Stará jama... istě čeká na mňa

Břetislav Rychlík

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 2)

Vloni v létě mi kolem jedné hodiny v noci zazvonil telefon. Ludvík Vaculík? Ten nikdy v noci netelefonuje: "Bréťo, já su na letišti a už odlétám. Majú tady nemocnicu, mluvil jsem o vás s doktorama a zjistíl jsem, že máte vysoký kredit, jste tady vysoce kredibilní člověk. Tož já se loučím a už odlétám…" Volal jsem to vyplašeně jeho synovi Jankovi. "To je dobře, on totiž tata je v nemocnici a měl čtyři skoro smrtelné choroby pro jeho věk krátce po sobě (sepsi, žlučníkový záchvat, infarkt a zápal plic). A má v sobě různé silné prášky, tak si pod jejich vlivem myslí, že je v nemocnici na letišti. Ale to je dobře, že ti sám volal." 

Umět všecko líp než ostatní 

Když jsme natáčeli Valašský snář, čtyřdílný seriál o Ludvíkově rodném kraji, polepšil o dvě sloky valašskou píseň z Lidečka (Nad Lidečkem zelený háj, tam je, Bože, veselý kraj…): "Nad Brumovem je to samé, Bože, nech to tak ostane. Je tam kdesi stará jama, ta tam istě čeká na mňa." Tak tedy od 6. června se úděl "jamy" naplnil. 

Tu jamu využíval v Brumově-Bylnici při svém indiánském období, když jako náčelník Černý pardál vedl svůj kmen Yaquiů. "Udělali jsme si čelenky z husích per, které jsme obarvili. Já jsem jich měl dvanáct, ostatní po šesti." Jama je nad loukou Řehonůřkou, zvanou Ludvíkovými valašskými indiány Arizona. Jednou dokonce přepadli vlak. Černý pardál dal pokyn střílet šípy, ale těsně nad vlak. Těsně a nad. ("Protože dobře zhotovený šíp musí být vystřelen. Naostřený oštěp bude vržen… Říkám nad, ale říkám taky těsně! Muselo to být nevšední překvapení pro nedělní cestující vyložené v oknech pomalého dobrého vlaku, když se nás asi deset – ale proč neříct, že padesát – zvedlo z prérie a s řevem vrhlo proti vlaku a mrak šípů zasvištěl těsně."). Jeden valašský indián jménem Kulhavý pes střelil těsně, ale pod. Šíp vletěl oknem do vlaku a všecky rudochy pochytal železničář. ("Na listině stála pak jména nikoliv jako Svištící šíp, Krákorající havran, Kulhavý pes, Mes-haba, Černý pardál…, nýbrž Lorenc, Kozáček, Vilímek, Ambrož, Klok, Loucký a Vaculík. Jako teď cítím svůj tehdejší úžas, že se může dobrý úmysl tak škaredě vyvinout.") 

Obdobně se vyvinul i Ludvíkův dobrý úmysl vstoupit do strany komunistů. "Udělal jsem řadu hloupostí. Ta největší hloupost byl můj vstup do komunistické strany. Já jsem už za čtrnáct dní věděl, že tam nepatřím. Ale rozhodl jsem se, že nevystoupím, budu proti tomu bojovat a nechám se vyhodit. To mně dalo pozitivní program pro celý život." 

K spisovatelovým osmdesátinám jsem napsal, že se mi zdá, jako by tyto dvě události vykolíkovaly terén, po kterém se Ludvík pohybuje dodnes. Kdo vyrůstal v klukovských venkovských tlupách, ví, jakou sílu, inteligenci a autoritu musí mít jejich vůdce. Jakým jevištěm musí být jeho hlava, aby doma nebo při pasení koz viděl všecky ty vzrušující hry a dobrodružství. Ale kolik neuvěřitelné umíněnosti, odvahy a vytrvalosti je třeba k umění vtisknout tento program ostatním děckům. 

A ještě musíte všecko umět líp než ostatní. Od výroby luku, šípů, oštěpů, praků po odvážné vystřelení. Podívejte se teď, kolikrát a v jak nepředstavitelně nebezpečných situacích nečekaně vystřelil šíp nebo vrhnul oštěp. Byl sotva tři měsíce přijatý mezi československé spisovatele a už vystřelil moci rovnou mezi oči. S žádným ze spisovatelů se do té doby blíže neznal a nekamarádil ani doma nikomu dopředu neřekl, co udělá. Osamělý indián se postavil na tribunu, přesně zamířil a natáhl tětivu. Šel domů, tam mlčky ulehl. Od rána začalo šílenství. S tím zabodnutým šípem musel chodit komunismus po ulicích, mezi lidmi, ten projev si lidé opisovali. Komunismus byl náhle nahý, celý národ se mu smál, komunismus zuřil, zkoušel to vztekle vyrvat, vytáhnout to nešlo, vidět to bylo z celého světa, hlavně z Kremlu. Oštěp dvou tisíců slov byl zase vržený s razancí, odvahou a přesností valašského Delawara. Říkalo se, že tanky bratrské pomoci přijely hlavně kvůli tomuto činu. Málo se ví, že slavný Seifertův projev k mladým lidem po upálení Jana Palacha napsal Ludvík Vaculík… 

Návrat syna valašského tesaře blíž k horám

V Ludvíkově psaní bylo znát, jak se mu do zacházení s jazykem otisknul terén a barvy Bílých Karpat. Dlouholeté pozorování indiána pasoucího kozy. Na pastvě si máte čas všímat nekonečnosti oblohy, mraků, ale i cvrčka, struktury kamene, barvy květu, kmene stromu. Svět se vám spojuje poznenáhlu v živou bytost. Vysoké s nízkým, velké a nekonečné smaličkým. Takto ožívají jeho řečí postavy, gesta, vůně, barvy a děje, že cítíte, jak se vám čtení zhmotňuje. A taky cítíte v jeho jazyce folklor, vědomosti lidu, rázovitost, melodičnost a poezii i metafory moravských lidových pěsniček. 

Vždycky se mi zdálo směšné se tomu u Ludvíka vysmívat. Věděl, že zpívání je čidlo, kterým osahává duševní terén v sobě i kolem sebe. Na každou lidskou situaci je písnička. Valašský kroj si nechal ušít, aby bylo na světě o jeden víc. Pohyboval se v něm suverénně i na našem Horňácku, protože tam se kroj bere jako průkaz rodokmenu. Ludvík miloval píseň Na horách studénky, sú moje šenkérky… na horách větrové, sú moji bratrové, oni mně pomožú, když sám výš nemožu. V létě 1989 ve Strážnici ležela tato píseň v amfiteátru folklorních slavností s polepšenou slokou (byl to první Vaculík tištěný po letech, byť anonymně): Až večer nastane, tam chcu mět ustlané. Jak na vás zavolám, berte sa blíž k horám. 

Na brumovském hřbitově pod nejvyšším kopcem valašské části Bílých Karpat Holým vrchem má Ludvík hrob od velehradského sochaře Otmara Olivy. Ten hrob mu původně nechtěli komunisti dovolit, tak si ho pořídila jeho paní učitelka Svatoňová a Ludvíka tam jaksi pozvala na návštěvu. Za hřbitovem vede trať s tunelem, který stavěl Ludvíkův tata. Na tunelu je datum 1926. Datum roku, v němž se 23. července (první den znamení Lva) Ludvík Vaculík narodil. Poslední dobou už cítil, že výš nemože. Nepovažoval to za důstojné. Teď se valašský náčelník vrátí blíž horám. 

"Život je napřed moc pomalý, a naráz je všechno pryč," napsal v Srpnovém dnu v roce 1990, v prvním po patnácti letech, kdy ho žádný kapitán Čermák, vlastním jménem Otakar Černý, nepředvolal k hlášení, kde bude o jeho státním svátku. Ten režim, povahou zbabělý a ubožácký jak jeho kapitáni, kteří ho nedokázali svým terorem držet jinak než pod cizími jmény, pomohl povalit Ludvík Vaculík i proto, že se pod všechno své, zlé i dobré, s neslýchanou otevřeností nebál podepsat. Myslím, že v synovi valašského tesaře odešla jedna z největších postav našeho národa. Stahuje se hrdlo, zadržuju slzy. Tiše za ním zpívám sloku polepšené horňácké písně, kterou jsme rádi zpívali spolu: Smi³uj sa, pane, nad mojú dušú, jak sa smi³uje kocúr nad myšú.