Rozhodl jsem se, že nostalgii ukončím

Ondřej Horák

(Lidové noviny, 4. 9. 2007, roč. 20, č. 206, s. 20.)

Spisovatel Ludvík Vaculík právě vydal „komponovaný deník 2004-2005“ s názvem Hodiny klavíru. Kromě hry na hudební nástroje je hlavním tématem situace v redakci Literárních novin.

V Hodinách klavíru píšete, že nebýt obětavosti šéfredaktora Jakuba Patočky, už by Literární noviny dávno nebyly. A není to trochu jinak: že kdyby nebyl Jakub Patočka šéfredaktorem, nikdy by Literární noviny nepřestaly dostávat od ministerstva kultury slušné dotace? 

Taková otázka může vzniknout. Ale protože jsem zblízka viděl, co dělá, tak vím, že to bylo jinak. Třeba obviňování Literárek z ekologismu nebyla pravda. Pokud něco, tak se v nich projevoval daleko víc vliv sociální demokracie. Patočka měl jinou potíž, vyjadřoval se k jakémukoliv problému jako člověk, který si je svým názorem naprosto jistý. To bylo dráždivé, provokující, to jsme mu vytýkali... Říkal jsem mu, že nejde psát tak, aby už jen tónem odpudil člověka, který má na věc názor jiný. V tomto směru se Literárkám nedařilo pěstovat a rozvíjet u čtenářů myšlení a debatu, která by propojovala politiku s kulturou.

LN V knize také říkáte, že vám i Pavlu Kohoutovi Jakub Patočka připomínal vás samé zamlada. Nebyl v tom základní problém?

Já jsem ho poznal jako šéfredaktora časopisu Sedmá generace a jeho nasazení mě zaujalo, takže když se hledal nový zástupce šéfredaktora Literárních novin, který by později měl převzít redakci, navrhl jsem jeho. Je pracovitý, slušný, zdvořilý, ale příliš autoritativní. Pravda je, že několik redaktorů, které sám přivedl, posléze odešlo. S odstupem si myslím, že na to byl příliš mladý, s mladými autory a redaktory může pracovat ten, kdo má autoritu, kdežto on byl kluk mezi kluky.

LN Jak si stojí Literární noviny nyní?

Jsou ve finanční reorganizaci. Společnost pro Literární noviny měla valnou hromadu, která tuto společnost uzavřela.

LN Ve ztrátě?

No ovšem, je v konkurzu. A zapsán byl nový vydavatel, ale členové této nové společnosti se ještě nesešli. Na to velice čekám, podle toho se rozhodnu, jak se vůči tomu zachovám. Já bych v tom raději již nijak nefiguroval a byl pouze jejich čtenářem. Rozhodl jsem, že nostalgii ukončím. S Ivanem Klímou a Alexandrem Klimentem jsme si řekli, že ty noviny dělá mladá generace, jak to cítí, a že už jim do toho nebudeme mluvit.

LN A jak se vám Literární noviny líbí jako čtenáři?

Sleduji je pozorně, stejně jako týdeník A2, který založili bývalí redaktoři Literárek. Myslím, že rozdělení pomohlo, jelikož Literárky se teď mohou definovat, protože nechtějí být jako A2, musí být tedy praktičtější, lidovější čtení, což je i úmysl redakce. Mně vždycky vadilo, že si Literárky nepočínají náborově, že si jedou po svém a nevymýšlejí způsob, jak získat nové, mladší čtenáře a jak být užitečné lidem. Nyní chystají konečně zvláštní rubriku věnovanou škole... Když začala vycházet A2, tak jsem si uvědomil, co bylo bolestí i Literárek - dlouhé články, které navíc neodrážejí zdejší literární dění. Nejenom psát o knížkách, ale vůbec, co se děje, takové ty společenské kulturní drby.

LN Myslíte, že třeba Honzík měl někde čtení a později se vytratil do tmy s Mařenkou?

Nenenene, to byste četl?

LN To nevím, ale rozhodně bych si kvůli tomu noviny nekoupil.

Tak jako je divadelní scéna, je i literární scéna. U divadla víme, co chystají, co se vztahuje k čemu, jak jsou na tom s prostorem, financemi, herci, výsledky.

LN Víte, někdy se píše o připravované inscenaci či o filmu, ale dokážete si v novinách představit reportáž o tom, jak nějaký autor píše novou knihu?

Máte pravdu... Ale Literárky před odchodem redaktorů do A2 neměly sílu někam vyjít. Pořád jen seděli v redakci u počítačů a nikam nevyjeli. Pořádá se plno festivalů, tak by bylo dobré tam přijet, napsat, co se tam odehrálo a jaké to bylo. Lidé, kteří to pořádají, včetně diváků, na to čekají. Ovšem dnešní noviny nejsou v tom lepší. Nejsou na to peníze, aby na to byli lidi.

LN Rozumím tomu tedy správně: důvod úpadku čtenářské obce Literárních novin po sametové revoluci vidíte v samotných novinách?

Ano, protože čtenáři čekali, že to budou noviny, které znají. Zatímco naši literáti, estéti, slastně vydechli, že konečně nejsme zatíženi politickými povinnostmi, a začali se věnovat jen literatuře. Koho zajímá číst jakési interní spory o knížce?

LN Taktéž zmiňujete, jak jste často musel vzít vlastní peníze a dovézt je do Literárek, aby se noviny vůbec dostaly do distribuce.

Tak to bylo. V tom jsem ale nebyl jediný, proto se teď Jakub Patočka přihlásil do konkurzu jako první, protože má u Literárních novin nejvyšší pohledávku, jelikož prodal dům a platil je ze svého.

LN Někdo mluví o tunelování.

Ale kde je ten tunel?

LN Měl Literární noviny plně k dispozici, třeba když kandidoval do Evropského parlamentu.

Jakub Patočka je šéfredaktorem Literárních novin, kterého koordinoval náš výbor. Samozřejmě že Patočka byl díky Literárkám vidět. Ale proč má Šporcl modré housle a Stivín čepičku?

LN V Hodinách klavíru se ještě vracíte k sametové revoluci a říkáte, že to nebyla vaše revoluce. Proč?

Protože v režimu, který vznikl, nade vším vládnou peníze. Když se mě dnes mladí ptají, jak jsme mohli v tom komunismu žít, tak říkám, že stejně jako dnešní mladí v tomto. O budoucnosti člověka nejvíc rozhoduje to, co dokáže odmítnout.

LN Chci se zeptat, zda v 70. a 80. letech, kdy se o vás zajímala StB, to třeba někdy dělalo dobře vaší důležitosti, nebo to bylo vždy jen protivné?

Já jsem o žádné setkávání s nimi nestál a vždycky mě jímala úzkost. Ale člověk se naučí jednat obranně, je to zvířecí reflex. Takže když mi tam říkali, ať si sám píšu, co chci, ale ať nechám vydávání knih v Petlici, tak jsem řekl: "To jste komunista? Nemám myslet na své soudruhy?"

LN A kdy už začnete psát "to hlavní", o němž se v knize několikrát zmiňujete?

Brzy. Vím, jak se to bude vyvíjet a o čem to asi bude.

LN Opět o vás?

Já nic jiného neumím.

LN Vydáváte knihy ve formě deníků. Není to nakonec důsledek toho, jak za komunismu byla setřena hranice mezi soukromým a veřejným?

Myslím, že jsem se tak vyvinul už od školy. Když jsem tehdy psal v deníku o každodenní pastvě, zjistil jsem, že jeden den je jako druhý. Takže jsem pochopil, že jsou dvě možnosti, buď s tím přestat, nebo si vymýšlet. Zvykl jsem si tedy psát, dávat věcem vlastní výklad.

LN V Hodinách klavíru je rovněž pasáž, kdy vám manželka říká, že vaší vinou si teď leckterý mladý autor myslí, že když bude psát, co se mu přihodilo, tak už to je román.

To je snad částečně pravda, protože oni píší, a zapomínají, že je třeba už ten život, který píšu, také trochu redigovat.

LN Falšovat?

Ne, když se nic neděje, tak vytvořit nějaké situace. Já jsem měl kolem sebe vždycky spoustu lidí, takže jsem s tímhle problémy neměl.

LN Současným mladším autorům vyčítáte negaci. Nezobrazují ale jen současný svět?

Záleží na tom, co chcete vidět. Negativní literatura čtenáře nikam nenasměruje. Když píšu o zlu, nemám je šířit.

LN A proč udržujete korespondenci s lidmi, kteří vám napíší?

Víte, dnes lidi mají pocit, že nemají na nic v naší republice vliv. Takže když mi někdo napíše, já mu odpovím, aby neměl pocit, že ten Vaculík je jakýsi nafoukaný, a taky jim to dopřeje pocit, že o jejich problémech někdo ví. Vždyť dnes mají všechny noviny a časopisy v tiráži, že nevyžádané rukopisy se nevracejí. Aha, a kdo objevil všechny ty Seiferty a Holany v redakcích? Kdo s nimi o jejich rukopisech mluvil? I to by měly správně dělat Literární noviny, to je, jako by mlýn řekl, že další obilí už nebere.

LN V Hodinách klavíru se často vynořuje i "souboj" vaší Sekyry a Kunderova Žertu...

Ano, my jsme tehdy dostali od nakladatelství cenu napůl. Já jsem se neřadil vedle Kundery, ale nicméně jsem si říkal, proč se nerozhodli jen pro jeden z těch románů. Ovšem dnes vidím, jak úžasné bylo, že dokázali ocenit tak odlišné romány. A jak píšu v Hodinách klavíru, když mi ten policista pověděl, že se učili" Vaculík Sekyra, Kundera Žert", tak jsem si řekl, že si Žert přečtu, a viděl jsem, že je to výborná kniha, stejně jako Nesnesitelná lehkost bytí, již jsem také nedávno přečetl. Jsem potěšený, že jsem mohl učinit takový nález.

Nicméně s Kunderou mám ještě jeden problém. Totiž ten jeho přechod k francouzštině. To znamená, že má jiný poměr k jazyku a zemi svého původu, že je jiný a že ho nemůžu poměřovat tím, co hledám u sebe.

LN A co poznámka o tom, že když odmítnete jít o něčem mluvit do televize, tak ten, kdo tam pak vystupuje, nikdy neřekne: "Škoda, že tu není Vaculík." To působí jako taková sveřepá naivita...

To je žert. Ale víte, já si tím jen potvrdím to, že jsem udělal dobře; když jsem tam odmítl jít, ono je to taky pohodlnější. Je to zkouška zbytečnosti. Nebo póza skromnosti...

LN Další váš názor z Hodin klavíru: zloděje byste popravoval. A co potom s vrahy?

U vrahů bych rozlišoval. Je to člověk, a pokud se třeba s žárlivostí neuměl vypořádat jinak... Zatímco zloději jsou zde nedoceněni. Co si oni o nás myslí, když nás okrádají? Z toho se nevybuduje rodina, obec, stát. Prostě ten člověk se prozrazuje jako až biologicky nižší bytost.

LN Přiznáváte, že na klavír hrajete naschvál. Neděláte víc věcí naschvál?

Skoro všechno. Záleží ovšem na tom slově naschvál. Já třeba nekopu, neryju rád, ale na zahradě se to musí udělat, takže to udělám naschvál, protože se mi nechce.

LN Takže navzdory, nikoliv naschvál někomu.

Jistě.

LN Ale občas přece jen provokujete, když názor poněkud nadsadíte, třeba to s těmi zloději.

Jde o to do společenského vědomí vsadit něco s předpokladem, že si to lidé myslí, ale neřeknou to, a potom se to projeví třeba i v úpravě zákonů.

LN Taky píšete: "Volte komunisty."

Ano, to je naschvál. Protože dřív si člověk koupil košili a na ní byla značka Triola nebo OP Prostějov, dnes se to těžko dozvíte, všechno se vyváží a dováží. Co to znamená "vyrobeno v EU"? Ale komunisty bych přesto nevolil. Říkáváme si doma, že tehdy byl hlavní výrobce, dnes je to ten, kdo se na něm živí.

LN Vyjadřujete se několikrát i k ženám. Třeba vyřazujete všechny "džínačky". Proč?

Podle něčeho si ženy musíte roztřídit. Když vyřadím džínačky, tak jsem rozhodně vyřadil asi tuto kategorii žen: pohodlné, líné, cuchty, chtějí ukazovat zadek.., Neříkám, že v konečném důsledku jsou ty v sukních lepší, ale víc se podle mě snaží.

LN V závěru Hodin klavíru se od hraní na klavír vracíte k houslím, na něž jste hrál v dětství. Má to znamenat, že ve stáří se člověk vrací k tomu, co dělal zamlada, a nemá tedy cenu zkoušet něco nového?

To bych řekl že ne, to bylo spíše z kompozičních důvodů. Nikdy mě nemrzelo, že ten klavír dělám. Někdy děláte něco, z čeho víte, že nic nebude, ale přesto přitom něco prožijete, to je ten zisk: víte, že vaše hraní se nezlepší, vaše sebepoznání se zpřesňuje.