomá a chamtivá. To kazí vztah k ruské kultuře nebo takzvaně lidu vůbec.

Nemá v sobě podnikavost a dravost i něco pozitivního? Proč by tito Rusové nemohli být, jak říkáte, kvalitní?

Protože nejsou.

Ale někteří zdejší Rusové oceňují spíš pořádek a pochvalují si, že tady nelze tolik porušovat pravidla jako v Moskvě.

Bylo přece několik případů publikovaných, kdy oni si na Karlovarsku postaví zakázané, neohlášené stavby a není nikoho, kdo by jim řekl - to zbouráte. Oni se nebojí.

Což je ovšem slabost úředníků. Nebo podplacenost.

Existují nějaké české vlastnosti? Kdo je ztělesňuje?

Nejsou žádné. Jsou lidské vlastnosti a češství má jen význam kulturní, morální, duševní - že přece jen v tom obrovském množství lidí řídí se nějaká skupina vědomím, že k sobě patří. Z toho plyne princip jakési samosprávy, kritérií té samosprávy, stavění společných cílů.

Neexistují ale tradiční vzorce národního chování?

To je možné, ale to je různé ve Francii na severu a na jihu, Bretaňci jsou jiní.

Čím si vysvětlujete, že tuzemské převraty jsou zásadně nekrvavé, 28. říjnem 1918 počínaje?

Tak je to přece normální. Každý, kdo by k jiné metodě dal příkaz, nebyl by si sám jist životem a výsledkem.

 

Ludvík Vaculík (82)

Spisovatel a novinář. Narodil se v Brumově, pracoval u firmy Baťa, po válce vystudoval Vysokou školu politickou v Praze. Pracoval jako vychovatel, pak jako novinář (v Českém rozhlase, později v Literárních novinách). Býval členem KSČ, vyloučen dvakrát: poprvé po proslovu na IV. Sjezdu spisovatelů, v němž napadl tehdejší režim. Je autorem manifestu 2000 slov (1968) a jedním z iniciátorů Charty 77.

Do roku 1969 vydal romány Rušný dům (1963) a Sekyra (1966). V době normalizace směl doma publikovat jen v samizdatu, vydával ineditní edici české prózy Petlice, redigoval sborníky fejetonů, psal prózu: Morčata (1970), Český snář (1980).

Po pádu komunismu mu vyšlo mnoho knih, mj. Jak se dělá chlapec (1993), Milí spolužáci! (1995), Nepaměti (1998), Hodiny klavíru (2007). Dodnes píše každé úterý fejeton do Lidových novin, přispívá do Literárních novin.