Petr Hrudka

Co mě napadne, když se vysloví jméno „Ludvík Vaculík“? Samizdat. Dva tisíce slov. Několik proslulých knih. Fejetony. Dopisy. První  setkání na autorském čtení. A možná bych mohl pokračovat, kdybych se s ním znal více let a více osobněji.

S Ludvíkem Vaculíkem jsem se seznámil vlastně náhodou. Totiž, dopisoval si s mým dědečkem Janem Šimsou, evangelickým farářem, jejich korespondence vyšla pod titulem „Vážený pane Mikule“. Když jsem byl na návštěvě u svých brněnských prarodičů, narazil jsem… vlastně už ani přesně nevím, jak to celé bylo, ale prostě jsem přišel na to, že si spolu psali. A jelikož jsem byl v té době mladý, mladší než jsem dnes, táhla mě k psaní si se známou osobností nějaká fascinace. Chtěl jsem si s ním psát, tak jsem mu tedy napsal. Po dlouhých časových intervalech jsme si vyměnili několik dopisů… a prakticky jsme se neznali. V jednom dopise mě pan Vaculík jen ujišťoval, že ho tím neotravuju, že ho zajímá moje dospívání, že to je zřejmě z těch dopisů nějak cítit, či co. Takže jsme pokračovali.

Přiznám se, že jsem dosud žádnou jeho knížku nepřečetl, ale to vlastně není pravda. Se zájmem si čtu jeho pravidelná úterní Poslední slova, která píše do Lidových novin. Občas nějaké fejetony v Literárních novinách. A jeho deník Hodiny klavíru.

S Ludvíkem Vaculíkem jsem se zpočátku tedy znal přes dědečka, přes jeho fejetony a přes naše občasné dopisy. Nic víc. Až…

V roce 2009 za mnou přišla babička s nabídkou, že se v brněnském divadle Husa na provázku koná Měsíc autorského čtení. Podíval jsem se na program a zaujalo mne hned několik literátů, tak jsem podstoupil takový menší (skoro)měsíční literární maratón. A mezi těmi literáty byl i slavný Ludvík Vaculík. Tam došlo k našemu prvnímu setkání. Tam mi podepsal knihu – Tisíce slov. A tam jsem ho prostě viděl na živo.

Takže? Co svému oblíbenému autorovi, vynikajícímu a chytrému a občas i vtipnému fejetonistovi, možná i příteli (i když nevím, jestli je to patřičné takhle říct), Ludvíku Vaculíkovi k jeho 85. narozeninám popřát? Když přeju svým blízkým, kteří píší, přeju jim hodně inspirace, aby měli pořád o čem psát. A jelikož jsem se na svém blogu na internetovém serveru Lidových novin také rozhodl každý týden publikovat nějaký ten pokus o fejeton (v neděli), občas mívám ty pochybnosti, jestli budu pořád mít nějaký ten námět. Jako mladý (toto přání mě neopustilo) jsem se chtěl stát spisovatelem. V současnosti píšu blog. A zatím takřka do šuplíku píšu povídky. Sem tam napíšu ten článek do časopisu. A jednou mi pan Vaculík do dopisu napsal, ať počkám, že nejdřív musím něco prožít, a pak o tom psát. To samé udělal sám. Ve škole mu poradili, ať si píše deník – vznikl Český snář a Milí spolužáci. Napsal mnoho fejetonů, které vyšly knižně. A další a další. Jo, měl bych si je konečně přečíst. Asi už jsem k tomu dorostl, o další týden po panu Vaculíkovi slavím dvacetiny. Takže, abych se vrátil k přání… přeju panu Vaculíkovi stále mnoho inspirací, aby měl pořád a zajímavě o čem psát. Snad to není troufalé. A samozřejmě mu musím popřát taky hodně sil a zdraví, protože to je v jeho úctyhodném věku dar.

Všecko nejlepší, pane spisovateli!

Petr Hrudka, Jaroměř