Články na rozloučenou

Cyril Höschl

(Pátek Magazín LN, 26. 6. 2015)

  Spisovatelé se někdy označují jako svědomí národa. Přenášejí povahu našeho bytí z jedněch časů do jiných. Milníkem našich dějin druhé půlky dvacátého století byl IV. sjezd spisovatelů v roce 1967, jenž nastartoval pražské jaro 1968, ihned umlčené sovětskou despocií.

  Vedle Mňačkových Opožděných reportáží, Kunderova Žertu, Škvoreckého Zbabělců, Procházkových Zelených obzorů a Vaculíkovy Sekyry to byl právě projev posledně jmenovaného na onom sjezdu, jenž zažehl jiskru doutnajícího odhodlání nenechat si všechno líbit. Mimo jiné řekl: "Moc dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky (…). Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já."

  Tento tvrdohlavě hrdý Valach nastoupil do vlaku, jehož dalšími stanicemi bylo provolání 2000 slov (1968), Deset bodů (1969), podpis Charty 77, několik knih a plná nůše fejetonů a různých textů. Pro ten vlak platila další jeho věta: "Stokrát si můžete myslet, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný." Vaculíkovi ji státní zlovůle přehazovala každou chvíli, leč on vydržel a drncal dál mimo trať.

  Vaculík měl svou originální logiku, příkrý úsudek a nezaměnitelný jazyk: "Jelikož tato éra je nakloněna blbější polovičce člověka, tož tedy beze mňa." "Život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme." "Člověk se stává tím, čím sám sobě zbývá, když se mu podařilo odmítnout to ostatní." Na každé situaci si všiml mechanismů, jež mají obecně vysvětlující platnost. Na začátku románu Sekyra líčí, jak svému bratrovi opařil ruku polévkou z králíka: "Maminka odstavila hrnec ze sporáku, řekla, abychom nachystali taléřky, my jsme je nachystali, potom sestra řekla, že chce hlavu, nejmladší bratr plakal a starší se mu posmíval, chtěl jsem si tu hlavu sníst bez sestry, běžel jsem s ní na dvorek a zamkl se v záchodě, kde bylo víc klidu. Maminka tou dobou nalila polévku a nejmladší bratr hned do ní plácl dlaní. Tak jsem mu opařil ruku."

  Vaculík trefně vystihl princip desenzibilizace při přenosu informací: "Je otázka, zda v člověkově vědomí nejsou jakési (…) dráždivé receptory vnímavé speciálně pro sociální skutečnosti. A tenze těchto receptorů se mění závisle na úhozech, jimiž sociální skutečnost do nich buší. (…) nezáleželo by vlastně na tom, jaké poměry opravdu jsou, ale na tom, kolik vnímavosti ze své celkové vnímavosti můžeme jim věnovat."

  Až dosud jsem žil s tím, že Ludvík Vaculík s námi bude na věky nejen jako fenomén, ale i fyzicky. Že stále uslyším jeho mužný hlas s čistou intonací v polepšených Pesničkách. Nestalo se, definice se zpřesnila nadobro. Šedesátá léta skončila. Nám, pro které Československo bylo osudem, však Ludvíka Vaculíka nikdo nevezme. Ani čas. Je součástí našeho bytí.

Cecílie Jílková

(Lidové noviny, 30. 6. 2015)

  Jak by to napsal on: Zase jsem nejel do Strážnice. Ačkoli důvodů, proč tam jet, je mnoho. Zaprvé vidět a čut kamarády. Bez ohledu na čas a prostor, v němž se po většinu života pohybujeme každý zvlášť, jednou do roka u společného stolu ve Strážnici jako by se nit hovoru ani nepřetrhla. Zadruhé zpěv. S kamarády, ale i jen tak sám cestou z chatky k zámku, klidně i hlasitě. A nikomu to nejen že nevadí, ale dokonce ani nepřipadá divné. Zatřetí pěkné a kvalitní pořady připravované pečlivě a s citem fundovanými lidmi. Začtvrté výborní muzikanti, kam se jen hnete. Zapáté kroje, které z obyčejných lidí dělají osobnosti a dcérkám sluší více než dnešní chlapské šaty. Ostatně chlapům sluší také více než dnešní chlapské šaty.

  Avšak důvodů, proč nejet do Strážnice, každý rok přibývá. Zaprvé mě bolí kolena. Zadruhé nesnesitelné vedro přes den nebo plíživý chlad v noci, po kterém druhý den nesnesitelně bolí kolena. Zatřetí daleká cesta z Prahy do Strážnice, potom daleká cesta z kempu k zámku a nakonec i daleká cesta z chatky do umývárny. A to všecko, když vás navíc bolí kolena...

  Nejel jsem letos do Strážnice a napřesrok nepojedu zas. Ale už mě to neštve. Jezdí tam už devětadvacet let má jediná a snad nejmilejší dcera Cilka, poslední roky beze mě a teď už aj se svou jedinou a nejmilejší dcerou Izabelou. To, co bych tam viděl a chtěl vidět já, vidí ona. I to strážnické Poslední slovo místo mě napíše. A nikdo to nepozná!

  Jak bych to napsala já: Holčičky mají některé věci snadnější. Většinou už od přírody jako malé méně zlobí a dokážou úspěšněji budit dojem, že je nutno vodit je za ruku, aby jim nikdo neublížil. Táta měl i v zimě dlaň horkou – jeden ze znaků tuhého valašského kořínku.

  Ve Strážnici jsem se poprvé ocitla, když mi bylo šest. Ještě jsem byla dostatečně malá na vodění za ruku, ale už jsem byla dostatečně velká na hlt z každé koštovky, kterou táta nesl ke rtům. "Toto je moje jediná a snad nejmilejší dcera," představoval mě přátelům. V autě cestou do Strážnice zpívalo se vesele: "Šly panenky silnicí, potkali je myslivci..." Cestou zpět zpívalo se smutně: "Kde je moje máma, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná..." Zpívalo se i napříč kulturami: "By yon bonnie banks and by yon bonnie braes, where the sun shines bright on Loch Lomond..." Volně a plynule od jedné myšlenky nebo scenerie k druhé.

  Kdyby byl táta býval studoval hudbu, byl by skladatelem. Avšak život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme, a jedna věc nám čím dál více vyplývá. Tátovi zbylo psaní – jediný způsob, jak zvítězit nad něčím, nad čím v reálu vyhrát nelze.

  I v písni je to prosté. Nelíbí-li nebo nehodí-li se nám v ní něco, píseň se takzvaně polepší. "Kde je moje táta, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná..."

Martin C. Putna

(Lidové noviny, 7. 7. 2015)

  Když mi redakce Lidovek nabídla, abych své fejetony přesunul na toto místo, kam o útercích psával Ludvík Vaculík, naskočily mi nejprve vaculíkovské vzpomínky. Jak jsem coby telecí elév neoficiální kultury hltal Vaculíkovy knihy opsané na stroji nebo propašované z exilu. Jak ve mně při četbě Českého snáře zápolilo nadšení s pochybou, "jestli se to takhle může". Jak jsem Vaculíka poprvé uzřel živého za sametové revoluce, kdy jsem v aule filozofické fakulty moderoval debaty s veřejností dotud zapovězenými hosty; kdy jsem publikum prosil "vyjádřete se jednou větou" a kdy Vaculík okamžitým nápadem vztáhl tento požadavek na sebe a jal se publiku odpovídati vždy jednou větou - kdyby bývaly byly zapsány, byly by vydatným souborem aforismů. Jak jsem na jednu Vaculíkovu novější knihu napsal mladicky radikální glosu a jak se Vaculík zlobil, ale ne zas tak radikálně, jak by býval mohl. Jak jsem byl rád, když jsem Vaculíka začal potkávat v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A jak jsem vaculíkovsky neuvěřitelnou shodou náhod bydlel rok v bytě, ve kterém předtím pobýval Vaculík a ve kterém jsem si vařil kafe do hrníčku s nápisem "Ludvík".

  Vzpomínky jsou osobní a nepřenosné. I Vaculíkův literární styl je nepřenosný. Běda těm, kdo by se pokoušeli ho napodobovat, neboť nebudou než epigony - jak se pravidelně děje těm, kdo chtějí napodobovat příliš výrazné osobnosti. Leč některé opěrné body Vaculíkova duchovního světa by měly být neseny dál. Za prvé, vztah k místu a národu. Slovo "národ" jsme ve vesele postmoderních devadesátých letech strčili do obrozenské veteše, a tak jsme je ponechali napospas dnešním polonáckům a celonáckům. Pravé vlastenectví však nevede k náckovství. Je to jeden ze soustředných kruhů, v nichž přebýváme ve světě: kruh domu, místa, rodného kraje, češství, evropanství, světoobčanství. Vlastní zahrada pak je místem, kde člověk nejpříměji sousedí s kruhem nejvyšším, s klenbou nebeskou.

  Za druhé, vztah umělce ke společnosti a jejím bolestem. Je dobře, že nedávný Sjezd spisovatelů znovu nastolil tuto otázku. Zároveň by se bylo možno vaculíkovsky optat, co to vlastně řešili: to je přece jasné, ŽE literatura musí být nějak angažovaná. Otázkou je, JAK konkrétně, aby to bylo k dobrému pro svět i pro literaturu; a odpověď nemůže být jiná než individuální: někdo uměleckým dílem, někdo "jen" příležitostnými texty, někdo "jen" podpisem - zvláště když dějinná chvíle nadělí něco jako Charta.

  Za třetí, vztah k jazyku. Dialektismy, archaismy, vulgarismy, neologismy - vše patří do jazyka umělcova i jazyka vůbec. Jde opět "jen" o to, JAK se použijí v konkrétním textu a kontextu. I "hovno" může zaznít vznešeně, i "národ" vulgárně. Za čtvrté, vztah ke zpěvu. Když už se člověk nemůže víc radovat nebo vztekat, když už se vůbec nemůže modlit - tak má zpívat.

Sylvie Richterová

(zkrácená verze vyšla v čísle 13 časopisu Tvar)

   Ludvík Vaculík byl ohromný a nikomu nepodobný.  Proto byl velkým spisovatelem, že byl velký. Příležitosti zlámat si vaz mu vbíhaly do cesty, jako když na sjezdu spisovatelů roku 1967 vrhl strašný pravdivý soud do tváře mocných, kteří v zemi nic dobrého neudělali.  On na rozdíl od nich okem hospodáře pozoroval každý cíp země a nejraději by snad byl všechhno tak dobře obhospodařoval jako dobřichovickou zahradu. Přátele obdarovával jablky, zapsal jméno každé odrůdy. Myslel, ne jako se myslí nad papírem, spíš jako při fyzické práci. Jeho myšlenky byly pádné, skoro hmatatelné. Jeho přesná pojmenování dokázala vyhánět z ráje, jako jablka poznání.

   Neodmítl ani tenkrát, když mu kolegové uložili nepohodlně pojmenovat cosi velmi nedobrého. Když to nepohodlné dosáhlo masového úspěchu, nepřipisoval si zásluhy. Když z toho byl mezinárodní průšvih, nesl následky. Snad je to škoda, že Dva tisíce slov četlo na světě víc lidí, než Český snář nebo Morčata. Na manifest, který Brežněv zvolil za záminku k okupaci, si ovšem čtenáři ze všech koutů světa pamatují.  Autorovi většinou přezdívají „Vakulik“.

   Nejmohutnější a nejobětavější jeho prací na „roli národa dědičné“ byla edice Petlice. O tom, jak ji dělal, stojí v románu Český snář, který pokládám za geniální a naprosto originální.  Měl by ho mít přečtený každý.  Na první pohled deník, ve skutečnosti absurdní příběh jakési fantastické země, kronika přátelství, historická tragédie a několik milostných dramat. Úplně nové je to, že autor události do románu nejen vypráví, ale taky vyvolává, doopravdy a naostro. V době, kdy následky mohly být zlé a velmi zlé. A ne jako nějaký experimentátor nebo provokatér, který chce vidět, co se stane, když... ale na vlastní riziko a s téměř nulovou nadějí na úspěch.  Správnou věc podnikal z důvodu, že byla správná.  Jako ta Petlice. Strhl s sebou do nebezpečí i druhé – a ono se to povedlo, i do historie vstoupilo.

   Začínal jako vychovatel v jakémsi internátu; když přešel do rádia a pak k novinám, vychovával dál, neinstitucionálně. Hned i Sekyrou, která spolu s Žertem v šedesátých letech rozjela odvahu mluvit veřejně o mravnosti strany a vlády. Doma to byl „náš tata“, do literatury se vepsal jako velký patriarcha. Který sice ví, že doby starozákonních otců jsou pryč, ale také, že otců je vždycky třeba, abychom poznali Zákon. Věděl a taky rozesmíval, skrytou směšnost věcí vynášel na světlo z hloubky a z podstaty, jako ryzí zlato.

   Když jsme se dozvěděli tu smutnou zprávu, že odešel, sáhla jsem do knihovny po silných svazcích Posledních slov z Lidovek: „Tisíce slov“, „Dřevěná mysl“, „Říp nevybuchl“, „Další tisíce“. A - snad proměnou vyvolanou majestátem smrti-  mi najednou došlo, že i ty stovky fejetonů jsou jeden obrovský román v gigantickém formátu, který teď zblízka ani nedokážeme celý přehlédnout a pochopit. Je členitý, bohatý a obsažný jako vnější i vnitřní krajiny této země. Dvě, ne-li čtyři desítky let trpělivě přetavoval a brousil strusku a všelijaké  hroudy ve vzácné kamínky,  zasazoval  je vědoucně do pohyblivé mozaiky a skládal ji proti proudu běžného myšlení. Přesnými údery do kláves obracel naruby klišé a stereotypy a shromáždil obrovský poklad, který doufám pochopí budoucí generace. Bez něho by se nedozvěděly, co se v této zemi dělo, kde jsou kořeny vlastní velikosti i hromadných nemocí. Ta mozaika se časem ukáže jako nesmrtelná. Zatím můžu dosvědčit, že studentům vždycky zajiskřily oči, když jsem se je pokoušela navzdory obtížnosti překladu zasvětit do jeho oblíbeného žánru, jenž nemá v Itálii obdoby. Nejvíc zaujaly Šálek kávy u výslechu a důsledné, každoroční Jaro je tady.

   Jeho první cesta na „Západ“ vedla překvapivě do Itálie, asi ho nejpohotověji pozvali. Říkala jsem si, co to s šedesátiletým člověkem udělá. Na celé velké divadlo, které se na jeho počest naplnilo obecenstvem, četl fejeton nazvaný Evropa, o tom, jak ji poznal v posteli díky mamince, která mu dala atlas, když byl jako kluk nemocný. Mluvil o jejích tvarech a dalších přednostech. Na závěr besedy povstal a ohlásil písničku o blbé vojně a knížeti - králi Vladislavovi, který v zájmu Fridricha Barbarossy dobýval Milána, roku 1158. Obecenstvo znejistělo, jestli snad ta stará zpráva neodhaluje neodpustitelnou mezeru ve vzdělání, načež zkoprnělo, protože se český spisovatel energicky postavil, nabral dech a začal bez doprovodu zpívat. Nic takového se tam nikdy nestalo. Než dozpíval první sloku, obličeje roztály. Pak jsme šli přes město ulicemi s podloubím a ocitli se u dómu svatého Antonia. Ludvík zpomalil, aby nás ostatní předešli, a řekl rozhodným hlasem: „To musí Madla vidět.“ 

   Mám dnes pocit, že byl od devadesátých let nejšťastnější mezi lidmi, na cestách po vlastech českých, v místních knihovnách a galeriích, kam ho zvali, u lidí doma, ve Strážnici, na Horňácku, se zpěváky Penklubu. Musel poznat tisíce osob a cítit se s nimi tisíckrát dobře. Taky se pořád učil jazyky, jeden čas jezdil dokonce na lužickou srbštinu do Budyšína nebo kam.  A básničky se učil nazpaměť, proto mu hlava soužila. Znovu jsem si právě poslechla Polepšené pěsničky a užasla, kolik modulací, tónů a citových rozpoložení jeho hlas vyjádřuje. Hlas jako přímý dotyk duše, je něco jiného, než když mrtví spořádaně zanechávají své spisy, o tom se ani nedá psát.

   O svém psaní zanechal několik protikladných vět, které všechny platí. První, myslím ze Snáře, zní přibližně takto:  „Autor má mít odvahu po sobě přečíst, co vydal.“ Další dvě stojí v posledním Posledním slově, jež čekalo na svůj osudný úterek v Lidovkách pět let: „Psal jsem pro sebe“ – „nečtu to po sobě“. Před dvěma-třemi lety mě Vaculík pozval do divadla Orfeus, kde Arnošt Goldflam četl z jeho fejetonů a Ludvíkův syn Janek doprovázel vystoupení hudebně. Viděla jsem koutkem oka, jak Ludvík spokojeně pomrkává a pod vousy se raduje. Ve sklepním divadle, s tím pěkným malým odstupem, který mu Arnošt, Janek a hrstka diváků obstarali, nahlédl, jak velice jsou dobré. Možná je Vaculíkův slovník bohatší než slavný slovník bratří Čapků, v živosti si nezadá s Hrabalem, ve vytrvalosti s Demlem. (Po představení jsme si dali v druhém sále polévku a ještě nějaké domácí buchty a nakonec zpívali. Hlavně Ludvík a příjemné, pěkné paní z hudebního spolku, jehož jméno si momentálně nevzpomenu, zato dosvědčím, že Ludvík i na něj byl velmi hrdý.)

  Velikost Ludvíka Vaculíka byla myslím víc vnitřní než navenek. Mnohorozměrná. Setkával se s druhými intenzitou zájmu a silou prožívání.  Dělil se vytrvale o své přemýšlení a pozorování věcí, jako například stav světa a vesmíru, osud rodné země i planety jako živé bytosti. Všechno mu stálo za slovo. Jeho nepřeberný repertoár zájmů a pozornosti zahrnoval čistotu chodníků a všech ostatních věcí veřejných, stejně jako krásu žen a hudbu, jeho zájem byl vždycky i činem: pečoval, zpíval, hrál na housle, miloval, pěstoval celoživotní přátelství. Nejvíc si myslím vážil práce, ať to byla literatura, chov koní nebo sekání dříví. Psal o nich tak, že jsme se všichni jeho stali tak trochu chovateli koňů s panem Josefem, řadě dalších řemesel a umění se přiučili. Ctil věrnost, nikoho neopouštěl a širokou loď své rodiny ukormidloval tak, že nenabrala vodu. Takovým způsobem dovedl být věrný celý život, například paní učitelce Svatoňové. A po svém hlavně paní Madle. Projevoval to odpovědností a konkrétní starostí.

  Všemi těmito vlastnostmi a schopnostmi ztělesňoval archetyp, který silně působil na každého, myslím, že i na ty, kdo kdysi měli v popisu práce být mu nepřáteli. „Tata“? „Patriarcha“? Nevím. Především člověk, který na sobě celý život pracoval, považoval za správné platit za omyly a svým způsobem se i z toho radoval.

   Každé setkání s Ludvíkem bylo důležité a zároveň milé, laskavě přátelské. Každé se dotýkalo něčeho vážného a při každém jsem si zvláštně a šťastně připadala jako doma. Stejně si připadám v jeho psaní.  Otevírám namátkou Český snář nebo kterýsi fejeton a jsem doma pocitem důvěrného srozumění, v pohledu na věci, ve slovech. Taky společenstvím blízkých i méně blízkých.  Zabydluji se v tom prostoru a jsem vděčná, že se tu setkávám s lidmi, které bych bez Ludvíka potkat nemohla. Stvořil svou řečí dům pro paměť, pro duši, pro svědomí, pro to, co přetrvává.  Pro české čtenáře, jestli přetrvají.  Jsou tam také odpovědi na velké existenciální otázky, ale nějakým kouzlem se děje, že je najde jen ten, kdo pořádnou otázku sám položí.

  Psaní je vyšší rozměr Vaculíkova života, jeho způsob transcendence. Všechno mu z psaní vyplývalo a do všeho se jeho psaní vkládalo.  Rozmnožil talenty, jak vybízí známé podobenství.

   Milý Ludvíku, když jsi odcházel, zářila v zenitu planeta umění a krásy Venuše, spolu s bohem kosmické moudrosti Jupiterem, v souhvězdí Raka. Byl jsi benjamínem hvězd a ne jen jako pilný čtenář Hvězdářské ročenky a časopisu Vesmír. Proto ti ze souhvězdí Býka, jež vládne slovu, planulo na cestu také Slunce v konjunkci s bojovníkem Marsem. Na shledanou.

Pavel Kohout