Tvorba

Milan Jungmann

(Nové knihy, č. 15/1996, s. 1)

Název knihy Nad jezerem škaredě hrát jako by skrýval dekadentní básně z před sto lety - takového Hlaváčka či Gellnera. Nikoli! Je to soubor fejetonů Ludvíka Vaculíka, otiskovaných v Literárních novinách od roku 1990, jež vybral Jaromír Slomek. Dva předešlé fejetonové svazky Jaro je tady a Srpnový den shrnovaly autorovu publicistiku ze samizdatového Obsahu a Stará dáma se baví se pro své texty vrátila až do Literárních novin z dob pražského jara. Už ve fejetonu Jaro je tady z roku 1992 se Vaculík zapřísáhl, že je to naposledy, co tento "jarní plk" píše. Zatím ale nevynechal jedinou příležitost a jaro nám vytrvale připomíná - naposledy letos v březnu. Jak by literární vědec řekl, nemá autor téma, ale téma má autora. Stejně je tomu ostatně s opakujícím se Srpnovým dnem. Vaculík prostě musí rok po roku poctivě změřit, co se stalo s naším malým českým světem a jak se mezitím vyvinul on sám.

Názorová provokativnost jeho fejetonů, která chce "čtenáře vykolejit ze šablony", je setrvalá, mění se pouze její zabarvení, průhledně dobromyslná, jindy záměrně prostoduchá a občas i politicky útočná, ostatně v duchu jeho předchůdců. A tam, kde se Vaculík obrátí k Nerudovi o pomoc přímo, jako je tomu ve Feuilletonu o 1. Máji 1995, je vyprávění laděno až jímavě, třebaže loňskou oslavu dnešních komunistů "u vodní pláně na Džbánu" bez milosti ironizuje. Stylistická brilance však dokáže i tady využít máchovsky lyrické polohy a v závěrečné evokaci zaklít "časů vztek": "Ludvíku, Jene, Rézinko...!"

A vztek času si můžeme změřit sami na několika údajích. Ve fejetonu z roku 1990 si Vaculík povzdechne: "Co vlastně mám - v nákladu 400 tisíc exemplářů - napsat pod nadpisem Jaro je tady?" Soubor Stará dáma se baví (1991) vyšel už v nákladu "jen" 40 300 výtisků a byl k dostání za 39 Kč. Nynější výbor údaj o nákladu nemá, jeho výše by nás ale asi sotva ohromila, zato stojí 109 Kč, ačkoli jsou oba svazečky co do počtu stránek takřka totožné. Inu, časů vztek dopadá především na nás, čtenáře knih.

Obsah

1990

Jaro je tady

Naše slovenská otázka

Sněh

Jinou ústavu

Srpnový den

1991

Nechte to komunistům

Jaro je tady

Dostavte se k odpuštění

V balóně

Srpnový den

1992

Život za žívat

Příprava vražd

Jaro je tady

Letní rybník

Srpnový den

Náš slovenský úkol

1993

Už dost lidských práv!

Amnestie

Jaro je tady

Nadechnuti

Srpnový den

1994

Jaro je tady

Vážení Bavoři!

Nad jezerem škaredě hrát

Tištěná píseň nad jezerem

Letní havran

Srpnový den

1995

Vážený pane premiére!

Jaro je tady

Opakování z němčiny

Feuilleton o 1. Máji 1995

O kostře

Srpnový den

Po svátku

Nastal podzim

(Ludvík Vaculík, Literární listy, ročník I, 27. června 1968, str. 5.)

Přijel za mnou hubený mladík a žádal, abych přijel do Semil promluvit na mítink Klubu mladých. Řekl jsem, že na mítinky nechodím. Namítl, že bych měl udělat výjimku, protože Semily jsou nejzaostalejší okres, kam obrodný proces vůbec nedorazil. Řekl jsem mu, že to říká každý. Už Litoměřice jsou nejzaostalejší okres, Ústí nad Orlicí a mnoho jiných. A všady čekají, že někdo z Prahy jim to přijde spravit. Jen ať si to spravují sami, my jsme jen noviny, my o tom máme psát, aby to povzbudilo zas další.

Mladík řekl, že oni si to chtějí spravit, ale kdybych já promluvil k lidem, že by je to spíš rozhýbalo. Řekl jsem, že ničím takovým nemíním být, a zeptal jsem se, jak ten mítink má vypadat. Bledý hubený mladík řekl, že tam bude asi devět set lidí, kteří budou dávat otázky hlavním funkcionářům okresu a případně je žádat, aby podali demisi. Tomu jsem se podivil a řekl jsem, že jako zpravodaje a pozorovatele by mě to zajímalo. – Když mladík odcházel, nechal mi svou navštívenku: Kája Hádek, reklamní fotograf, Semily.

Dne 15. května 1968 jsem zjistil, že Semily jsou teplé a mdlé městečko, kde každý jde pomalu za svým. Na asfaltu náměstí se divně vyjímala ostrá hesla: Dubček ano, Loskot ne! – Svoboda projevu, Svoboda prezident. – Národ sobě (nevěděl jsem co). Pan Kája Hádek mi po uvítání oznámil, že okresní funkcionáři se hanebně omluvili, avšak mítink bude! Zasmál jsem se. Zeptal jsem se, zda Loskot je vedoucí tajemník OV KSČ. Ano, potvrdil pan Hádek a dodal, že Loskot ještě včera osobně přislíbil účast svou či svého zástupce na mítinku, a dnes panu Hádkovi nechal u mistra vzkaz, že porada tajemníků se usnesla, aby na mítink nikdo nechodil.

Také Veřejná bezpečnost poslala omluvný list, podepsaný majorem Špátou: „Příslušníci Sboru národní bezpečnosti semilského okresu se plně staví za obrodný proces, což již vyjádřili v rezoluci odeslané ústřednímu výboru KSČ... (smích v sále později) ... Příslušníci VB se nebojí vystoupit před veřejností a obhájit výsledky své práce (smích v sále)...“ Veřejná bezpečnost však vystoupí, až dostane řádné a oficiální pozvání od nějaké organizace Národní fronty [to byla střechová organizace povolených asociací, organizací a politických stran za komunismu, pozn. red. BL].

Zeptal jsem se p. Hádka, jak zvali, odpověděl, že zval naprosto oficiálně, totiž osobně za Klub mladých, zbývalo mi tedy zeptat se, zda Klub mladých existuje. „A existuje ten váš Klub mladých?“ zeptal jsem se. „Ustavili jsme ho a požádali ONV o povolení.“ – „Dostali jste ho?“ Ukázal mi odpověď ONV: pravilo se v ní, aby Klub mladých poslal zápis z ustavující schůze, oznámil složení svého reprezentativního orgánu a předložil do 15 dnů své stanovy.

„Máte ty stanovy?“ chtěl jsem vědět. „Nemáme, to jsme právě počítali, že nám pomůžete sepsat.“ Zasmál jsem se a řekl jsem, že já přeci nemůžu a možná ani nesmím jezdit zakládat po republice Kluby mladých. Pan Hádek řekl, že klub je založený, jen stanovy nemá. Čistě abych jim poradil...

Zamyšleně jsem přistoupil k oknu, ruce složené za zády. Přemítal jsem o tom. Ano, pokud vzpomínám, toto vždy komunisté dělávali, a rádi, když je lid požádal. Také já musím. Ale kdo je Hádek? A jaký lid má za sebou? „Kolik je vám roků?“ zeptal jsem se. „Dvaadvacet.“ – A kolik počítáte, že tam přijde dnes lidí?“ – „Asi osm set.“ – „Jak to víte?“ – „Protože nedávno tady pořádal takový mítink ČSM [Československý svaz mládeže, mládežnická organizace, pozn. BL]. Bylo narváno.“ – „A proč děláte druhý mítink?“ – „Protože ten jejich nesplnil účel. Loskot na každou choulostivou otázku opakoval, že je to vnitrostranická záležitost.“ – „To vážně říkal? Vždyť přeci nejsou dnes žádné vnitrostranické záležitosti krom členských příspěvků!“ – „Však se mu lidi smáli!“

Pan Hádek mi přinesl jablko a kávu. Usedl jsem ke stolu. Ovšem nečetl jsem jakživ jiné stanovy nežli stanovy KSČ. Proto jsem psal: Klub mladých je ideový svazek... Ne, to dělám jen legraci! Četl jsem také stanovy Klubu spřízněných duší při divadle Semafor. Snažil jsem se připodobnit Klub mladých takovému kulturnímu spolku: zájmová činnost, kulturní vyžití, diskuse, přednášky... Pan Hádek chtěl, aby Klub mladých byl pro lidi bez omezení věku a politické příslušnosti. Zapracoval jsem to do stanov.

Odmítl jsem tam však zapracovat, že KM půjde do voleb s vlastními kandidáty. Řekl jsem, že ano, zkusit to mohou, budou-li mít takovou autoritu, ovšem do stanov to nepatří. Napsal jsem, jak se volí výbor klubu, odkud bude klub získávat prostředky. A napsal jsem, jak Klub mladých zaniká: usnesením členské schůze. „Kolik máte členů?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že členskou základnu získají právě na dnešním mítinku, kde budou rozdávat přihlášky. „Proč tady není nikdo z přípravného výboru?“ chtěl jsem vědět. „Pepík Dohnal každou chvíli přijde,“ odpověděl pan Hádek.

Přistoupil jsem zas k oknu a shlížel dolů na náměstí. „Národ sobě co?“ zeptal jsem se. „Národ má něco dát taky sám sobě, a ne pořád někomu druhému,“ vysvětlil mi pan Hádek. „Co vám na to říkali?“ zeptal jsem se. Se smíchem mi vyprávěl, jak se hned druhého dne dostavilo mycí auto a svými kartáči snažilo se umýt nápis „Dubček ano, Loskot ne.“

„Co o tom soudí váš tatínek?“ zeptal jsem se. „Teď už nic. My máme to rebelantství v rodu. On je komunista a za tohleto bojoval...“ Tu vešel soudruh Hádek do dveří. Pozdravili jsme se. „Co říkáte na činnost svého syna?“ zeptal jsem se. „No, co bych říkal. My to rebelantství snad máme v rodu!“ Soudruh Hádek, původně dělník, v padesátých letech pracovník ONV, dnes opět dělník, vzpomíná na těžkou dobu, kdy musel plnit i tak obtížné úkoly, jako bylo vystěhování kulaků ze vsi; celá vesnice přihlížela, kulakova rodina plakala, asistující příslušník SNB odmítl přiložit ruku k dílu, proto soudruh Hádek musel sám sundat sako a vynášet z domu věci. „Otec má na tom, co se dělo, svou vinu, tak teď mi nemůže nic říkat, když já se to snažím napravit,“ řekl pan Hádek. „No jo, co já mu teď můžu říkat,“ řekl soudruh Hádek.

Poté přišel Pepík Dohnal, protože hodina se blížila. Má rovněž 22 let, je elektroúdržbářem. Zeptal jsem se, kdo zahájí. „Já tam něco řeknu na začátek a pak už se lidi rozjedou sami,“ odpověděl pan Hádek. Pocítil jsem přání nebýt na žádném takovém mítinku. „K jakým závěrům chcete dojít?“ chtěl jsem vědět. „To jsme si právě s Pepíkem mysleli, že nám pomůžete dát dohromady rezoluci. Vy jste tak od péra.“ – „Já absolutně nemůžu dělat rezoluci! Vy musíte přeci vědět, co chcete!“ – „My to víme, ale nedokážeme to vyjádřit.“ Postavil jsem se k oknu a četl hesla na náměstí. „A co chcete?“ – „Aby Loskot a Putůrek šli odtamtud.“ - „Loskota nemůžete sesazovat, to je vnitrostranická záležitost.“

„Ale Putůrka můžeme žádat, ne? To je předseda národního výboru a nikdo ho nemá v oblibě.“ – „Můžete jen v tom případě, že tam proti němu budou vážné důvody. Rozhodně se musíte zařídit až podle situace na mítinku!“ – To je samozřejmé,“ řekl pánové Hádek a Dohnal. „Co budou lidé asi požadovat,“ zeptal jsem se. „Lidi budou hlavně naštvaní, že nikdo z těch pánů nepřišel.“ – „Pak by první bod rezoluce měl znít v tom smyslu: odsuzujeme postoj funkcionářů, které jsme pozvali a kteří nepřišli...“ psal jsem.

V dalším bodu chtěli žádat OV KSČ, aby se veřejně přihlásil k Dubčekově linii tím, že začne na okrese napravovat staré chyby a křivdy. Zformuloval jsem jim to. Dále chtěli, aby byla přešetřena po právní stránce činnost soudruha Putůrka a aby odešel z funkce. Zdůraznil jsem těm hochům, že tento bod se může přečíst, jen když v sokolovně zazní hlasy v tom smyslu. Posledním bodem usnesení bylo, že shromáždění občané se nezúčastní žádných voleb, budou-li v nich figurovat lidé jako ... doplní se podle výsledku mítinku. „Nemůžete od stolu požadovat nic jiného, než co vzejde ze shromáždění,“ řekl jsem těm hochům opakovaně, pak jsem jim důtklivě uložil, aby nemluvili nikde o mé účasti při přípravě usnesení, a jsem věru zvědav, jestli to dodrželi.

Když slunce zlatě zapadalo, sjela se k sokolovně auta a sál zaplnilo asi osm set lidí. Dělnictvo a místní inteligence. Muži, ženy, staří i mladí. Rodiče s odrostlejšími dětmi. Zvědavci. Hosté z okolí. Musel jsem si připomínat, že já za to nemůžu, že já jsem přišel jako pozorovatel. Ti hoši nastoupili na jeviště, kde za dlouhým stolem usedli z celé škály funkcionářů volaných k odpovědnosti jen dva: okresní prokurátor a náčelník STB. Ano, znali svou službu. Pan Hádek v bílém svetru přistoupil k mikrofonu a obrodný proces v Semilech začal.

Byl jsem svědkem jedinečného děje, k němuž dávají dějiny příležitost jednou za uherských dvacet let. Nevím, zda to byla spíš schůze v čínské komuně nebo happening. Trpěl jsem muka trapnosti, kdy se mi chtělo zalézt pod židli, a z toho zase jsem se smál.

Pan Hádek zahájil tím, že vyzval přítomné, aby vstoupili do Klubu mladých všichni, „kdo to myslí se Semilama dobře“. Když jich bude hodně, nebudou si funkcionáři příště moci dovolit nepřijít a budou tu skládat účty, „i když to pro ně třeba není nijak příjemný“. Co se týče těch, kteří se nedostavili, vyslovil naději, „že nám nebudou scházet. Budeme se snažit vaše otázky odpovědět sami.“

Než však začal tento slib nenuceně plnit, vystoupil jeho spolubojovník Pepík Dohnal a úvodem celé diskuse přečetl ten návrh usnesení, v němž se na základě diskuse požadovalo, aby se OV KSČ ihned taky přihlásil k Dubčekovi, Putůrek aby odstoupil a aby bylo zahájeno vyšetřování jeho činnosti. Neboť shromáždění občané se nedostaví k žádným volbám, v nichž budou figurovat lidé jako Putůrek. – Mítink měl teď o návrhu rezoluce hlasovat, ale neměl chuti.

V té chvíli se přihlásil soudruh Jíně, zaměstnanec vojenské správy a kandidát OV KSČ, a protestoval proti tomu, že se rezoluce předkládá před diskusí. Vyslovil názor, že pozvaní zajisté měli přijít, ovšem snad se nějak omluvili. Pan Hádek nato vyprávěl, jak byl za Loskotem, který slíbil účast, ale dnes mu po mistrovi vzkázal, že nepřijde on ani nikdo. Pak přečetl omluvný dopis náčelníka Veřejné bezpečnosti, sál se chvílemi smál.

Na písemné otázky z pléna odpovídal pan Hádek například takto: „Proč je KSČ v Semilech na chvostu, když v Praze je na čele obrodného procesu? - Protože v Semilech to musí udělat někdo jinej.“ – Na otázku, jak je možné, že Putůrek zahajoval ještě prvomájovou manifestaci, pan Hádek odpověděl: „On si myslel, že když je u nás pravděpodobně demokracie, že si to může dovolit.“

Někdo se ptal, kolik je v sále tajných, pan Hádek řekl, že žádného nezvali, a náčelník STB major Stříbrný od stolu potvrdil, že je tu pouze on. „Tak to je výborný,“ řekl pan Hádek, „můžeme se vesele bavit,“ a všichni jsme se zasmáli. Na dopis dělnice Františky Valentové, proč jsou na vedoucích místech v podniku Kolora nekvalifikovaní lidé, odpověděl pan Hádek, že zval i ředitele Kolory, jenž však žádné problémy nepociťuje, proto nepřišel, a pokračoval, že každá diktatura je svinstvo a nyní záleží na nás, budeme-li státem socialistickým nebo buržoazním, přičemž on osobně se kloní k tomu, abychom zůstali státem socialistickým, když už jím jsme, ale není nadále možné, aby to bylo pod vedením KSČ, protože v Semilech je to nejlíp vidět. Je tedy nutno založit opoziční stranu.

Tak šel kupředu tento večer, během něhož mě přišli dvakrát žádat, abych promluvil. Ale já kdepak! Takhle to přeci mělo ohromnější cenu! Několikrát jsem vyšel ven, abych se přesvědčil, že všude v přilehlých prostorách stojí dav a naslouchá. Za zády toho namačkaného davu jsem vyslechl čísi připomínku k vyšetřovacím způsobům kapitána Tůmy z místní STB. „Podívejme se,“ zasmál se pan Hádek v reproduktoru, „a on vypadá, jako by kuřeti neublížil. Tak se mi zdá, že se toho na něj sejde víc. A on byl takovej zakřiknutej, když jsme ho zvali. On asi něco tušil!“

Občan Naděje, člen K 231, poslal přítomnému náčelníkovi STB stížnost, jak se s ním nakládalo po amnestii. Náčelník odpovídal obšírně, že rovněž on byl překvapen odhaleními, jež přinášejí hromadné sdělovací prostředky, vyslovil rozhořčení nad krutostmi, o nichž na okrese nevěděli. Byl ze sálu napomenut, aby mluvil k věci, na niž je tázán. Pomyslel jsem si, v jak hrozné nejistotě musejí žít asi tito lidé po celé republice, jaké to zvláštní ochromení na ně přišlo od hlavy v Praze, že tento náčelník STB říká: „Bylo i hodně případů, a to by mi mohli přátelé tady z K 231 [K 231 byla asociace politických vězňů, odsouzených podle nespravedlivého paragrafu 231, pozn. BL] potvrdit, že mezi nimi byli skuteční špioni, teroristé a sabotéři.“ V boji proti nim položilo své životy na 300 příslušníků bezpečnosti. „Ty životy také už nikdo nevrátí,“ řekl soudruh Stříbrný, ale byl sálem napomenut, pokusil se pokračovat, byl však znovu napomenut panem Hádkem.

„Když chcete,“ pravil náčelník STB, „tak bude po vašem.“ A řekl, že za jeho působení nedošlo v Semilech k nezákonnému jednání STB. Znovu byl přerušen a vysmát, když prohlásil, že ani dopisy se nečetly ani telefon neodposlouchával. Mohl říci cokoli, nemohl mít úspěch. Někdo může říci cokoli, není mu to nic platno. Jenže se – na jak dlouhou asi chvíli? – změnil nositel zájmena někdo.

Přihlásil se občan Chalabala, dělník, a vyprávěl, jak byl po amnestování zastrašován a brzy znovu uvězněn na základě falešných svědků. Jmenoval je: Novotný a Váňa. Na dotaz ze sálu, který Novotný: starý Novotný z Podmoklic. A dostal úhrnem 27 let (úžas v sále) a nemůže pochopit, jak proti němu mohla svědčit taky slečna Hendrychová a slečna Kosařová, ale nediví se, že proti němu svědčil fotograf Hilgr, ten profesionální udavač.

Lidé při takových vystoupeních pozorovali náčelníka STB, já však jsem celý večer nejvíc sledoval okresního prokurátora, menšího černého mužíka, který se tam každou chvíli šklebil do hrsti, jak se bavil a myslel si cosi.

Na kruhovou náves (chvílemi mi to připomínalo soud kmene) vystoupil k ohni bývalý vězeň a pověděl, jak mu úřednice ONV paní Stehlíková znemožňovala najít si po propuštění z vězení práci. A hle, ona byla také v davu, a šla se temperamentně hájit. Ostrá konfrontace, v níž oba trvali na svém. Kruh kolem objektivně mlčel. Přišla připomínka, že je třeba rehabilitovat také profesora Daníčka, který byl tenkrát vyhozen ze střední školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková, a přeložen na zapadlou školu.

Občan Křapka, soukromý rolník, prudce vylíčil, jak chtěl jednou v zimě jít na brigádu do lomu. „Jelikož jsem nepostačil platit pokuty, který mně dával Petr Putůrek, ten darebák (ohlas v sále), jelikož jsem nechtěl jít do JZD. Tak abych ty pokuty moh zaplatit, přijdu k paní Stehlíkový a ona povídá: Ne! Jedině na drenáže půjdete! – Já povídám, paní, to nemůžu, já mám regma, na vodu nemůžu jít. Tak jsem nesměl ani do lomu, víte? A Poláček, Petr Putůrků a Kratochvíl – to jsou pěkný čísla (velikánský smích), říkám vám veřejně: Dvakrát jsem byl zavřenej, budu teď potřetí a pak tam půjdou ty darebáci všechny!!“

Teď měli ti mladíci přijít se svou rezolucí! – Teď však přišel soudruh Zelinka, pracovník OV KSČ. Byli v sále i oni. Pokusili se asi čtyřikrát obhajovat KSČ. Ačkoliv to dělali naprosto nedostatečně, sál proti nim ani nebyl nijak zaujat. Spíše se oceňovalo, že přišli. Obec se nedala nějak zvlášť vydráždit k protikomunistickým výlevům. Obec je zakřikovala, jen když takovým tím smutně obehraným, povinným způsobem napadali první republiku a Masaryka.

Řekl bych, že většina lidí nespojovala zkompromitované funkcionáře neodčinitelně s komunistickou stranou, ba kdyby v takové náladě a situaci (nevím, jaká je v Semilech nálada a situace dnes) nějaký stranický orgán sám přišel a odvolal nemilované hodnostáře, získala by komunistická strana novou autoritu téměř stejně primitivním způsobem jako v roce 1945. Naštěstí toto nikde na okresních sekretariátech nepochopili, naštěstí vzdorují a kladou odpor, takže lid je nucen důsledněji promýšlet, jak vyjít s komunistickou stranou. Kdyby byly ve všech okresech udělali funkcionáři rychle takový slušný puč, jako udělal ÚV KSČ, toto demokratizační hnutí nebylo by se rozrostlo.

Nyní tu soudruh Zelinka, tajemník OV KSČ, tvrdil, že „co náš ústřední výbor pustil dolů, to je už dříve, teď je tomu téměř rok, když se připravovalo toto.“ Odmítl za smíchu přítomných tvrzení, že úpadek hospodářství zavinila strana, a skončil lidovou moudrostí, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. – Lidé začínali zvolna opouštět mítink.

Ale musím se zmínit o pozoruhodném projevu soudruha Nyklíčka, předsedy místní organizace ČSM: Připadá mu podivné, že táž generace, která ho dvacet let učila, kdo je zrádce a lotr, teď dává poučení opačná. On odmítá tak rychle měnit svá hodnotící měřítka. Je pohoršen tím, že ve všech diskusích sotva slyší promluvit komunisty. Neuznává tento Klub mladých, protože nemá důvěru v pana Hádka. Vždyť kdo je pan Hádek? Víme všichni, že má ve svém rejstříku vykradenou lékárnu a že pomohl tenkrát jednomu starému pánovi do Jizery. Lidé jako pan Hádek nemohou stát v čele žádné organizace. (Potlesk.)

Pan Hádek především odmítl tvrzení, že toto shromáždění někdy soudruha Nyklíčka něčemu dvacet let učilo. To ho učila komunistická strana, která se řádně zprofanovala. Ať se ve svých rozpacích obrátí na stranu, tam ať mu to vysvětlí a nás nestraníky ať nechají na pokoji. Za všecko, co se stalo, může jedině KSČ, protože každého, kdo proti tomu promluvil, dala zavřít. (Taky potlesk.) - S klidnou tváří a jakoby i s důvěrou vyslechla obec toto objasnění páně Hádkovo: „Ano, vykradl jsem lékárnu, ale tenkrát jsem byl mladší a udělal jsem to z blbosti. Věřte, že dnes bych to už neudělal! Poněvadž jsem rozumnější. A co se toho pána týče, kterého jsem shodil do řeky, soudruh Nyklíček tu neřekl, proč jsem ho tam shodil, a že jsem k tomu měl své dobré důvody. Jestliže jsem byl syčák, tedy jsem tento Klub založil proto, že už syčák nechci být.“

V řadě lidí promluvil zevrubně profesor Daníček, aby vysvětlil osudy své rodiny po tom, co byl vyhozen ze školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková. Ukázal pohled na všem nám známé školské úkazy: žárlivost, řevnivost, závist, zbabělost, služebnost.

Mohutným číslem večera pro mne byl občan Tomíček, mladý dělník, který se v té kleté době nedostal na studia. Jeho řeč byla perfektním táborovým vystoupením, jaké pamatuji z dob předúnorových. Dovolte mi z jeho řeči vyjmout:

„Vážení přátelé, vážení spoluobčané! Měli jsme mezi sebou mučedníky, máme mezi sebou mučitele. V těchto dnech se často seznamujeme s životopisy vynikajících lidí, kteří mnoho vytrpěli. Seznamy mučedníků rostou, jejich mučitelé zůstávají neznámi. Nejdražší lidé nám odešli, vrahové žijí mezi námi. Ústřední úřady jako by o nich nic nevěděly. A proti těm, o nichž se ví, se postupuje neuvěřitelně liknavě. Na Bezpečnost, která pro nás znamenala nebezpečnost, se rozhodně spolehnout nemůžeme.“ (Potlesk.) - Potlesk často přerušoval jeho mistrnou řeč, při níž jsem chvílemi trnul ze starých zásob a vážně čekal, kdy začne pracovat rušička. Ohlížel jsem se po lidech. „Komunistickou stranu Československa je nutno považovat za zločineckou organizaci, kterou skutečně byla, a vyloučit ji z veřejného dění, ať se její současní představitelé dělají sebehezčími. Jistěže budeme chtít komunisty hnát k odpovědnosti za zruinované hospodářství...“ Díval jsem se na prokurátora. Byl vrcholně zaujat. Občan Tomíček kromě KSČ zavrhl i ostatní strany, které se zkompromitovaly za komunistické hrůzovlády. Vyslovil názor, že i příští volby budou fraškou, jenže méně nestoudnou. Ve velkém omylu však žije ten, kdo považuje všecky komunisty za špatné a všecky komunisty za dobré. Kdo je opravdu dobrý, pozná se, až bude komunistická strana demokratickou cestou zbavena výsadního postavení. Velký potlesk – a přihlásil se prokurátor. Z jeho řeči dovolte mi vyjmout:

„Vážení přátelé, já jsem považoval nejen za služební, ale i za občanskou povinnost sem přijít, abych zaujal stanovisko a odpověděl na dotazy, budou-li. Rozhodně nevolí správnou cestu nikdo, kdo strká před takovýmto shromážděním hlavu do písku... Současný demokratizační proces je skutečně v zárodku. Na toto, co se zde odehrává, nesmíme být příliš citliví. Já se domnívám, že zakřikování v samotném zárodku demokracii asi neprospěje. Pravděpodobně nebudeme moci být citlivými ani na některá příkrá slova, která odtud zazněla. Ano, v zápalu řečnického projevu se řeknou věci, za které činit takového občana odpovědným by nebylo ani demokratické ani spravedlivé...“

Prokurátor Jiří Kuník dále vyslovil přesvědčení, že zvláště mladí lidé mají právo slyšet, vědět, žádat vysvětlení od těch, kteří jsou svědky. Demokracii se budou muset učit všichni. Revoluce vynáší na povrch i spodinu, z čehož plynou případy násilného jednání a kariérismu, jaký to odhalil například profesor Daníček. Režim, který byl budován na průměrnosti, musel vést k odstraňování schopných. Schopný rovná se nepohodlný. Potlesk! Ani třídní boj však nemá užívat špatných prostředků. „Já se domnívám,“ pravil prokurátor, „že v současném období by se na stranickém školení měli členové dovídat, co je to charta lidských práv, ke které se chce také naše republika přihlásit.“ (Potlesk) - Prokurátor odpověděl na některé dotazy a na které nemohl, o těch řekl, že si je poznamenává.

K mikrofonu přikročil starý muž. Šedivý, ustaraný. Byl to pan Tichánek, otec ředitelky školy. Se smutnou podrobností tiše začal vysvětlovat, co udělala dcera, jaké byly poměry na škole, co dcera, co se žádalo, co dcera, jaké byly předpisy, že dcera se ničeho nedopustila, proč ve skutečnosti musel odejít profesor Daníček a že ani nebyl poškozen na platu – smutně jmenoval základní platy a příplatky za hodiny navíc – lidé pomalu opouštěli sál... „Ono vás to nikoho nezajímá,“ pravil pan Tichánek do unaveného mikrofonu, „ale já musím vysvětlit, že dcera...“ pokračoval tiše a stále osaměleji. Neboť vyprázdnilo se i jeviště.

A když pan Hádek konečně znovu dal k hlasování onu rezoluci, zbylo tam z osmi set asi sedmnáct občanů, takže to bylo trapné ještě jednou. Tak skončil mítink, který někdo svolat musel.

(Podle poslední zprávy byl p. Tomíček v parku napaden a s. Putůrek p. Hádka žaluje.)

(MEIER, Jan. Co napadne spisovatele Ludvíka Vaculíka a jeho ženu Marii, když se řekne veřejná knihovna. Čtenář, 1995, roč. 47, č. 5, s. 171.)

L. Vaculík: S veřejnou knihovnou jsem se seznámil jako chlapec, když jsem se naučil číst a samostatně už četl knížky, to znamená od třetí čtvrté třídy obecné, a chodil jsem do školní knihovny. Později jsem několikrát navštívil i obecní knihovnu v Brumově. Pak jsem chodil do knihovny městské ve Zlíně. Jinak jsem byl pořád zavalený literaturou, která se na mě z okolí skoro sesypávala. Internát, škola, studenti, každý něco čte a jeden od druhého slyší - četl jsi to a to, slyšel jsi o tom a o tom...? Dále jsem měl k dispozici knihovnu paní učitelky, která byla členkou a odběratelkou Družstevní práce. Později jsem už byl s literaturou tak dalece ve styku, že jsem toto veřejné zařízení už tolik nepotřeboval. Myslím si, že knihovny mají velký význam, čím dál větší. Lidi budou mít asi nějaký čas - kdo ví, jak dlouho méně peněz na knihy. Přitom zrovna lidi, kteří mají knihy rádi - už z té povahy jaksi plyne - že ti nejdou zrovna za penězi, za podnikáním, za ziskem a kniha jim bude vzácnější, a knihovna pro ně bude tím užitečnější.

M. Vaculíková: Pro mě veřejná knihovna znamená asi metr a půl Jiráska, metr a půl Třebízského, protože to bylo mé dětské čtení kolem třinácti čtrnácti let. Tu knihovnu, jsem z malé obce, vedl náš známý, bankovní úředník, a ten už věděl, v kterých místech jsem. Vždycky mi to nesl napřed a říkal, už s tím budeš za chvíli hotová. To mě přivedlo k tomu, že když si všichni dělali legraci z Jiráska, podceňovali ho - v éře Nejedlého, jehož "podpora" Jiráska budila až odpor - tak já jsem trochu trpěla, protože tahle četba byla rozhodující pro můj vztah k dějinám. Já teď v Dobřichovicích chodím přes most přes Berounku a slyším dusot rytířů, protože se mi to kdesi odvíjí. Ten pocit zůstal, takže v každé knihovně láskyplně nadechnu vzduch. Když jdu a vidím ty plné regály, tak mě cosi blaženého obleje.

Dobřich. 29. 9. 1985

Nazdar Jane!

Dlužím nějaké psaní, protože jsem neměl přečteno, cos mi ke čtení určil. A nechtělo se mi psát, že to ještě nemám přečteno. Tedy: Tvou lázeňskou novelku jsem začal číst v první verzi a jaksi mě popudila, takže jsem si začal dělat poznámky: o stylu, pravopisu, logice, morálce... Ale nedočtl jsem to, pak poslals "definitivní verzi", tu jsem teď přečtl jedním tahem, a nevím, jestli jsi tolik změnil a zlepšil, či jsem já zmoudřel, či prostě zlhostejněl, ale už nemám jiné morální, stylistické a pravopisné poznámky nežli tyto: 1) jako by se píše zvlášť! "Jako by nevěděl, že..." Pouze ve významu "coby" se jakoby píše dohromady: Ležela tam jakoby mlha či co. Ale: neviděl nic, jako by ležela mlha. 2) křesťan "tak slinuté víry a života" má opravdu být měkké i, a nikoli y, jak mi kdekdo opravuje, protože jde o slinování, což je technický proces spojování kovů slinutím: na rozdíl od slitiny,kdy se složky rozpustí a pak znovu dohromady a promíchaně ztuhnou, slinují je spojení zatuha pod velikánským tlakem, takže molekuly se propojí donuceny hroznou vnější silou. "Slynutá víra a život" není nic, jen to neobratně připomíná proslulost, ale slinutá víra a život jsou dvě strašně k sobě přimáčklé, až propojené dvě substance.

Novelka z lázní je dojemně farářská, nabyl jsem k ní úcty a ohledu, je to markantní důkaz,jak jsi nevinný, ale jaké to bylo nové... nedá se říct pokušení, ani tak daleko jsi neupadl, upadl jsi jen do pokušení nepsat o tom, a tomu jsi neodolal: zkrátka, světa a žen znalejší autor by v tom ani nenašel látku k psaní, Tys ji v tom našel, a vzniklo dílko, jež má cosi jako kus "kouzla nechtěného". Dokonce, kdybys pracoval trošku literárně mazaněji, bys z toho mohl opravdu udělat záměrné dílo o nevinnosti. --Někdy však není úplně jasné, o čem mluvíš, míním tím, které z osob nebo kterého času, které události se (půl)věta týká. Musí to čtenář poznat až z pokračování.

Omlouvám se za výraz "dojemně farářská": ve skutečnosti tím chci říct, jak dojemně poskytuje příklad, že určité povolání-určení-poslání prostě diktuje slova a gesta v každé minutě a v každé situaci. To je povzbudivé! Nemůžeš být jiný! A nakonec, ty chvály. Ta chvála na 10. duben (promiň, jestli datum pletu) tomu dává korunu: prozrazuje, jakou záchranou Ti bylo Tvoje přesvědčení, jež Tě udrželo i proti Tvému založení. --Cnost... je dílem usilovné vůle a vypětí sil? Tím nechci říct, že bys byl musel napínat moc vůli! Ale uvědomoval sis, Štembero, že bys mohl jednat i jinak? Jináč já hlásám, že cnost, pravá, je sebe nevědomá. Ale není-liž vypracovaná, vypěstěná, těžce vydobytá ctnost, hodnější chvály? Tak nevím, měl bys spíš vědět Ty: Má Bůh raději ty, jimž to dá práci, nebo ty, kteří se hrozně musejí snažit?

Rovněž druhý spisek jsem si přečtl, Tvou autoreferenci. Je zajímavá, ale myslím si -- právě po předešlém -, že není dost všestranná a vrtavě důkladná. Čímž nemyslím ovšem jen na téma předešlé písemné práce, ale vůbec: zdá se mi, že člověk by mohl o sobě vypovídat daleko šíř, déle a bolestněji.

Ale zdá se mi, podle posledního Tvého dopisu, že máš či máte jakési jiné, vážnější starosti. Co se stalo či děje? Několikrát jsme vás taky čekali či domnívali se, že vás můžeme čekat.

Madla je pořád ještě v Dobřichovicích téměř trvale, do Prahy zajíždí jen k zubaři, i důchody nechává ležet. Já jsem tu každé druhé končiny (weeeeekend), jináč na den či dva v týdnu: ovoce, kosba apod.

S tím končím, a s pozdravy ovšem, vám oběma. Ať se vám nic zlého neděje! Musíš se držet.

Tvůj

Ludvík

29. 9. 1985

Milý pane Šimso,

na tomto papíru chci vznést nesouhlas s Vaší interpretací našeho dávného rozhovoru o tesařovi a jeho dětech. Já vím, že na mé mínění nikdo nedá,je to tedy jedno, přesto alespoň pro Vás. Myslím si, že jste celý rozhovor značně zjednodušil v můj neprospěch. Když se řekne "paní Vaculíková kritizovala Honzu Tesaře, že pro politiku připravil své tři děti o otce... Tak připravil kvůli politice své tři děti můj tatínek a i já jsem takto atd." To přeci ani nelze sečítat, jedině tehdy, kdy se chce pisatel předvést jako schopný řečník. Tak to přeci nebylo. Jeho tři děti (Tesařovy) jsem uvedla v souvislosti s jeho letákovou předvolební akcí. Považuji letáky vůbec za nesmysl komunistů dvacátých let, natož v naší současné situaci. To přeci není politická práce, anebo nic nevážící, pak skutečně víc za politickou práci považuji dobře vychovat pro národ tři děti. Toto téma jsme s Vaculíkem právě v té době dost diskutovali, svědčí i o tom i fejeton o statečnosti. Takže není pravdou, že by on se mnou nesouhlasil. Totiž já si myslím, že jsem jednou z mála žen, které pro obecné věci dovedou mnohého se zříct. I když nefiguruju pod praporama. Vidím politickou činnost jinak, než si ji mnozí představují. Prožít život rovně, odpovědně, vydržet i tehdy, kdy se zdá, že člověk klesne, a to je myslím hodně těžké, kdyby ta pevnost, věrnost a rovná chůze se stala obecnější, hned by to bylo veselejší. Ale to není dobře vyjádřeno. To jsem napsala učitelsky, cosi takového mám na mysli, ale nějak mi to nejde do stroje. Chci říct, že většina ženských se hrne do veřejné činnosti kvůli mužským, většina mužských kvůli exhibici a já už jsem na všechno alergická. --Ještě k těm letákům. Tehdy jsem byla u výslechu a řekla jsem Martinovskému, že si myslím, že je to jejich akce, protože inteligentní člověk si přeci nemůže v sedmdesátých letech 20. století něco slibovat od letáků. Uvedla jsem ho tenkrát do velkých rozpaků. Podivila jsem se, že tak málo o Vaculíkovi ví, že si myslí, že by se k něčemu podobnému propůjčil. --Víte, mně je blízké toto: Pan Šimsa st. pracuje pro obecné blaho, protože v tom naplňuje své bytí, a potom ho zavřou a on v každé situaci obstojí. Myslím, že i dnes je mnoho lidí, kteří svádí na různých místech své boje bez halasení, proklamací a letáků, a čím déle vydrží v tichu, tím lépe, když nevydrží, zavřou je. Za takové zavření by opravdový člověk měl stát. Mně jsou milejší desítky ohrožených stavitelů metra než desítky ohrožených kavárenských diskutérů podepsaných pod Chartou, kteří v kouři a víně střídají své "nymfy". Ještě přidám jeden tenký papírek, když už jsem v tom rozčilení, tak Vám prozradím, že často se přistihnu, že s Vámi, jako s farářem, vnitřně nesouhlasím. Připadá mi, že jste rozumářský, mudrující, ale že jste vlastně málo duchovní člověk. Hodíte se víc pro politickou práci, také Vás to k ní stále přitahuje. Teď, když jsem stará, odvažuji se srovnávat a myslím si, že celá ta vaše obec je taková bojující jakoby ze Starého Zákona. Bojujete za celky, nikoliv za individuum. Máte málo ticha, krásna, obřadnosti. Moc mluvíte, moc útočíte, manipulujete. Tak jsem byla překvapena Vaším názorem na kříž. Já nechci, abyste mi vyvracel mé bludy, mé momentální drzosti, až to přečtete, spalte to, ale jak můžete tak lehkovážně odbýt kříž, symbol bolesti, k čemu je třeba víc člověku víry než k tomu, aby dovedl unést životní kříž, a aby ho unesl, musí věřit, že utrpení má smysl, a ono má pro člověka veliký smysl. Kdo nikdy netrpěl, je podezřelý, není ani celým člověkem. A právě já čím dál víc oceňuju křesťanství (Nový zákon), které obsahuje všechno, co obsahuje člověk, nebe i peklo, radost, utrpení, potřebu svátečnosti. Já ničemu nerozumím, nic neovládám, ale hodně čtu, dívám se kolem sebe a sleduju, jak všelijak si počínáme. Toho utrpení je mezi lidmi nadbytek a je škoda, že si už ani nevzpomínáme, jak to dělali naše maminky a tatínkové. Myslím, že jim leckdy ten katolický oslavovaný kříž pomohl. Patřil k životu Kristovu, proč by neměl patřit k životu člověka. Sice nevím, jak to ty babky zpracovaly, asi každá jinak, ale většinou obstály.

Milý pane Šimso, náš předobrý příteli, vážený příteli, odpusťte mi tuto nevzdělanou troufalost, ale je to zcela mimořádné v mém celém životě, strašně se mi zachtělo říct nahlas jakési pocity, které normálně bych přehlušila, potlačila. Možná že je to podvědomá pomsta za křivdy, které mi svět způsobil, nebo si to myslím, ale jen nevím, proč jsem zacílila na Vás.

Prosím Vás, zničte ten papír.

Madla

L. to nečetl, asi by mi to nedovolil poslat.

Vy nás znáte krátkou dobu, jinak byste věděl, že popichovatelem k polit. činům V. jsem byla já, bez ohledu na tři syny. Ale s tím, že to musí být čin, nikoliv póza či blbost.

Brno, 12. října 1985

(85 let od narození mého otce)

Milá paní Vaculíková!

Právě jsme se s Milenou vrátili z velmi vydařeného výletu, na který jsme jeli lodí po přehradě na Zouvalku a pak prošli tou krásnou oborou až k Jinačovicím a přes Babu šlo do Řečkovic na tramvaj. Bylo plno václavek, ale už jakýchsi přerostlých, suchých, vzali jsme jich jen několik, pak jsme sbírali švestky a jablka, byl to zdařilý výlet!

Po návratu jsem se díval na ty čtyři stránky, co jsem Vám naťukal tehdy v noci, poté co přišly Vaše oba dopisy, které mne oba "nastartovaly" v tom nejlepším slova smyslu -- zdálo se mi, že jsem polemiku s Vámi až přeostřil, ale když se teď na to po těch asi pěti dnech dívám, tak se mi to nezdá tak hrozné -- a je mi také líto toho všeho ťukání. Samozřejmě že přeháním! A zřejmě jste byla pobouřena tou zmínkou o Vás, kde se vyjadřuji až příliš stručně, ale koneckonců -- což nemám pravdu ve věci? I když ta diskuse byla tehdy širší a měla za rámec známou diskusi o "statečnosti" a "drobné práci", kde omylem Ludvík uvedl vzkaz Jaroslava Šabaty jako vzkaz Jiřího Müllera, maminka Jiřího pak Ludvíkovi psala a on velmi hezky a rozumně odpověděl. Po té odpovědi zvlášť Jiří přišel výslovně uznat, že měla Milena pravdu, když tady Ludvíka hájila proti až nespravedlivé kritice. Více Jiřího mrzely nepřesné citáty ve fejetonu Pithartově, kde se ho dovolává a vyzývá k veřejné diskusi.

Ale abych to tedy upřesnil. Já jsem to tehdy neřekl jen tak z ničeho nic. Po vaší otázce, co si myslím o tom, že Honza Tesař se kvůli blbé akci s letáky nechal zavřít a připravil tak své tři děti o otce, jsem vzplál a prohlásil: "Ano, o tom jsem ochoten diskutovat. To je moje staré téma. Tak opustil můj otec ženu a tři děti..." (a teď dodávám: a někteří lidé z církve i ze sociálně demokratického sousedství to odsuzovali právě proto...stejně odsuzovali i nejbližší příbuzní Milenina otce, když koncem války navázal styk s partyzány a naletěl provokatérovi a byl 19. března 1945 ubit v Kounicových kolejích) a pokračuji v reprodukci: "... a tak jsem opustil i já své děti a ženu..." (dodávám: kvůli dopisu od Patočky, který jsem měl opsaný, takže bylo zbytečné, aby se Milena rozčilovala...). Ovšem stejně je zajímavé, že v článku "Otec a syn" ve sborníku "Slovo a svědectví", který máte slíbený, jakmile bude svázán, píše paní profesorka Komárková, že Ludvík byl jediný, kdo ten můj krok přijal. Není to zcela spravedlivé, i Václav havel a jiní udělali (hřejivé a jiné) pouznámky.)

Přiznávám, že při písemné přípravě narozeninového projevu jsem to neústrojně zkrátil, takže z toho jste asi čerpala své nedorozumění. Pokud si myslíte, že byl Honza Tesař zatčen a souzen "kvůli letákům", tak se mýlíte, a proto, že nevíte, kvůli čemu byl on i ostatní souzeni, tak je to nepravdivé, chybné a nespravedlivé, nejemné, nekřesťanské a skoro až hloupoučké, takže kdykoliv něco takového řeknete, tak Vás okamžitě, paní Vaculíková, přičítám k francouzské šlechtě, k níž nepatří jenom paní Šabatová, ale také Vy (aspoň tu chvíli, než mne přejde vztek).

Protože Vy považujete "jeho letákovou akci" za nesmysl komunistů dvacátých let (další nepřesnost, historické míchání, gali Matyáš), tak shodíte celou věc ze stolu.

Ludvík souhlasil s vaší pozicí, ale v tu chvíli, kdy jste zmínila Tesaře a oba jsme věděli, že měl a má otevřené stíhání za akci z roku 1969 spolu s ním, řekl: "To se ještě nevědělo, co se dá dělat, byla to "zkouška -- omyl, hledání, experiment" nebo tak něco. Já jsem byl napjat, jak bude reagovat, poněvadž jsem už kus diskuse znal, referoval mi o tom švagr a s velkou vážností charakterizoval fejeton o statečnosti v tom smyslu, že skutečně vyjadřuje to, co je živé mezi lidmi -- ale také ovšem řekl: ale v řešení se mýlí. Drobná práce musí mít i daleké perspektivy, politickou odpovědnost, jinak je to nesmysl, konformita není ta Masarykova drobná práce k určitému cíli.

Slovo "propůjčil k něčemu takovému"... to jsem si také myslel o Hedě a Jirkovi Jiráskovi; teprve až jsem seznal všechny okolnosti a také proč to vzal tam nepřítomný Ladislav na sebe (se souhlasem nejen advokáta, ale i prokurátora a nakonec soudce), tak jsem pochopil, že i Angela Davisová, která byla tehdy u nás, to správně zhodnotila jako skutečný kaz na pro ni jinak světlém obraze naší soc. skutečnosti -- že byla stíhána matka čtyř dcer proto, že chtěla informovat občany o volebních zákonech. Ale jak se to opravdu stalo, to ovšem nevíte a jen to svrchu z hlediska etablované průměrnosti kritizujete. Odmítám to! Vaše pozice se blíží Pachmanově, psal mi už druhý dopis proti politice (farářů); rozumím tomu tak, že žil příliš dlouho ve výsluní "socialismu", že ještě teď posuzuje naši skutečnost chybně, tj. jako Vy. Patřila jste  k šlechtě, mohla jste léta konat svou práci (vychovatelskou, kulturní, Semafor, poradna), a tak posuzujete náš režim velmi chybně, nesprávně, atd. O tom, že se dovedete mnohé zříci pro obecné věci, o tom nepochybuji, že jste inspirovala Ludvíka k politickým činům, o tom jsem nikdy nezapochyboval, co jsem přečetl Rušný dům a někdo spolehlivý mi řekl, že to koření ve skutečnosti a že taková jste. Pak jsme to čtli v novinách 68 -- léto, kde L. popisoval, jak psal x slov. Nesmíte však být tak nafoukaná, abyste skutečné utrpení charakterizovala jako zbytečné, protože to byla "póza nebo blbost", na to nemáte právo, na to nemá v jistém smyslu nikdo právo -- proto Ludvík tak popudil svým hloupým, namyšleným fejetonem k narozeninám Peckovým, jehož skutečné utrpení devalvoval, "omluvil", psal o něm trapnými, ošoustanými frázemi: "probendil mládí po táborech".

Proto mě potěšil, že se ve chvíli (možného) sporu distancoval od kritiky Honzy Tesaře, i když mu týž nevrátil dvě knížky.

To, co jste napsala o výchově dětí, s tím naprosto souhlasím. Že se většina ženských hrne do veřejné činnosti kvůli mužským, na tom možná něco v dvacátých letech nebo i jindy bylo; co je na tom nehezkého? Většina mužských kvůli exhibici, to je možné, ale tím se ještě neřeklo nic o odpovědné politické angažovanosti, docela nic. To je argumentace neúplná, asi jako když někdo kritizuje spisovatele, že píše kvůli penězům (Dostojevskij), co na tom? Podle mne je rozhodující, zda píše dobré knihy, pak má dostat zaplaceno. Angažuje-li se někdo kvůli mužským (aby se jim vyrovnal), dobře, nepochybně taková byla Dr. Milada Horáková, která diskutovala o té věci spolu se senátorkou Fráňou Plamínkovou (byla na její straně) s Emanuelem Rádlem na jaře 1934 v Čs. rozhlase a text se zachoval a mám ho. Jsou tam všechny chyby ženského hnutí -- a řeknu proto, že šla Plamínková na deset let do vězení a Horáková na smrt -- pro pózu nebo blbost? Neřeknu, i když jsem ani s Horákovou ani s Plamínkovou nesouhlasil, tak budu respektovat, že byly ochotné existenčně ručit za své politické názory až do těch hrdel a statků.

"Čím déle vydrží v tichu, tím lépe, když nevydrží, zavřou je."

Jistě je to lépe, když mohou učit, psát, bádat -- drtivá většina mých přátel to dělá. Nebo si myslíte, že mám přátele jen "disi"? Jestli si to myslíte, pak se hluboce mýlíte, jakože spousta Vašich omylů plyne z toho, že žijete ve strašně umělém prostředí a namlouváte si, že víte, jak žijí obyčejní lidé, to se mi zdá skoro vždycky směšné, když to někdo říká, nebo si to dokonce myslí.

O těch stavitelích metra to je ohavnost, co píšete, asi proto, že nevíte

a) nic o stavitelích metra, znáte aspoň jednoho jako třeba já ing. Š. (Ing. Lubomír Šimek)?

b) o ohrožených kavárenských diskutérech

c) nic o Chartě, nebo jen asi to, co popisuje (ten útržek, zlomeček) Ludvík ve Snáři. Snář se mi zdál dobrý, ale vždycky jsem odmítal myšlenku, že by to bylo něco o Chartě nebo o VONSu, o tom tam skoro nic není. Je tam ale hodně o Vás, hlavně o Vás, pak je tam Váš portrét, pak je tam vypsáno, jak jste stvořila postavu Ludvíka Vaculíka a jak se zoufale snažíte ji udržet v autenticitě -- ale o Chartě je tam jen to, co na ni kritizujete, často ovšem právem, hlavně asi pokud jde o její literátské křídlo, poněvadž některé z nich znáte, nebo o nich slýcháte, nebo se přišli ukázat. Ten vlastní zápas se však vede jinde a jinak.

Samozřejmě že máte plné právo říci, kdo Vám je milejší, ale já ten obrat o stavitelích metra považuju za literární a neživotný obraz: rozdíl mezi námi je ten, že jsem pracoval léta jako farář mezi zemědělci, dělníky a řemeslníky, pak jsem se dostal mezi dělníky, vězení je přecpáno dělníky, napsal už Václav Havel, je tam na 1 intelektuála 10 dělníků či horníků, a pak jako dělník mezi výzkumníky. Nutně vidím věci jinak. Celým svým založením, zkušeností už v druhé a přes děti učně a jejich kamarády už ve třetí generaci vidíme věci jinak a vidím věci jinak pro svůj názor, který pramení z Hromádkova (a Rádlova) díla, jak mi bylo zprostředkováno prof. Komárkovou. Napsala to přesně -- četl jsem její studii "Otec a syn" z narozeninového sborníku "Slovo a svědectví", který Vám měl být poslán, i teď během psaní, mezi prvními listy a tímto ťukáním -- abych se upevnil ve své identitě.

Vaše úvahy o "mé obci" jsou velmi podnětné pokud jde o mne samého, na té starozákonnosti jistě něco je, rozhodně mě např. Milan Balabán také v tom sborníku označil za "starozákoníka", prosím proč ne. Jsem "málo duchovní člověk", to máte jistě pravdu, ale potěšilo mě, že poslední vzkaz od Patočky (nebyl myšlen jako vzkaz, byla to poznámka k jednomu starému příteli mého otce) byl, že jsem duchovní člověk, což mě velmi potěšilo, poněvadž většina církevních představitelů má podobný názor jako Vy i s tím, že prof. J. B. Souček chtěl, abych byl navržen na poslance spíše než Freda (Alfred Kocáb) (pro něhož jsem se toho návrhu vzdal) -- právě proto, že "znám míru" nutnou pro politickou práci.

Úvaha o celcích, myslím, neodpovídá. "Málo ticha, krásna, obřadnosti", na tom jistě něco je, pokud jde o mne v souvislosti s náboženstvím, pokud jde o lesní moudrost, je to hloupost.

S výkladem o kříži opravdu bytostně nesouhlasím, ač mám respekt a toleranci k výkladu, že jde o to unést svůj "životní kříž", jistě máte pravdu, že utrpení má smysl".

Ale asi narážíte na nějaký můj výklad o kříži Kristově? Nejspíš v narozeninových vzpomínkách. nevím přesně, kam míříte, nejspíše na nějakou myšlenku, kde uvádím, že v novozákonním myšlením není "kříž" každé (jakékoliv) utrpení (je také smutek k smrti, píše apoštol, také nepravé utrpení), ale následek celoživotního poslání, povolání, úkolu -- tj. něco, co se blíží nebo podobá Kristově kříži, který mu Šimon Kyrenajský nesl kousek na Golgatu.

Také nevyvracím, že by katolicky oslavovaný kříž lidem nepomáhal, můj otec měl takový kříž ve vězení, máme ho schovaný, věnoval mu ho katolický farář ve Stuttgartu při jedné ěvě (chodil za ním i luterský evangelický farář).

Ale nevím, zda je přesná formulace "patřil k životu Kristovu, proč by neměl patřit k životu člověka". V jedné písni se zpívá, že když Kristus trpěl, tak že budou trpět i jeho následovníci, to si myslím, že je přesnější; nechápu to jako nějaké "přirozené vybavení člověka".

Vždyť Kristus trpěl jako politický vězeň, to mu nikdo neodpáře, z toho byl žalován, a proto byl na základě politických intrik a zájmů odsouzen a odpraven. V tom měl Havlíček 100x pravdu ve svém klasickém výkladu, že kříž byla tehdejší šibenice. Význam kříže ovšem přerůstá tento horizont, jak to pěkně vystihoval Karásek a nejen v písních (z nichž té nejsilnější Ludvík neporozuměl, ale když jsme ji slyšeli poprvé -- na mých narozeninách 1974 -- tak to byl silný zážitek, tichý, krásný, obřadný, novozákonní). Ludvík ji pochopil jen jako politikum a pak ho rozzlobilo, že tento tichý, křehký člověk, naprosto nepolitický, odešel do Švýcar, aby mohl dál farářovat, jak se rozhodl, když ho pustili po 8 měsících z krymu, jak jsem to zaznamenal ve své Zprávě pro Elišku právě z té doby (konec roku 1976), jestli budete mít zájem, tak si to přečtěte: podtitul je "Konec faráře".

Samozřejmě že přes všechen nesouhlas si vážím vaší důvěry, jen ovšem velice váhám s tím, že abych to spálil. To po mně žádáte příliš mnoho! Proč bych to měl pálit? Já to ani nemohu spálit, poněvadž takový dopis je také dopisem pro Milenu, budu se s ní muset poradit a budu ji navádět, abychom sepsali petici nebo leták, dokument atd., jen abyste nám to spálení odpustila a dovolila si dopis ponechat a číst si v něm!

My to všechno bereme vážně, ale aspoň já nesouhlasím s tím závěrem protipolitickým nebo docela protichartovním atd.

My asi známe docela jiné chartisty, lidi jemné, nepolitické, ženy, které se věnují dětem, kvůli dětem astmatickým odcházejí na venkov z Prahy, vzdávají se kvalifikovaného místa, stojí při svých mužích, myslí na ně, když jsou u soudu (teď Marta Kellerová, vždyť je také chartistka, proč nesoudíte Chartu podle ní? Nebo podle Komárkové? Nebo Jany Musilové? Já vím, že je neznáte, ale pro několik Vám nesympatických žen typu Milady Horákové a Fráni Plamínkové soudíte nespravedlivě o ženách, které jsou solí země, které žijí rovně, odpovědně, vychovávají dobře své děti, jsou věrné svým mužům -- a přece podepsaly. Velmi mě potěšilo, když podepsala paní Klímová, nebo počítáte i ji k těm "ženským"? Já ne (navíc pochopila přesně Karáska a její fejeton o něm považuji za nejlepší text o něm -- a že se o něm dost psalo).

To mě na vašich soudech a někdy i Vaculíkových dost mrzí -- myslím, že ani soudy o "mé obci" nejsou docela spravedlivé, Evička na příklad od svých sedmnácti let v Černé Hoře leží a nikdy chodit nebude, a teď slavila 41. narozeniny a posílá pohlednice, když dostane z ciziny, abych odlepil známku a přidal ji, až budu psát Květě, která je napůl slepá, ale posílá známky do rovníkové Afriky, kde z prodeje známek se udržuje ústav pro slepé černoušky. Další Eva je úplně slepá a vzala si nevidomého, píše, jak vlastně můžete z některých mých článků nebo výroků soudit o mé obci? Odpovídá Vašemu obrazu třeba Heda Hejdánková, Božena Komárková, Milena Šimsová, Míla Šimsová, moje maminka, Květy (jsou tři, znáte jednu), paní Adámková, Mariana, Eliška, Daniela -- ani jedna žena neodpovídá ani těm ženským (Vašim), ale ani tomu obrazu bojujícího voje ze Starého Zákona. Zápas, který vedou, je duchovní a docela jiný, než tušíte. Ovšemže s láskou tam přiřadím Otku Bednářovou, když se s ní setkám na kus řeči (jedinkrát, ale stálo to za to) nebo i Jarmilu Bělíkovou a kohokoliv -- proč ale ne?

Ludvík Vaculík

(rukopis, 7. listopadu 2005)

Za války jsem byl u Bati. A jako tzv. mladý muž žil jsem v internátě. Po práci jsem chodil do obuvnické školy. V dílně bylo plno děvčat, ale vůbec mě nezajímala; až ve třetím ročníku. Toto je příhoda z druhého. Byl jsem na světnici s klukem, který se jmenoval Franta, říkal jsem mu Ferdo a on mně také. Byl to velice kamarádský chlapec z Růžďky. Jednou jsme šli z večerní školy a on pravil, že bysme přeci měli už začít chodit na rande. Bylo velmi s kým, ale nebyl nápad, podnět… A on pravil, že na sobotu dvě dcerky opatří. To splnil. V sobotu jsme se sešli se dvěma mladými ženami z druhého ročníku Baťovy školy práce. Jedna byla menší, baculatější blondýna s růžovými pyštíčky, chichotavá. Druhá byla – ony totiž také přišly spolu jako kamarádky – štíhlá, vysoká, bruneta, mlčenlivá. Šli jsme do lesa nad internáty. Neměli jsme co jiného dělat, proto jsme se honili a schovávali se za buky. Ferda, když tu svou chytl – samozřejmě si hned obsadil tu blondýnu -, začal jí dávat pusy. Já když jsem svou chytl, stáli jsme proti sobě, a nic: mně se zdálo pitomé líbat se s někým, koho neznám, a ona na mne klidně hleděla, trochu výsměšně zvědavá. Když jsme se otočili a viděli, co dělají ti dva, strašně jsme se dali do smíchu. Šli jsme pomalu lesem dolů na louku. Pověděli jsme si, v které budově děláme, jaký vzor bot u nás jede a kolik párů je denní plán, a jaký je náš mistr. Rozuměli jsme si. Franta zůstal ještě venku, já jsem tu svou doprovodil k dívčímu internátu. Rozloučili jsme se podáním ruky. Už nikdy jsem ji potom v těch tisících žen neviděl. Druhou erosní příhodu mám o rok později. Také to bylo u Bati, ale ve Zruči nad Sázavou, kam naši dílnu přestěhovali po bombardování Zlína. Bylo v naší dílně děvče, o němž se vědělo, že má známost s klukem, jehož dílna však byla přesunuta do Třebíče. Dana – sama, ale zadaná. Někdy jsem si stoupl k jejímu stroji, když jsem měl dvě tři minuty času. Mluvil jsem s ní, a ona si pronýtovala palec. Odešla k doktorovi a mistr řekl: „Budete nýtovat místo ní.“ Kluci se mi smáli, i když museli dělat místo mne: hřebíkovali jsme. Nýtoval jsem tři dny, jediný kluk v řadě žen u pásu. Když se vrátila, ironicky mi děkovala, že jsem jí zařídil volno: mohla číst. Jednou jsem ji pozval na procházku. Bylo to po směně, v zimě, bylo šero. Šli jsme do polí. A ukázalo se, že naráz, v této situaci, nemáme o čem mluvit. O čtení jsem nemohl, bylo by to nápadně o něčem jiném, než jsme snad měli mluvit. Ona se svou četbou, když jsem se na to zeptal, byla hotova dvěma větami. Tedy jsme jen šli, a vypadalo to, že si rozumíme: oba jsme vnímali mimořádnost času, scény. Došli jsme k poli, na němž ze sněhu trčely jakési zelené stvoly. Ona se zeptala, co to je. Nevěděl jsem a začal jsem jednu tu rostlinu z přimrzlé půdy pracně vyrýpávat. Ale neznal jsem to. Až jsem se oženil, dověděl jsem se, že to byl pór.

Tomáš Tichák, Václav Burian

(Jan Šimsa - Ludvík Vaculík: Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988, nakladatelství Olomouc 2003. 246 s.)

Když se na nás obrátil přibližně před dvěma lety Jan Šimsa s dotazem, zda bychom si nebyli ochotni přečíst korespondenci, kterou vedl s Ludvíkem Vaculíkem, a zda bychom nezvážili, stojí-li alespoň zčásti za zveřejnění, rádi jsme souhlasili. Předpokládali jsme přitom, že lidé tak rozdílní se mohli seznámit až ve společenství Charty 77. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že korespondence nezačíná jako výměna dopisů mezi dvěma známými a aktivními disidenty, ale obdivným, ač nikoliv nekritickým dopisem mladého venkovského faráře slavnému spisovateli a veřejnému činiteli! Tím ovšem, jak se domníváme, korespondence získává jak na hodnotě dokumentární, tak literární, estetické. Další rozměr jí dodává rozsahem nevelká, ale závažná účast manželek obou hlavních pisatelů v korespondenci.

Výsledkem našich úvah bylo doporučení zveřejnit dopisy jen s nepatrným krácením. Myslíme si, že mnohaleté setkávání dvou neobyčejných osobností, z nichž v každé nalezneme i vlastnosti konzervativní, ale i svobodomyslnost, ba i pokrokovost (jinak, snad lépe řečeno: víru ve smysl snah o zlepšení obecných poměrů) má být zveřejněno. Jako dokument s mnoha znaky krásné literatury.

Leden 2003

Ludvík Vaculík

(Listy, č. 2/1997, ročník XXVII, s. 16)

Dověděl jsem se kdysi v tom roce 1986, že Hrabal napsal novou knihu. Když jsem ho potkal zeptal jsem se ho, zda ji můžeme dát do Petlice. Řekl, že ano, ale musíme si rukopis sami někde sehnat. Myslím, že jsme ho dostali přes pana Václava Kadlece. Po určité době jsem dostal ručně psaný dopis tohoto obsahu:

Pane Vaculíku,

dozvěděl jsem se, že ve Vašich samizdatech rozšiřujete moji trilogii Svatby v domě. Já proti tomu důrazně protestuji a nepřeji si, abyste tak Vy i kdokoliv jiný činil. Přeji si tedy, abyste vzal na vědomí, že já nechci, aby kdokoliv a tedy i Vy manipuloval s mými texty.

30. května 1986 Hrabal

Musím říct, že mě to napřed opravdově rozhněvalo, bral jsem to doopravdy, ovšem Hrabalovým protestem jsem se neřídil. Pak jsem si uvědomil, že dopis nenapsal sám od sebe a že ráznou odpověď musím nepřímo adresovat těm, kdo ho k tomu kroku donutili. Kopii své odpovědi jsem tedy poslal StB.

Vážený pane Hrabale! Dobřichovice 4. 8. 1986

Dostal jsem Váš doporučený dopis ze 30. května a po delším rozmýšlení, když už jsem se úplně uklidnil, musím Vám odpovědět, že Vaší žádosti nedá se vyhovět. Literatura je jako rostlina: uchycuje se, jak a kde může, a podle své genetické síly překonává i kamení, ba asfalt. Ta Vaše je silná velice, a nezkažená, což dokazují mezi jinými právě i "Svatby v domě". Kde na Váš rukopis přijdu, tam ho i nadále budu opisovat, a když to neudělám já, stejně to udělají jiní. Vždyť jenom takovémuto zájmu a péči, většinou anonymní, můžeme vděčit za to, že známe Vaše díla v jejich přírodně zrozené podobě, nezmanipulované státními nakladateli a jejich dozorci.

Potvrzuji tímto, že jsem Váš povinný protest dostal, a přeju Vám... klid i neklid v té směsi, kterou potřebujete ke psaní a ke zdraví. S úctou Váš Ludvík Vaculík

Za několik dní potom přišla k nám paní Hrabalová a v předsíni, nedbajíc na upozornění, že jsme odposloucháváni, mi vyprávěla, jak dopis vznikl: Že ho předvolali a přiměli, aby na místě dopis napsal, dodkonce ho místo něho i odeslali. Prosila, abych se na něho nezlobil, že on je bezbranný proti slušnému jendání: kdyby totiž byli s ním jednali hrubě, on by se vzepřel. Řekl jsem, že jsme si to tak nějak vyložil a že on udělal své, já své, a co udělám dál, nebude jeho vina.

Na příštím pravidelném výslechu mi major Fišer předložil kopii mého dopisu s otázkou, co to znamená a proč jsem jim to poslal. Řekl jsem, že jsem ze stylu Hrabalova dopisu poznal, kdo ho vlastně psal, a tomu tedy tímto odpovídám. Tím to bylo vyřízeno, mluvil o jiném.

(Československý fejeton/fejtón.1976 - 1977. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l. 1977. 473 s.)

Ve Francii si loni udělali zákon na ochranu jazyka před angličtinou. Budou dokonce ustavovat komise a ukládat tresty. Z francouzštiny se posílají zpět nejenom slova jako snack-bar, play-back, ale i kameraman, manažer a stovky jiných. Při rozpravě o zákonu v parlamentě řekl někdo z komunistických poslanců, že je to pošetilé a že francouzštinu je načase chránit jinak: ochranou Francie.

Jak chránit češtinu?

Náš případ je jiný v tom, že čeština se kazí zvnitřku, takříkajíc od zkažených Čechů. Jsou to lidé, kteří mají úzký slovník a širokou možnost veřejně ho užívat, malé téma a velkou výdrž při něm, hubené myšlenky a tlusté pravomoci. Tito lidé ustavují cosi jako Basic Czech o 850 slovech.

Kdy jste naposledy četli v novinách něco zajímavého? Nemíním tím zajímavosti z oboru ekonomiky, techniky, státních převratů či přírodních jevů, nýbrž zajímavou myšlenku o čemkoli z toho. Na cestě objevů je možno jít pořád dál, aniž se řekne něco nového, dokud se nenajde někdo, kdo nad tím má osobní pocit a pokusí se formulovat z něho myšlenku. Teprve potřeba vyjádřit novou myšlenku pohne jazykovou sedlinou a zamíchá jí ode dna. Myšlenka jazyk podněcuje, kdežto informace unavuje. Opakování stále téže "informace" jej přímo utlouká. Proto si myslím, že teprve až se technici a vědci nabaží kosmického létání a přepustí jedno místo básníkovi nebo vtipné ženské z JZD, uslyšíme o vesmíru konečně něco nového. Také já bych tam rád letěl.

Příspěvky, které se za rok sešly mezi těmito deskami, nikdo neobjednával a neplatil, neredigoval a necenzuroval. Ani já tu teď nejsem jejich pořadatelem a nevybírám mezi nimi. Jsou všecky. Některé mají hodnotu dobového záznamu, jiné pomáhají upravovat mravní rovnováhu ve vědomí čtenářů, jiné by mohly čtenáře aspoň pobavit a přivést na jiné myšlenky.

Musí se říct, že svoboda psaní na stroji je u nás veliká. Že tyto články nemohly vyjít ve státních novinách? To je v pořádku, vždyť nevyjadřují státní pocity a postoje. Některé se ovšem udržely v beztrestnosti jen tak tak; nechci denuncovat sebe ani jiné. Takové ohrožení považuju trochu za nezdar. Proč jsme pořád zakleti do schématu protipólového jednání. Je snad možný i jiný než protipólový systém: systém mnohého jiného. Nekonvenčnost tématu. Vysoký stupeň sublimace politiky, jako u Pitharta. Psát o něčem jiném, jako Hrúz nebo Kantůrková v prvním ze tří fejetonů. Za úspěch bych považoval, kdyby k našim fejetonům neměl náš myšlený cenzor co říci, protože naše řeč by mu prostě nic nepřipomínala, nijak se jeho pozic netýkala. Jiná možnost: kdyby byl vlídně zaujat a zvolna získán.

O slovenštině neříkám nic. Na Slovensku je dobře. Kadlečíkovi nevěřím, nikdo z jeho krajanů jeho pocity nepotvrzuje. Šimečka není Slovák; to co o některých z nás napsal slovensky, beru tak, že česky by mu to nešlo.

Na shledanou.

Ludvík Vaculík

Praha 20. dubna 1977

Obsah:

(Československý fejeton/fejtón.1976 - 1977. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l. 1977. 473 s.)
L. Vaculík: Předmluva (20.4.77)
L. Vaculík: Jaro je tady (21.3.76)
P. Kohout: Jak jsme přišli o dědečka a o Janečka /11.4.76)
A. Kliment: Podčírník (29.3.76)
J. Gruša: Azyl (11.4.76)
K. Kyncl: O počasí (11.4.76)
P. Hrúz: Prečo je v noci tma? (21.4.76)
I. Kadlečík: Hodiny moje slnečné (21.4.76)
V. Havel: A. R. (26.4.76)
J. Resslerová: Tvorba s Habránkem (29.4.76)
P. Kohout: Kazík je lump! (1.5.76)
H. Klímová: Jak jsem se bála Vaculíka (3.5.76)
J. Trefulka: Pozdrav ze Šmělcovny
K. Kyncl: Poslední pohádka o Honzovi (10.5.76)
H. a I. Klímovi: Za Lubošem (13.5.76)
D. Pithartová: Šedý vlk jede na sever (15.5.76)
J. Dienstbier: O palci (24.5.76)
L. Dobrovský: Proti tomuto rozhodnutí nepřísluší odvolání (31.5.76)
J. Mašínová: Zpráva o zemětřesení (31.5.76)
M. Uhde: Památce pana Bacha (31.5.76)
S. Machonin: Záhada (7.6.76)
L. Vaculík: Před Karlem Kosíkem (11.6.76)
P. Kohout: Početní gramota k padesátiletému jubileji tovaryše K.K. (11.6.76)
P. Hrůz: Dubáček je len jeden (14.6.76)
M. Rektorisová: S hryzcem na věčné časy? (24.6.76)
I. Kadlečík: Hra na skrývačku? (30.6.76)
S. Machonin: Filozofické pastorále (17.7.76)
P. Kohout: O Luculíkovi (20.7.76)
Z. Mlynář: Jak jsem narazil na Ludvíka Vaculíka a kterak se ho dodnes zbavit nemůžu (22.7.76)
M. Šimečka: O loučení (27.7.76)
M. Uhde: O mírnosti a rozumu Karla Havlíčka (29.7.76)
L. Vaculík: Džin (3.8.76)
K. Sidon: Uděláme si to sami (4.8.76)
F. Vaněček: Inzerát (13.8.76)
H. Klímová: Svědčení (28.8.76)
O. Kryštofek: Odpusťte, Alexandře Sergejeviči! (6.9.76)
M. Klánský: Jak jsem učil Vaculíka psát (6.9.76)
P. Hrúz: Od Kleó ku Kaliopé (12.9.76)
L. Vaculík: Setkání s poezií (15.9.76)
P. Kohout: Balada o národu a básníkovi (16.9.76)
J. Dumasová: Pavouk a želva (17.9.76)
P. Kohout: Comeback (4.10.76)
V. Havel (Proces (11.10.76)
L. Vaculík: Nastal podzim (20.10.76)
K. Kyncl: Po volbách (4.11.76)
V. Šťovíčková: O objevení Tróje (8.11.76)
P. Kohout: Madame Courage (26.11.76)
J. Trefulka: Česká pohádka (26.11.76)
E. Kantůrková: Sousedé (vánoce 76)
V. Nepraš: Opět instrumentum vocale (prosinec 76)
J. Patočka: K záležitostem Plastic People of the Universe a DC 307 (prosinec 76)
L. Vaculík: Dělová koule u mne! (vánoce 76)
E. Kantůrková: Svědčím pro Ludvíka Vaculíka (10.1.77)
M. Šimečka: Ludvíkovi Vaculíkovi namiesto fejtónu (15.1.77)
L. Vaculík: Šálek kávy při výslechu (20.1.77)
L. Vaculík: Moc práce (30.1.77)
I. Kadlečík: Komu zvonia? Zvonia tebe! (leden 77)
I. Kadlečík: Gotizmus a vandalika (leden 77)
J. Jesenský, I. Kadlečík: Naša právna kauza (január 77)
E. Kantůrková: Můj přítel Ladislav Fuks (25.2.77)
L. Vaculík: Komu patří pomsta (25.2.77)
P. Kabeš: Místo fujtónu (únor 77)
P. Landovský: Družstvo sebevrahů (únor 77)
Z. Mlynář: O udavačství, vydírání a jiných motivech nadcházejícího jara (2.3.77)
L. Vaculík: K případu Mlynář (6.3.77)
J. Moravec: O zemětřesení (6.3.77)
P. Kohout: Dva listy (8.3.77)
P. Pithart: jarní únava (10.3.77)
L. Vaculík: Řetěz štěstí (10.3.77)
H. Klímová: Vonička pro Ludvu (11.3.77)
L. Vaculík: Pohřeb mluvčího (17.3.77)
V. Černý: Za Janem Patočkou (18.3.77)
P. Kohout: Pohled z okna (20.3.77)

Ludvík Vaculík

(Listy, XIX, duben 1989, č. 2, s. 16)

Víc než stoletou obchůzku Evropou končí strašidlo komunismu také u nás upřímným projevem své povahy: bitím lidí na náměstí. A mýlí se, jestli netaktizuje, sovětský dramatik Šatrov, když v "Diktatuře svědomí" (Divadlo pracujících ve Zlíně) podává věc tak, jako by se šlechetná idea komunismu měla jen očistit od zla; to nejde, je to zlo samo.

Já jsem na to náměstí nešel, protože bych jistě vletěl do něčeho, při čem by mě zabili. Prý na ně lidé volali "fašisti" a "gestapo". To je nesprávné! Oni nejsou suroví proto, že by ztratili nervy či se vymkli z řízení, nejsou "jako fašisté". Jsou nelidští nezávisle a samostatně, ze své povahy a výchovy i řízení. Proto na ně příště volejte "komunisté". Pak se ani neurazí, jako se podle Gottwalda nemůže urazit vůl, když se mu tak řekne. A dále, oni nejsou suroví, jen když zrovna bijí, jsou takoví pořád: když schůzují, vyměnují si zkušenosti, přednášejí, vychovávají či vysílají. A v kondici, jakou nám předvedli, prostě jen nechali dojít na svá slova. "Máme vedoucí úlohu," říkají ex cathedra, a kdo jim ji upře, toho zmlátí, na tom jsou sami mezi sebou dohodnuti. Slovo vést přeci znamená mlátit. Ano, po staletém vzdělaném heglování končí komunismus, tištěn ke zdi důsledky svých činů, bitím lidí: má to ve svých filozofických genech. A ty když se spojí s biologickými geny ostravského chacharství, komunismus vydá rudý květ.

Oni ovšem vždycky někoho bili, jenže dělávali to tajně či neveřejně, bez vědomí jiných lidí nebo s jejich zkaženým vědomím. Po té stránce jsou poslední události pokrokem ze tmy ke světlu. Vláda vůbec udělala pro nás kus práce: po dvaceti letech zatajování každého občanského nesouhlasu dala Chartě 77 a jiným skupinám místo ve sdělovacích prostředcích, zpopularizovala některá čestná jména. Probudila konečně zájem mládeže o Jana Palacha! Rudé právo ve špatném úmyslu otisklo poetický program Českých dětí, ten však musel mnohé čtenáře okouzlit, neboť v tom okolním slovním hnoji zurčel jak lesní studánka.

Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob? Dneska se na Západě i Východě rodí myšlenka "společného evropského domu" a první lehké právní akty črtají základy humánnějšího řádu v něm. V takovém domě potom jednání vycházející ze zločinecké povahy přijde před soud. Tisíce pachatelů obviněných ze surovosti při výkonu služby bude se jistě zas utíkat pod známou norimberskou výmluvu: plnil jsem rozkaz. Proto se snažme prosadit do příštího evropského zákoníku ještě jeden paragraf: kdo dokáže splnit rozkaz odporující lidskosti, bude zbaven občanských práv.

5.2.1989 (Otištěno bez vědomí autora)

Z úvodu ke knize Poslední slovo (Paseka 2002)

Ludvík Vaculík

„Poslední slovo zavedly Lidové noviny od svého vzniku. Od podzimu 1987 do prosince 1989 napsal jsem deset příspěvků toho žánru. Jeden z nich,“Komunismus je bití“, redakce z opatrnosti odmítla a já jsem to uznal. Dal jsem ho sám do oběhu na žlutém papíře. Dostal jsem za něj "prokurátorskou výstrahu", což byl poslední krok před trestním stíháním. Tento text byl uveřejněn až ve sbírce fejetonů "Srpnový rok", vydané v Mladé frontě roku 1990. Tady ho uvádím jako ilustraci poměrů, v jakých Lidové noviny začínaly.“

Ludvík Vaculík

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 10.)

Povídka Obrana bytu se stala díky své úloze v Českém snáři legendou, aniž by ji kdo kdy četl. Ba co víc, sám autor na to, že ji napsal, zapomněl. Dnes zde vychází poprvé.

Nastala doba, kdy Josef čekal přepadení jejich bytu každou noc. Protože rozhodl se na žádná předvolání už nikam nechodit.

Bydleli v pátém patře starého činžáku v ulici, kde po celý den byl silný lomoz tramvají, autobusů a nákladních automobilů, a v noci pak náhlé ticho. Krom vchodu z ulice měl dům dveře na druhou stranu do prostoru společného pro celý blok. Tam se klepaly koberce, hrál suchý hokej, brzo ráno řinčelo tam nádobí z kuchyně automatu, v neděli odpoledne se tam túrovaly motory skútrů, v noci se na střechách přístavků a dřevníků bavily kočky, proto tam bylo naházeno dost pantoflí a brambor. Rostly na tom dvoře dva kaštany, které Josef s rodinou rád pozorovával, hlavně zjara a na podzim. Na toto vše začínal teď Josef myslet jako na zašlou idylu.

Josefův byt začínal nepatrnou předsíňkou plnou dveří a skládal se z kuchyně s oknem do toho dvora, ze dvou pokojů s okny do té ulice, ze záchodu s oknem do světlíku, kudy byl přístup nemožný, a z koupelny s okénkem na chodbu tak malým, že bylo možno nanejvýš vystrčit jím hlavu a podívat se ke dveřím bytu, kdo to za nimi je. V domě byl výtah, prostorná rozvrzaná klec vytahovaná soustavou lan a kol, krásně složitou, protože motor byl ve sklepě a kola na půdě. Výtah v každém patře bouchl, jako by prorážel psychologický předěl pater. Byt měl telefon, dráty k němu vedly po schodišti. Zatímco plynoměr byl na záchodě, elektrické hodiny byly bohužel na chodbě. Nad bytem byla půda s několika malými kamrlíky, kterých někteří nájemníci užívali místo sklepa. V poslední době Josef litoval, že si dávno nevyměnil sklep za kamrlík právě nad jejich bytem. Jeho žena si byla jista, že teď už je tam odposlouchávací zařízení a že se odtamtud dá také leccos ošklivého podniknout proti jejich bytu, až na to dojde.

Jaké měl Josef sousedy. To je za očekávaných okolností důležité. Tedy sousedy měl – těžko říct. Mnoho lidí v domě ani neznal. Mezi těmi, co znal, byli většinou liberálové, kteří velmi platonicky nadržovali opozici, a několik konzervativců, jejichž konzervatismus byl způsoben tím, že brali plat za vyšší inteligenci, než jakou měli. Byli Josefovi i lidsky nesympatičtí a on jim. A právě jednomu z nich patřil ten kamrlík nad jeho bytem. Jmenoval se Dvořák a byl kádrovým referentem. Socialistický progresista, k nimž se čítal Josef přibližně, byl v domě jeden, a byl to předčasně penzionovaný major armády, který občas usiloval o těsnější styky s Josefem, ale nešlo to, bydlel ve druhém patře. Josef věděl ještě o jednom člověku stejných názorů, přibližně, ten se však neodvážil zřetelněji je projevit. Byl to žid a hlavně invalida, jezdil na vozíčku. Vzdělaný starý člověk, zdržoval se většinou v rozvrtané posteli a listoval ve slovnících: dělal cizojazyčné korektury pro jedno nakladatelství. Nebo cestoval mezi umyvadlem a vařičem, na němž pořád vařil brambory v modrém kastrolu s červenou pokličkou. Když nepracoval, poslouchal těžkou hudbu: ale opravdu ji poslouchal. Bydlel ovšem v přízemí. Měl telefon a někdy Josefovi večer oznamoval, že mu u něho balíkáři nechali balík. Josef, když posílal některé děcko pro balík, poslal hned i padesátihaléř za hovor. Tento doktor Löbl rád poskytoval podobné osobní služby. Ale odmítal, když mu Josefova manželka chtěla někdy nakoupit nebo k tomu úkolu poslat chlapce. Na to si zjednal nějakou ženu, které platil peníz tak přesný, jak pravidelný. Ta mu také uklízela. Jediná úsluha, kterou přijímal, bylo otevření druhého křídla domovních dveří, když vyjížděl na procházku, do divadla či na koncert do Rudolfina. Také se beze všeho nechal tlačit na vozíku do kopečka, když šel do kina Oko. Doktor často a rád hovoříval s Josefovou ženou a ona s ním. Jeho smýšlení se vlastně poznalo víc z jeho otázek než z výroků. „Poslyšte, neví váš manžel náhodou, proč se vítání té delegace na letišti nezúčastnil ministr zahraničí?“

Přímo v pátém patře bydlely ještě dvě partaje. S Josefovým bytem sousedil byt inženýra Koťátka, vědeckého pracovníka. Byty sousedily tak, že dětský pokoj přiléhal k dětskému pokoji a koupelna ke koupelně. Někdy se přes slabou stěnu domlouvali a žertovali. „Aleno, vylez už z té vany, máš studenou vodu!“ volal Josef. Znali se mnoho let. Byly doby, kdy se obě rodiny stýkaly denně, a byl čas, kdy neměly o čem mluvit, jenom se zdravily a půjčovaly si ocet nebo sádru nebo poříz, a přišel večer, kdy zase po dlouhé době spolu seděly, jako by tak seděly i včera: tak volně a bez vysvětlování. Na tom není správné něco soudit: tak se projevoval různý způsob, jímž musely morálně zažít a strávit události. Druhá partaj v poschodí se přistěhovala nedávno, Josef o ní nevěděl nic. Jeho žena Kateřina však, ačkoli věděla zrovna tolik, jak byla v poslední době plná důminek, mínila, že ti lidé sem byli nastěhováni uměle. To nebylo bezdůvodné podezření: předchozí nájemníci toho bytu nedali jaksi dost jasné vysvětlení, proč se musejí stěhovat.

Kateřina sama však se nebála. Ničeho se nebála, ani nebezpečí, která viděla či si je vymýšlela. Bála se jenom toho, aby nebyla slabá, až se s tím, nač myslela, potká. Jinak se ovšem bála, aby ji neopustil Josef. Kdyby umřel, toho se nebála. Ani neměla strach ze smrti. Někdy měla strach, že třeba pracuje v zaměstnání špatně a nikdo jí to neříká, aby jí to řekli, až se jim to bude hodit. Nebo když slyšela houkat sanitku a děti nebyly doma. Kateřina, zkrátka, byla žena jak stvořená pro odhodlanou obranu.

Kdy se Josef rozhodl bránit se. V dětství se nikdy pořádně neuměl prát. Buď mu silnější a starší nabili, on mladší nebil, a s rovnými – neuměl to. Je podezření, že proto celý život čekal na příležitost, dobrou a pádnou, porvat se. Často přemýšlel o tom, proč se lidé ve velkých množstvích nechávali odvádět na smrt. To si mysleli, že k ní nedojde? Dumal, v co asi doufá člověk, jenž dostal rozkaz vykopat si hrob. To si myslí, že se něco příznivého za tu chvíli stane? Když člověka chytnou, svážou a zastřelí – chápu. Ale nastavit ruce nebo dokonce postavit se sám ke zdi? Proč jim usnadňovat řemeslo? V čem mi za to vyjdou vstříc? Nenávidíme se! Vzmoci se k obraně jako každé vyšší zvíře v přírodě, to je projev absolutního nesouhlasu, osvobozující projev, neboť za následky odpovídá, kdo začal. Urazit ruku nepříteli, který v davu nahmátne tvé rameno, aby si tě odvedl do samoty a tam tě v přesile ztýral. Urazit mu ruku, to je radost ze života, to je návrat do lepších dob, to je samo mládí. Josef se rozhodl: kdo na něj zaútočí, zdravý neodejde.

Proč se Josef rozhodl zavléci do obrany celou rodinu. Především měl velice rád Kateřinu. Byla mu tak oddaná, tolik s ním prodělala, že nechtěl, aby žila v hrůze, co je kdesi s ním samým. Za druhé věděl, že v její přítomnosti se opravdu bránit bude. Za třetí by měl strach, co se s ní potom, bez něho, děje, jak se jí mstí. Za čtvrté mu mohla významně pomoct a mohli se opravdu ubránit. Za páté byla tak křehká, malá a slabá, že se mu svíralo srdce při pomyšlení, že by se jí něco stalo, a byl schopen do posledního zákmitu svého vědomí držet chřtán toho, kdo by na ni namířil zbraň, a to potřeboval. A co se týče dětí – kam s dětmi, a kterou noc? A taky proč? Rozhodl se tedy Josef přidělit jim v obraně úkoly. Především věděl, že to udělají nesmírně rády, všechny tři. Měly o něj v poslední době strach, nemohl jim tedy dopřát ničeho lepšího než nechat je být s ním v té chvíli, zvláště když tam bude i máma. Za druhé věděl, že v jejich přítomnosti se opravdu bude bránit, když už si to v duchu vyřídil. Za třetí mu kluci můžou velice pomoci, a pro bandity estébé to celé bude hrozný otřes, to se jim ještě nestalo a oni možná budou muset žádat o vyšší rozhodnutí, co teď. Za čtvrté Josef tu viděl příležitost vštípit dětem, že člověk se bránit má a má. Za páté pro ně pro všechny bude společná obrana útulnější, a se zničením svých věcí děti jistě počítají. Za šesté, co komu z nich může celý svět ještě dát, co jim může říct a jaké má právo soudit je, když musí dojít až k tomuto?

Těchto několik důvodů rozhodlo o tom, že Josef udělal, jak udělal. Od tohoto rozhodnutí žila celá rodina jako znovuzrozená a zároveň jako před rozloučením, tak smírně, klidně a šťastně, dá se říct. Děti byly hodné jak nikdy dřív, i když to vždycky byly hodné děti. Přestaly i ty nedávno se objevivší srážky mezi otcem a devatenáctiletým synem Matoušem, kdy se zdálo, že padne facka i z druhé strany. Josef se z práce vracel domů skoro poklusem jak před dvaceti lety. Kateřina přestala mluvit o nebezpečích, jako by na ně přestala i myslit: o rakovině dole a odposlouchávacím zařízení nahoře. Upadala častěji do zpěvu a jednala vůbec jako člověk, jehož budoucnost je jistá. Když četla, dělala si výpisky. Dala si ke švadleně v domě, která šila načerno, šít dvoje šaty. Doplňovala deníky dětí, což v poslední době zanedbávala. Začali, Josef s Kateřinou, chodit víc do kina, po kině si ještě v kuchyni sedli a pili kávu, Josef s nohama opřenýma o její židli, zády k oknu otevřenému do dvora, kde všechna protější okna už zčernala a odkud se občas ozval kočičí skřek. Doktor Löbl jednou Kateřině řekl: „Nedostal váš manžel nějaké příznivé vyřízení, myslím čehokoliv?“

A v neděli odpoledne chodili po výstavách, a po mnoha letech zase na staroslavný Vyšehrad, i na Kampu, dokonce i k Památníku národního osvobození. Chtěli si snad přivolat dávný stav, kdy nevěděli o nějakém nebezpečí? Do Troje k přívozu, do Chuchle na dostihy, na skály v Hlubočepích, a kluci, kdo chtěl, šli tam nebo tam s nimi. Neboť byl typický pražský podzim, krásnější než bývá pražské jaro, spanilý podzim, kdy je Praha konečně vlídnější i ke svým Pražanům. Devítiletého Lukáše dali na plavání, prostřednímu Markovi koupili závodní kolo, je už veliký a rozumný; ostatně kde je dnes bezpečno? Josef si z dětství pamatoval větu ze zpovědního zrcadla: Žij každý den tak, jako bys měl každou noc zemřít. Tak teď s Kateřinou žili, jen s tím rozdílem, že do rána nezemřou. To je pak život!

Josef byl přesvědčen, že se obrana vyplatí. Bylo by ovšem výhodnější vyhledat bandity předem a – co? Ale bandita, dokud nezaútočil první, nesplnil svůj popis: tak mudroval Lukáš, nejmladší. Ano, jsme navždy odsouzeni k tomu, abychom dosahovali vítězství tak, že v ně zvolna a pracně proměníme své porážky. A dál: jak vlastně mohl Josef bandity najít? Neměl na to lidi, čas ani peníze. A kdyby to dělal, byl by policistou. Policie však tu je, tak ať pracuje, Josef se při přepadení ihned obrátí na policii. To má za úkol Kateřina, zatímco on zadrží bandity za dveřmi. Policie má příležitost ukázat svou lepší stránku. Teprve když to hned neudělá, Josef a jeho rodina vezmou svou věc do svých rukou. Je rozdáno nářadí. Nastává chvíle svobody, kdy je dovoleno udělat pro sebe vše. Za všecko je odpovědný ten, kdo vylomil dveře. Bude brečet. Josef a ještě víc jeho synové si představovali, jak budou bandité hrozně překvapeni. Nepočítají s tím, že by se někdo bránil, nestává se to, v těchto časech si lidé odvykli sami se bránit. Tyto časy jalového zákona. Je zapomenuto, že zákony jsou ve vývoji až druhé: že byly opsány kolem chování statečných lidí, kteří by se tak chovali, i kdyby nebylo zákonů. Josef si vůbec nedělal starost, zda toto ví vedle soused Koťátko nebo dole doktor Löbl. Nic neukradl, nepoškodil ničí majetek ani čest, proto se může bránit každé bandě, i této, která se vydává za bezpečnost. Nemusí si nechat líbit nic, ani justiční omyl s odškodným za patnáct let. Jsou to banditi! Ach, je krásné, že má vedle sebe ještě jednoho člověka, který se na to dívá stejně. A je výborné, že může třem mladým lidem vštípit tuto zásadu až do krve; k níž může i dojít. Možná to bude vůbec hlavní čin jeho života. Někdy se Josef až bál, že si to přepadení vlastně přeje. Ale každé ráno byl vděčný za klidnou noc, těšil se na normální den, na rodinný večer a přál Kateřině krásné sny. Velice jí je přál! A z toho naštěstí poznával, že nepotřebuje přepadení, potřeboval jen rozhodnutí o chování při něm. Lidské odůvodnění toho rozhodnutí. A to je vše.

Proč si Josef myslel, že se obrana vyplatí. Předně tedy počítal, že přijde policie. Nepřijde-li, víme své, a pak bychom stejně měli ztráty, budeme je tedy míti i teď, ale nedostanou nic zadarmo. Zvláště kluci si představovali, jak budou bandité vykolejeni. A celý dům bude vzhůru. Možná je to tak vyleká, že odtáhnou. Za třetí je tu možnost, že někdo z obyvatel domu se proti banditům aspoň vysloví, vznikne hádka, a dokonce je napadne a oni pocítí, že jsou úplně vedle. Za čtvrté, i když to bude prohráno, bezpečnost v Praze se o trochu zvýší, bandité si budou muset víc rozmýšlet své akce. A kdyby se po Josefově příkladu ještě někdo další bránil, budou bandité začínat vždycky s obavou: Co nás této noci zas potká? Noviny? Ty ovšem budou mlčet jak zařezané, ale věc se přesto jistě dostane do zahraničí, to vládu nepotěší. Za páté: je přece možné a je to jedna ku jedné, že se lupičům ubráníme. Za šesté, kdyby se to podařilo, může taková neslýchaná událost, ačkoli malá, pohnout někde něčím a přivodit politické změny ve státě. Za sedmé, co jiného než rozhodnout se k obraně může člověk pro své duševní zdraví udělat, aby nezešílel či nezabil se, ještě než dojde k přepadení, k němuž nakonec nemusí dojít?

Josef totiž začal věřit, že k přepadení ani nedojde.

(1979)