To do země nepatří

Ludvík Vaculík

(Ze semináře Soužití knihy a internetu. 1/2001 Bulletinplus, Národní knihovna)

Počítač nemám, ale nic mi nebrání přijmout ho. Jenže si chci udržet raději svůj styl myšlení, práce a života. A mám jedno ponaučení. Na začátku tohoto desetiletí dal jsem si cosi zapsat na disketu, na konci desetiletí se to nedalo na novějších přístrojích vyvolat. Tuto úmyslnou lotrovinu já si příště nenechám líbit. Toto píšu proto na psacím stroji Zeta z roku 1953. Mám strach z vývoje společnosti poháněného technikou, jež se vyvíjí rychleji než lidský duch. Jako kluk mohl jsem si kolo opřít o měšťanku a po vyučování jsem je tam našel. Od té doby se lidé zkazili. S morálkou zlodějů kol kradou dneska uran. Dnešní zbraně v rukou Zimbabwanů zničily dřívější “divošskou” kulturu, která stačila mravně řídit oštěp. Do těch krajů světa nemělo se nikdy vstupovat, což já jsem si myslel už ve svých čtrnácti letech, tak jsem byl vepředu. Jako náš staříček, který před válkou řekl o chemických hnojivech “to do země nepatří”, tak byl vepředu. Lidská inteligence má i svůj instinkt, jenž předbíhá popisné poznání. Angličtí luddisté, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, vlastně neuměle formulovali žádost o vyřešení otázky, jež trvá a zatím byla vždy řešena špatně. Pořád je pravda, že postavit stroj, který vyřadí polovičku lidí z práce je čin humánně zlý. Na ty zbídačelé a zlumpačené pak ti zbylí stejně musejí dělat, což ty - Rado Evropy, nebereš na vědomí, proto tě nechci. Jó, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, to se sem úplně hodí, byly by užitečné jako mikroskop ve službě oku, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi. Takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce i sráží z úrovně už dosažené. Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálního dopisu je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba i milieu, technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. Proto mě počítačový vir baví. Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem. Rád si představuju, jak jednou naši planetu oběhne tak silný výboj, že smaže vše, co není v kameni, v kovu nebo na dobře ošetřovaném papíře. To říkám kvůli Národní knihovně, protože jsem viděl, jak knihy ošetřují. A spustí-li přitom ten elektrický nebo magnetický výboj všechny spouště, bude nám jasné proč. Renčín má jednu pěknou kresbu. Chlap sedí u computeru a z tiskárny mu leze papír s klínovým písmem.