Causa Ludvík Vaculík
Causa Ludvík Vaculík
Karel Hvížďala
(Reflex, červenec 2006, č. 29, s. 58 - 61)
LUDVÍK VACULÍK (80) je novinář a spisovatel. Ti, co čtou občas Lidové noviny a seznámili se s jeho knihami, si třeba pamatují, že napsal: Letadla mají padat, když se tolik lidí chce přesouvat z jednoho místa na druhé nebo medvědi mají žrát děti, když se s nimi chtějí koupat. V předvolební době ho rozzlobil návrh na snížení věkové hranice pro ty, kdo mohou volit. Ptá se: Proč by ti, kteří nemají žádnou životní zkušenost, měli rozhodovat o našich životech? To je nerozumné. Měli bychom se spíš starat o to, aby budoucí diktátoři, kteří se po blížící se katastrofě i u nás ujmou moci, měli pořádné vzdělání a byli trochu osvícení. Kdo se za těmito sděleními skrývá? Proč pan Vaculík provokuje a co tím sleduje?
"Touha po smíření pronásleduje mě celý život. Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám."
Napsal třiapadesátiletý Ludvík Vaculík v Českém snáři 8. března 1979, jedenáct let po okupaci, deset let po začátku normalizace, jak se říkalo uzurpátorskému totalitnímu režimu krycím jménem, a dva roky po zveřejnění Charty 77, jediného kolektivního svobodného činu po mnoha letech, tedy v době, kdy se začalo mezi disidenty hodně zatýkat a v Praze i jinde byla cítit zupácká bota Kremlu.
V předvečer svých osmdesátin, které tento svébytný autor slaví 23. července, říká:
"Nejprve bych měl říci, že jsem nikdy své narozeniny neslavil a nechtěl slavit, a když se něco konalo, tak to vždy zavinili přátelé, rodina nebo tak. Já to nemám rád. Raději slavím každý den a touha po smíření je tím, co tyto dny spojuje. Přiznejme si: narozeniny ničím nevynikají."
Spisovatel i člověk Ludvík Vaculík je ale nejen muž, který vždy věděl, že nejen k duševní, nýbrž snad i biologické rovnováze je třeba smír, ale zároveň byl urputným rváčem, jenž si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat, aby byl pro obě strany závazný. A to jak v životě, tak v psaní. Byl a dodnes je událostí v jazyce i v životě. Jeho provokace jsou testy: zkouší tím nás i sebe.
Jeho přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase na Vinohradské třídě v Praze, vzpomínají na následující historku ze začátku šedesátých let, jež je - zdá se mi - pro něj příznačná: Kolegyni v kanceláři někdo se stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu jí sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Ludvík Vaculík, popadl se stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Ludvík Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, jež jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru.
I v Českém snáři najde pozorný čtenář stopy podobné snahy: pochopit i za těžké situace druhou stranu. Jen o pár řádek před úvodním citátem najdeme popis snu, v němž Vaculík potká člena tehdejšího ústředního výboru komunistické strany Auersperga, se kterým se znal, a říká mu: "No, jen se neboj, pojď kousek dál a dělej, že nic. Nikdo za mnou nejde." Monolog pokračuje: "Já proti tobě nic nemám, když budu rozumět. Zatím všichni čekáme, jak to myslíte. Máte nějaký plán na záchranu? Chápu, že s námi mluvit nemůžete, ale teď promluv." Auersperg (původně tuším hrabě), odpovídá ve snu: "Nemůžeme udělat vůbec nic. Nikdo na našem místě nemůže udělat nic. Věříš mi?"
I SPISOVATEL JE JEN ČLOVĚK
Vaculík není spisovatel konstruktér (nevychází z karteziánského románu `a la th`ese jako Milan Kundera) ani pábitel (nevychází z hospodského řečového proudu jako Bohumil Hrabal), ani situační, myšlenkový a jazykový konstruktér (jako Václav Havel), ale pouze ze sebeprožívání, upřesňování a osobitého uchopení jazyka. Byl si a je si vědom toho, že právě za těžkých časů se musí osobnost vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít.
Osobnost je pro něj spíš nežli něco stálého a ohraničeného, než pevná sošnost, stálé úsilí o pevnou jednotu, nekonečný proces.
Vaculík jako autor z nás dělá svědky tohoto úsilí, a tím se dotýká tajemství skutečné tvorby, která je - jak soustavně připomínal Jan Lopatka - ve svých výbojích vždy trochu "nevkusná", protože je dosud nezařazená a i nezařaditelná. Vaculík selhává jen tam, kde čtenář může tušit, že míra krutosti k jiným není stejná vůči sobě samému, či když ho touha po smíru s mocnými (jako třeba při debatě s Václavem Klausem kdysi v televizi) zcela odzbrojí a přestane být partnerem. Tato selhání ale jeho výkon nesnižují, spíš jen připomínají, že i dobrý spisovatel je jen člověk a má taky své chyby jako všichni ostatní, že jsou situace, v nichž podlehne.
Letos, když se mu blížily velké kulatiny, jsem se ho zeptal, jestli si své stáří připouští: "Vědomí věku jsem si poprvé začal uvědomovat po sedmdesátce. Od toho okamžiku žiji s tím, že mám nějaký termín. Stále se divím, že Pánbůh mi dopřává tak dlouhé čekání. Ale nezlobte se, o stáří nebudu mluvit, je to směšné, když čtete dopisy třeba Petra Bezruče, které psával své milé v šedesáti a má tam stížnosti na ,staré kostečky'. Už proto jsem si řekl, že nebudu věku dělat reklamu."
Ludvík Vaculík se narodil 23. 7. 1926 v Brumově u Valašských Klobouk v rodině tesaře (otcovým a svým politickým iluzím je věnován jeho román Sekyra, který vyšel v roce 1966). Po absolvování obecné a měšťanské školy se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce. Za války pracoval ve firmě Baťa jako dělník nejprve ve Zlíně a pak ve Zruči nad Sázavou a současně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu (1941-1946). V roce 1950 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze (stejně jako třeba Arnošt Lustig, oba mají titul inženýra, který snad nikdy nepoužili) a na umístěnku se dostal jako vychovatel do učňovského internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (zkušenost z tohoto období zpracoval v první próze: Rušný dům). Po návratu z vojenské služby byl redaktorem politické literatury v nakladatelství Rudé právo a později v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny. Od roku 1958 pracoval v Československém rozhlase v oddělení pro mládež, kde se podílel na pořadech Mikrofon mladých (později Mikrofórum) a Včera mi bylo patnáct. "Nedávno jsem si přečetl jeden ze svých pořadů, který byl vysílán v cyklu Včera mi bylo patnáct. Jmenoval se Den podle snu a podle skutečnosti. V tomhle pořadu jsme vyzvali posluchače, aby nám napsali, jak si představují svůj vysněný den. Vstane, otevře okno, sluníčko svítí, na trávě je rosa, na palouček vyjde srna, sní chutnou snídani, jde do školy, autobus hned jede, v autobuse je příjemná společnost atd. Tohle děvče jsem několikrát navštívil a jeho skutečný den natočil. Je neuvěřitelné, jak se to shodovalo. Ono bydlelo na okraji Prahy, otevřelo oči, svítilo sluníčko, na trávě byla rosa, na pasece srneček, ale snídaně byla ubohá, autobus narvaný. Zčásti to tak bylo a zčásti se ono tomu rozdílu bránilo tím, že to tak nevnímalo. Škola ho velice bavila, ale něco tam nesedělo, až mi to jednou řeklo: Abyste tomu rozuměl, já jsem nechtěné dítě," vyprávěl Ludvík Vaculík před pár lety a měl tehdy v úmyslu toto děvče, plné energie, které tehdy studovalo uměleckou školu, dnes najít a jeho příběh dopsat.
TAK TO NAPIŠTE
Do všeobecného povědomí se Ludvík Vaculík zapsal až ve druhé půlce šedesátých let, když v září 1965 nastoupil do Literárních novin (později Literárních listů a Listů), kde se věnoval kritické společenskopolitické publicistice. Nevšiml-li si ho ale občan tam, určitě zaznamenal jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu spisovatelů ve dnech 27. až 29. června 1967, z něhož na protest proti předneseným příspěvkům odešel tehdejší tajemník komunistické strany Jiří Hendrych, druhý nejmocnější muž ve státě po Antonínu Novotném. Nebo manifest Dva tisíce slov (z června roku 1968), který kromě Literárních novin otiskla i Mladá fronta a Zemědělské noviny. Tento text vyzýval k občanské neposlušnosti (i když chtěl, abychom dodrželi své povinnosti vůči SSSR, a tvrdil v něm, že nelze zavádět demokracii proti komunistům). Oba projevy znamenaly pro Ludvíka Vaculíka zásadní rozchod s komunistickou ideologií, již sdílel se stále vzrůstajícími výhradami od druhé poloviny čtyřicátých let. Později Vaculíkův manifest Sovětský svaz uváděl i jako jeden z důvodů okupace vojsky Varšavské smlouvy.
Po zákazu Listů v roce 1969 (naposled publikoval v květnu toho roku, do roku 1971 psal do cyklostylovaného časopisu Jonáš divadla Semafor) přišel záhy pro Ludvíka Vaculíka i zákaz publikování knih, který se vztahoval ale jen na domácí a socialistické trhy. V zahraničí jeho knihy vycházely dál, a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty-Eight Publishers v Torontu či v Indexu v Kolíně nad Rýnem.
Připomeňme alespoň základní tituly z této doby: Morčata (1973), Český snář (1981, knihu inicioval při rozhovoru v kavárně Slavia Jiří Kolář, jenž se Vaculíka zeptal, co píše, a když on odpověděl, že nic, protože vede příliš nesoustředěný život, Kolář řekl: Tak to napište), Milí spolužáci (1981). Kromě toho v roce 1973 založil a konspirativně organizoval nejznámější samizdatovou edici Petlici, ve které jen v několika kopiích vydával zakázané knihy kolegů. Rovněž celou dobu psal do samizdatového Obsahu fejetony, z nichž nejznámější asi byl jeho každoroční text s názvem Jaro je tady. V exilových periodikách najdeme jeho příspěvky v Proměnách (New York), Svědectví (Paříž) a Listech (Řím a Kolín nad Rýnem).
Po roce 1989 se jako jeden z mála spisovatelů příliš do politického života nezapojil.
V listopadu 1989 ho na pódium v Praze na Letné nepustili, protože se organizátoři báli, aby národu nevyhuboval třeba za zbabělost. Chtěli předem vědět, o čem bude mluvit, a to on odmítl sdělit. Dnes říká: "A tím jsem se zachránil sám sobě." Věnoval se výhradně spisovatelské a novinářské tvorbě hlavně pro Literární noviny a Lidové noviny, kam píše dodnes Poslední slovo. Připomeňme také jeho knihy vzniklé po listopadu 1989: Jak se dělá chlapec (1993 - kniha o souvislosti mužské vášně a syna), Nepaměti (1998) a Loučení k panně (2003 - kniha o Božím pádu). Nevydané zůstávají jeho erotické prózy Stará postel a Chléb náš vezdejší - jestli mají vyjít, nebo ne, o tom rozhodnou po Vaculíkově smrti jeho synové. A v těchto dnech nakladatelství Dokořán a Máj - Jaroslava Jiskrová vydávají knihu Polepšené piěsničky, soubor lidových písní, ke kterým Ludvík Vaculík připsal nové sloky.
RODINA TO UNESLA
Jak se s lety mění váš vztah ke starým textům? zeptal jsem se v letošním roce Ludvíka Vaculíka. Odpověděl: "Všechno, co jsem napsal, bylo způsobeno nějakou životní chybou. Za vším je nějaký omyl. Počínaje Českým snářem za všemi mými knihami je nějaká chyba. Uznávám své chyby a snažil jsem se ve svých chybách jednat co nejlépe. Vezměme moje druhé, mladší děti: Když jsem otec, tak jsem otec. A toto byla také chyba: zásah do cizího života, ale ta žena si o to řekla. Ale byla to moje slabost, nemělo to být. Ale může člověk tohle říci, když vidí ty děti? Zaplaťpánbu, moje rodina to unesla."
Na otázky o svých knihách má předem připravenou jednu odpověď: Se všemi knihami souhlasím, i když Rušný den a Sekyru vynechává, protože v těchto knihách nemá co revidovat a nad nimi si už neklade žádnou otázku. O nejdiskutovanější knize, Český snář, dnes říká: "Tato kniha právě popisuje všechny mé chyby a bez nich by nedržela pohromadě. Já jsem třeba při práci na Snáři dlouho v textu zapíral ženský prvek, ale text nefungoval, tak jsem ho tam musel dodatečně pravdivě vepsat a zjistil jsem, že kniha se bez ženy neobejde! Docela spokojený život by se bez ženy obešel, ale dobrá kniha ne!" V současné době pracuje Ludvík Vaculík na knize Hodiny klavíru a hlavní postavou je tam žena, učitelka, která ho zasvěcuje do hry, říká mu, že nemá vysunovat rameno, když sahá levou rukou doprava, a podobné věci. A pak, pokud mu Bůh ještě prodlouží termín, by rád napsal poslední knihu. O tématu nechce hovořit.
V roce 1984 mi Ludvík Vaculík do exilu napsal:
"Jako český novinář a spisovatel jsem se jaksi nikdy dost necítil jím být, a když se mi ta funkce nehodila, porušil jsem ji. Nejsem schopen říkat něco jen jako novinář či spisovatel, neměl jsem nikdy tu kázeň. Dal-li jsem se do řeči, nerozlišoval jsem už. Nesnažím se narušovat žádnou ortodoxii ani soubor názorů, zvlášť když je dnes ani neznám. Závazek pořád cosi narušovat by mě obtěžoval. Mám rád řád, a kde mě chrání a dává mi svobodu, rád s ním splývám. Vzpouzím se jen nerad a čím dál míň.
Na vojně - ať je trochu zábavy - byl jsem vedoucím pěveckého kroužku. Na vojně je dobré všecko, co vyvažuje duševní život a vyvádí člověka z kasáren: na divadelní jeviště, na hřiště, do ,patronátního závodu' ... Jednou jsme nacvičovali, ale chlapci nedávali pozor, pořád se bavili, nechtěli ani vzít tón. ,Tak prosím vás, tak chlapci, no tak ticho ...,' škemral jsem kamarádsky. Až jsem se dopálil a zařval: ,Pozor!' A oni se postavili, vzali tón a zpívali jsme.
Dodnes nejsem normálně s touto příhodou úplně vyrovnaný. Přimkl jsem se tehdy k ortodoxii vojny, nebo se rozešel s ortodoxií kamarádství?
Dělat, co je třeba. Kéž to jen člověk vždycky pozná."
Možná že bychom si mohli dovolit říci, že všechny Vaculíkovy knihy, provokace i věčné úsilí o smíření jsou jen pokusy o to, aby poznal a přesněji si pro sebe a pro své čtenáře artikuloval, co je třeba dělat. Nebo ještě ostřeji řečeno: Co je třeba dělat, aby člověk zůstal sám sebou, aby se sobě neztratil.
A když tak nečiní, když má pauzu, zdá se mu, že je jeho existence zbytečná.
