Komunismus je bití

Ludvík Vaculík

(Listy, XIX, duben 1989, č. 2, s. 16)

Víc než stoletou obchůzku Evropou končí strašidlo komunismu také u nás upřímným projevem své povahy: bitím lidí na náměstí. A mýlí se, jestli netaktizuje, sovětský dramatik Šatrov, když v "Diktatuře svědomí" (Divadlo pracujících ve Zlíně) podává věc tak, jako by se šlechetná idea komunismu měla jen očistit od zla; to nejde, je to zlo samo.

Já jsem na to náměstí nešel, protože bych jistě vletěl do něčeho, při čem by mě zabili. Prý na ně lidé volali "fašisti" a "gestapo". To je nesprávné! Oni nejsou suroví proto, že by ztratili nervy či se vymkli z řízení, nejsou "jako fašisté". Jsou nelidští nezávisle a samostatně, ze své povahy a výchovy i řízení. Proto na ně příště volejte "komunisté". Pak se ani neurazí, jako se podle Gottwalda nemůže urazit vůl, když se mu tak řekne. A dále, oni nejsou suroví, jen když zrovna bijí, jsou takoví pořád: když schůzují, vyměnují si zkušenosti, přednášejí, vychovávají či vysílají. A v kondici, jakou nám předvedli, prostě jen nechali dojít na svá slova. "Máme vedoucí úlohu," říkají ex cathedra, a kdo jim ji upře, toho zmlátí, na tom jsou sami mezi sebou dohodnuti. Slovo vést přeci znamená mlátit. Ano, po staletém vzdělaném heglování končí komunismus, tištěn ke zdi důsledky svých činů, bitím lidí: má to ve svých filozofických genech. A ty když se spojí s biologickými geny ostravského chacharství, komunismus vydá rudý květ.

Oni ovšem vždycky někoho bili, jenže dělávali to tajně či neveřejně, bez vědomí jiných lidí nebo s jejich zkaženým vědomím. Po té stránce jsou poslední události pokrokem ze tmy ke světlu. Vláda vůbec udělala pro nás kus práce: po dvaceti letech zatajování každého občanského nesouhlasu dala Chartě 77 a jiným skupinám místo ve sdělovacích prostředcích, zpopularizovala některá čestná jména. Probudila konečně zájem mládeže o Jana Palacha! Rudé právo ve špatném úmyslu otisklo poetický program Českých dětí, ten však musel mnohé čtenáře okouzlit, neboť v tom okolním slovním hnoji zurčel jak lesní studánka.

Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob? Dneska se na Západě i Východě rodí myšlenka "společného evropského domu" a první lehké právní akty črtají základy humánnějšího řádu v něm. V takovém domě potom jednání vycházející ze zločinecké povahy přijde před soud. Tisíce pachatelů obviněných ze surovosti při výkonu služby bude se jistě zas utíkat pod známou norimberskou výmluvu: plnil jsem rozkaz. Proto se snažme prosadit do příštího evropského zákoníku ještě jeden paragraf: kdo dokáže splnit rozkaz odporující lidskosti, bude zbaven občanských práv.

5.2.1989 (Otištěno bez vědomí autora)

Z úvodu ke knize Poslední slovo (Paseka 2002)

Ludvík Vaculík

„Poslední slovo zavedly Lidové noviny od svého vzniku. Od podzimu 1987 do prosince 1989 napsal jsem deset příspěvků toho žánru. Jeden z nich,“Komunismus je bití“, redakce z opatrnosti odmítla a já jsem to uznal. Dal jsem ho sám do oběhu na žlutém papíře. Dostal jsem za něj "prokurátorskou výstrahu", což byl poslední krok před trestním stíháním. Tento text byl uveřejněn až ve sbírce fejetonů "Srpnový rok", vydané v Mladé frontě roku 1990. Tady ho uvádím jako ilustraci poměrů, v jakých Lidové noviny začínaly.“