Ludvík Vaculík

Ivan Hoffman

(Pražský deník, 8. 6.2015)

  Byla doba, kdy slovo mělo velkou moc. Takovou, že se mocní báli svobodného slova. A v té zapomenuté době byl jedním z nejmocnějších lidí spisovatel Ludvík Vaculík, neboť vládl slovem jako málokdo. Údělem lidí, kteří pouhým slovem zlomí, odčarují zakletí mlčících je, že v nastalé svobodné vřavě pak jejich hlas zanikne, jsou překřičeni davem těch, kteří nemají co říct. Slovo zkrátka ztrácí svou sílu samotným faktem nastolení svobody slova a nic se s tím nedá dělat.

  Době, kdy bylo podstatné, co napíše Ludvík Vaculík, kdy se netrpělivě čekalo na jeho pravidelný fejeton "Jaro je tady", se dnes říká doba nesvobody, totalita. Vaculíka ta doba nesvobody slova nezaskočila. Na jeho dokonale cizelovaných větách je dodnes cítit, že na ně měl čas. Jsou to věty, kterým člověk věří, neboť jsou o něčem. Je jedno, zda Vaculík píše o politice, o práci na zahradě, o astronomii anebo glosuje, co přinesl den. Důležité je, že intenzivně žije tím, o čem píše anebo zaujatě píše o tom, čím žije. To byl důvod, proč za totality anebo v atmosféře všeobecné apatie Vaculíkova věta nepřehlédnutelně zněla.

  Ludvíka Vaculíka ovšem nezaskočila ani epocha posttotalitní, protože si nedělal iluze o tom, co přijde. Neznemožnil se účastí na politice, hrdě zůstal svůj, pečlivý i ve větách, které nemají sílu měnit svět. Vaculíka byla radost číst i v době, kdy už se nic pořádného nepsalo. Třeba kvůli jeho snaze uchopit svět vzhlížející ke konzumu selským rozumem, a také se s ním smířit, jakkoli je k nevydržení a k zlosti. Ale hlavně: Na podzim až půjdu sadem, zvednu červivé jablko a jako vždy, odjakživa ukousnu z té dobré strany, protože, jak říká Vaculík "jabloň se dívá".