Ludvík Vaculík zpovídá sám sebe

(Lidové noviny, 10. 7. 2002, roč. 15, č. 158, s. 17)

Ty: Z čeho jsem vás teď vytrhl?

Já: Právě jsem hotovil podpěru pod haluz ryngle; přetíženou plody. Loni se jedna taková odlomila a já jsem měl na sebe zlost.

Tak jste přece přijal tuto letní novinovou hru, ačkoliv jste říkal, že se nechcete zas jevit, když jste v těchto novinách každý týden.

Že je mi to nemilé, to platí pořád. Ale pak jsem uvážil to, že když každý týden tyto noviny slouží mně, mám někdy posloužit já jim, protože k nim nějak patřím.

Ztotožňujete se s nimi tolik?

To ne, ale cítím spojení. Já dodnes cítím loajalitu i k firmě Baťa. Tyto noviny se dost liší od toho, jaké bych si je přál, ale všichni si vybíráme z toho, s čím nějak nesouhlasíme, protože něco, s čím bychom souhlasili úplně, se nedá najít.

Jaké výhrady k nim máte?

Že se jako všecky noviny snaží prodat se i velmi hloupým lidem, které zajímá, kdo se s kým rozvedl a

kolik vydělává. Což je moje výhrada k mase obyvatelstva hloupé všemi směry: do televize, do obchodu a reklamy...

Vy ovšem jste známý nevrlým postojem k většině lidstva. Vypadá to nafoukaně a škodíte některým

svým myšlenkám.

S tímto mi dej pokoj! Já beru lidi, jací jsou, mně jenom vadí, že ti hloupější se víc prosazují a ti horší dělají povahu světa. Obec, společnost, stát má vést elita. Já se do ní necpu, však nic nevedu.

Proč tedy s tímto názorem a nároky jste se vy sám nedal na politiku?

Včera jsme o tom mluvili v kuchyni s paní Vaculíkovou: proč já jsem se nepustil do politiky. A mám jedinečnou odpověď: mně se nechtělo. Co to obsahuje, nevím...

Jaký reformní krok byste společnosti nadiktoval?

Povinnost vybrat si práci, z nějaké nabídky nutné práce. A pro mladé lidi zkoušku povahy a sebeřízení. Třeba rok nějak služby pro obec, a jestli vcelku, nebo po částech, nevím. Tedy něco, co si lepší mladí lidé stejně sami ukládají. Dále povinnost pečovat o své zdraví a tělesnou zdatnost pro modelaci vzoru a estetiky. Nemoci. které si někdo způsobí škodlivým jednáním, ať si léčí na vlastí účet: Neplatí to pro sport.

Kterou politickou stranu vlastně podporujete?

Žádnou, mně se stranický systém nelíbí, ale lepší není. Neuznávám dělbu na levici a pravici. Souhlasil bych se skupinou lidí, kteří by zformulovali životní názor a způsob obsahující práci a pěkný život: práci omezenou na nutnou míru. Dneska se pracuje zbytečně moc a výsledkem se plýtvá. Práce by měla dát člověku možnost "pěkného života pro život“. Co by to mělo obsahovat, na tom ať se pracuje: potěšení z rodiny a přátel, z přírody, z pohybu, uměni...

Proč se rovnou nepřihlásíte ke křesťanskému názoru?

Ano, mám k tomu nejblíž. Ale to vypadá zastarale. Já bych to viděl jako moderní hnutí rovnováhy těla a ducha. Pěstovat šlechetnost a vypěstovat šlechtu.

Vypadá to tak, že vy píšete volně, co si myslíte. Je to tak?

Není. Některé své názory dusím nebo úplně zamlčuji. Bojím se nemilého nepochopení, ale i strašlivého zneužití, kdyby se ten názor ujal.

Uveďte příklad.

Je neuvěřitelné, co si zločinci dovolují a co my snášíme. Jsem pro ostré vyřazováni zločinců - od zlodějů a podvodníků po vrahy - ze života: z našeho. Což neznamená automaticky smrt, ale naprosté vyřazení navždy. Vyčistit. Jedním bodem tohoto mého názoru je otázka trestu smrti. Psal jsem o tom už v roce 1992 v Literárních novinách, ale nikdo si toho nevšiml. Vrátím se k tomu možná v těchto novinách, budu-li ještě umět a smět, a to po částech a stupňovaně. Forma Posledního slova je k tomu vhodná: zájem a rozčilení bude týden po týdnu stoupat. Začnu hlavní pravdou, že jako hrnek má cenu hrnku, život má cenu života, a ne dvaceti let vězení. Dnešní právní řád je mylný a neúčinný: staví vraždu někam, níž nebo výš, na stupnici spáchané škody. Ubohost! Je to bez psychologie i bez filozofie.

Máte nějaké další téma?

Vyhnání Němců po jejich válce a porážce. S tím čekám, až se atmosféra trochu uklidní, nebo naopak zhorší. Jsem pro spolupráci s Němci a dělám pro to, co můžu a umím. Ale musíme zůstat silní proti těm, kteří by chtěli jít znovu do války, nějaké, proti nám. Nedávno vzpomínaný Heydrich řekl: "Českomoravský prostor se nesmí ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor.- Nuže, páni! A je to letos právě šedesát tet, kdy ve středu Čech s tímto programem začati: vysídlení Neveklovska a Sedlčanska. Od "vysídlení" Němců stali jsme se poprvé pány ve své- dědičné říši..Ale spravovali jsme ji a.spravujeme ji pořád ještě špatně.

Ano, toto vy obsedantně říkáte skoro v každém svém článku. Není vám to někdy i trapné?

Ano, je. Nebo směšné. O včerejším mém Posledním slově "Děti režimu" řekl mi můj syn Jan: „Je to takový tvůj folklor. Hýlom, hýlom, poslyšte zas...“

Píšete do novin rád?

Z nutnosti. Občas duševní, pořád hmotné. Většinou mě to pravůbec nebaví, a teprv když se mi něco zvlášť povede, byl jsem to psal rád.

Raději píšete knihy? Kterou máte nejraději či jste s ní nejvíce spokojen?

Nikdy, nikdy, nikdy jsem nepsal s potěšením a v nějaké spisovatelské náladě. Až napsanému byl jsem rád, ale ze žádné knihy nemám zvláštní radost. Žádnou z nich.jsem také nikdy znovu nečetl, krom v korektuře při druhém vydání. Protože všecky mi připomínají nějaké trápení, smutek, krizi. Každá mě něco stála: na Sekyru padl tatínek. Český snář je dílo neštěstí, krize a nebezpečí. Jak se dělá chlapec, to nemůžu ani otevřít. Z Morčat na mne vane hrůza počátku okupace. To řemeslný spisovatel nemá. Ještě nejlíp se mi psala Cesta na Praděd: ta druhá část. Asi proto, že o čem jsem psal, bylo už ze mne venku. Jaksi nejvýznamnější se mi zdá kniha, které si nikdo moc nevšiml: Milí spolužáci. Pokládám si za zásluhu, že jsem napsal (zatím nedokončený) profil naší generace: od první republiky po socialismus. To vše bylo někým nějak napsáno: v dodatečných vzpomínkách. Toto je psaní „živě“: dětství, fabrika, láska, válka, studium. Myslím si, že tato kniha teprve může být objevena. Ale měl jsem i velice dobré ohlasy od starých i mladých: porozumění.

Nemyslíváš si ty, chlapče, někdy, že jsi nedoceněný?

Ó ne! Ceněný jsem dost, ale nejsem jaksi pořádně a úplně dočtený. Například o Snáři bylo řečeno mnoho kladného, a přece zůstalo nepovšimnuto něco, na čem jsem si skoro denně dával záležet zapsat své přátele jako živé postavy, jménem! V době normalizačního temna jsme s manželkou hodně četli Literární archiv, ve kterém Památník národního písemnictví uveřejňoval korespondenci, vzpomínky, dokumenty, a my si říkali, že jsou někdy zajímavější než hlavní autorovo dílo. Rádi bychom byli věděli, jak ti lidé spolu jednali, mluvili, co si mysleli krom psaní. - A to je podtéma Snáře.

A co píšete teď, Mistře? A nač při psaní myslíte?

Právě jsem dopsal. A myslel jsem, opravdu, při tom na to, zda dělám dobře, když to píšu. Úplné oprávnění napsat, co jsem právě dopsal, a také naději na správné pochopení můžu mít, až napíšu ještě Jedno, jež by bylo posledním. Ve zbylém čase pak (d.P.B.) volná zábava, k smrti.

Obvyklá profesionální otázka: co čtete?

Čtu tři knihy, podle toho, kde jsem. Švestkovo Couvání do času, velice pěkné i dobré. Urzidilovy povídky, velice dobré a poučné i na téma Němců a Čechů v Praze. A pak knížku těžkou a čtení týravé: Temnou noc od Svatého Jana od Kříže. Abych ji přijal a uznal, musím se přestat divit a posmívat, protože Pravdu má on. S tou se ale dneska nedá žít, leda v klášteře nebo v jiné samotě.

Co si myslíte o nové literatuře?

Nové, tedy mladší. Čtu, co stačím, cítím to jako povinnost. Viewegh, Topol, Urban, Obermannová... odmítám to soudit. Je v tom jiný názor na samo psaní. Oni píší, protože chtějí být spisovateli. Já proto, že musím. Obé se na pult vejde. Ale rozhodnutí psát je důvod ke psaní jen malý. Nemám rád psaní v pražské hovorové řeči. To je jen oprávněný prostředek charakterizace postav. Pro autorskou řeč by mělo platit, že literatura je beletrie. Kdysi to bylo moderní: u Škvoreckého. Teď je to jen opičí zvyk. A slyšel jsi o tom, že ve Švýcarsku je teď takové hnutí, aby se místo spisovné němčiny zavedla schwytzer dütsch?

Slyšel. To je pýcha, malichernost, směšnost, kulturní pád.

Ano. Starobabský přeliv na vlasy.

Kroužek do nosu, drát do jazyka.

Ano, ano. Ale zeptej se mě trochu na Evropskou unii!

Vy jste se v těchto novinách několikrát nepříznivě vyslovil o Evropské unii. Jak budete hlasovat v referendu?

Budu proti. Ten podnik není ve správných rukou. Oni jenom nabobtnávají nynější špatný stav: konzum, ničení, vládu peněz. Vůbec nemají myšlenku o tom...

Ale to jsme, myslím, už od vás četli, že.

Ano, děkuji. Chtěl bych k tomu dodat, že pádem do té unie nám skončí možnost, abychom v naší zemi vypracovali nějaký nový, pokročilejší program kulturní, politický, morální...

Tímto názorem si říkáte o výtku, že jste hlasatel nějaké zvláštní úlohy českého národa.

Ano, to zas budou říkat lidé, co nemají žádné nové vlastní myšlenky a jenom klofají do jiných. Každý národ v Evropě může mít vědomí nějaké své úlohy.

Jaký je smysl národnosti?

Je to poslední a nejširší kategorie, v níž se lidská individualita může spojovat s kolektivním vědomím a odpovědností. Je to dějiště jedincovy snahy o zlepšení lidstva. Za všecky bělochy já odpovědnost cítit nemůžu. Za Čechy ji cítím. A člověk, který je ze všeho vyloučen. dá přednost aktivnějšímu postoji: kašle na to!

Ve vašich článcích občas prosakuje nechuť nejen k Evropské unii, ale i k umělcům.

K umění umělců nemám nechuť, ale k póze umělectví v denním životě... Já bych teď šel trochu kosit.

Jdu s vámi. A můžeme si promluvit bez poznámek čtenářů.

O Romech, o prezidentství...