Ludvík Vaculík

Ladislav Verecký

(Magazín DNES, 4. ledna 2007)

Rozhovory o hrdinském boji proti totalitě neposkytuje. Přijal mě pouze pod podmínkou, že o Chartě nebude řeč. Tématem se tedy stala čerstvá kniha Polepšené pěsničky.

V knížce je spousta písniček: lidových i umělých, mezi moravskými sem tam slovenská, ruská, německá, maďarská... Idem od vás, neublížil sem žádnému z vás - tu proslavil Mečiar. Lví silou, vzletem sokolím kupředu kráčejme je dnes šlágrem skinů. Hodně písniček však úplně zapadlo. Musel jste je oprašovat?

Proč oprašovat? Já je všecky umím. Mám je seřazené podle témat a vždy po ruce. K některým text Tomáš Poláček se váže příběh, ty tam uvádím. Jinak pocházejí ze všech možných pramenů. Utkvěly na mně. Jako pár smítek zde z tohoto křesla.

Při této metodě na vás musela ulpět i kýčovitá díla. Třeba doják Szomorú vasárnap, Smutná neděle, kde se hrdina chystá hltat milou pohledem ještě z rakve. V Uhrách byla zakázaná, protože se při ní stříleli maďarští oficíři.

A proč ne? Kýč má cenu toho, co tomu určitému člověku dává. Může tedy být jednotlivci tak cenný až nenahraditelný.

Jak vás napadlo vydat jen tak nějaké „pěsničky“?

Nakladatelka paní Jiskrová se doslechla, že mám všelijaké zpěvníky. Ví se to o mně. Původně měla před očima jen jakousi brožuru, výběr mých nejoblíbenějších písní. To mi nestálo za to psaní.

Na vloženém CD stojí The Best of Vaculík.

Jde o technicky nejlepší nahrávky, tak se to snad dá vysvětlit. Také to může být vtip. Nicméně mě to dovedlo k tomu, že jsem začal o svých vztazích k pěsničkám přemýšlet. K lidovým, ale také k umělým. Ten poměr je skoro vyrovnaný. Nejsem žádná čirá studánka valašského folkloru.

A na co jste přišel?

Překvapilo mě, že pěsničky, které si vybavuji z dětství, jsou stručnými dějinami doby.

Cožpak jste na ně byli v rodném Brumově zpravodajsky odkázáni?

To ne. Tatínek odebíral denní noviny - Moravskou orlicu. Ale i v zlidovělých písních se odrážely všelijaké tuzemské politické krize nebo válečná invaze Italů do Habeše... My chlapci jsme Habešanům velice drželi palce.

Elitní světová zpěvačka z Brna Magdalena Kožená mi řekla, že moravské lidovky jsou proto tak hezké, že je z nich slyšet ten cigán, který šel kolem. Z českých je bohužel znát, že u vedlejšího stolu seděl Němec.

Dávám paní Kožené za pravdu. Valaši, to znamenalo ovčáci. Byla to profese, ne národnost. Žili na veliké křižovatce. Jejich územím táhli všelijací poutníci a vojska. Každý něco zanechal. Dostal jsem darem kopaničářský zpěvník. Jsou tam písně z izolovaných, zapadlých horských dědin na valašském území. Ono celé Valašsko je vlastně uměle vytvořený pojem, ale to bychom odbíhali. Zkrátka: užasl jsem, jak je ta kopaničářská tvorba chudá. Kopanice jsou odlehlé. Tudy sotva prošel někdo cizí.

Kopaničářské neznám, ale nějaký klenot by se mezi nimi snad našel, ne?

Netvrdím, že ne. Ten rozdíl je asi takový, jako kdybych vám dal koš, zavedl vás k jabloni a dovolil vám, ať si natrháte ta nejlepší jablka. Jistěže budou pěkná, ale kdybych vám dal k dispozici celý jabloňový sad, vyberete si ještě lépe. A kopaničáři měli jen jeden strom.

Jaké jsou písně podle vašeho gusta?

Píseň musí být jako boty: krásný a užitečný předmět. Já mám nejradši pomalé, protože pomalé písničky jsou smutné a smutná písnička vůbec je pěknější. Ze smutku se zpívá spíš než z čeho jiného.

Dojímáte se při některých?

Ano, i slzu uroním, neřeknu však u kterých. Stává se mi to o samotě.

Valaši mají výborný marketing. Herci Polívka či Brzobohatý, politik Topolánek - ti všichni a řada dalších nepromeškají jedinou příležitost zmínit se v médiích o svém valašství…

Topolánek je Valach?

No přece chlap s gulami. Původně se to říkalo o Tošenovském.

Tak dokonce s gulami. To jsem nevěděl. Teď zas něco prozradím já vám. Víte, která píseň je mi z duše protivná, snad nejprotivnější?

V Polepšených pěsničkách jsem četl, že kvůli slováckému lidovému šlágru Když jsem šel z Hradišťa byste „ani neotevřel hubu“.

Pravda, ale to je něco jiného. To je píseň devalvovaná. Když chce Pražák dokázat, že má vřelý vztah k Moravě, je dost pravděpodobné, že zanotuje právě tuhle. Ať si zpívá, co mu libo, já se v tomto případě nepřipojím. Jako Valachovi je mi však z duše protivná ta žoviální, bodrá hymna: My jsme Valaši, jedna rodina… Taková hloupost! A hraničící s podvodem. Typická, jak říkám, zákaznická píseň.

Není to spíš jen váš předsudek?

I kdyby, mé předsudky jsou mi drahé a nehodlám se jich bez pádných důvodů, zbůhdarma, vzdávat.

Chováte též předsudky vůči jazzu či rokenrolu?

Ano. Ta hudba sama za to snad ani tolik nemůže, ale v mém okolí se těchto věcí vždy chytali ti hrubší lidé. Mému synovi trvalo roky, než se mu podařilo vysvětlit mi, že neworleanský jazz se mi vlastně líbí.

Je důležité mít hudební vzdělání?

Dlouho jsem byl přesvědčený, že hudebník, natož skladatel, noty znát musí. Až jednou měl spisovatel Kohout narozeniny. Chtěli jsme mu udělat radost, tak jsme mu složili a nahráli píseň: Cos porobil, Pavelenko, Pavle? Při té příležitosti jsem si všiml, že Vlasta Třešňák vůbec nezná noty. Musel jsem uznat, že je v tom svém přístupu skutečně autentický a jeho projev má silné kouzlo. Od té doby hudebníky, kteří neznají noty, toleruji.

To ještě Třešňák patřil k hudebnickým ozdobám disentu, později exilu. Takový Václav Havel sice ostentativně peče se spoustou muzikantů, ale sám prý zpívá všechny písničky na jeden tón.

Ano, to je pravda. Stál jsem vedle něj jednou v oněch listopadových dnech, kdy se zpívala hymna. Pořád sledoval ostatní, zda jde melodie nahoru, či dolů, snažil se to kopírovat. Stejně však jen tak hučel, a ještě se zpožděním.

Jsou za námi Vánoce a to je - vaším slovem řečeno - zpěvný prostor. Zpívali jste doma koledy?

Ano, ale odkazuji je do patřičných mezí. Hrát začínám až večer, když se narodil Ježíšek.

V každém narození člověka je také obsažena jeho smrt.

Na smrt myslím hodně. Začalo to, když mi bylo sedmdesát let. Smrtí se vyvleču z povinností. Ano, ale to je jen jedna její stránka. Samozřejmě si taky kladu otázky. Co bych měl ještě udělat pro ženu, děti… Strach mám jedině z toho, abych netrpěl jako pes a aby to nebylo nějakým sakra blbým způsobem. Například, že mě přejede auto. Ty obavy má každý člověk.

Věříte na osud?

Na osud věřím. Ne na predestinaci. Věřím na karty, které člověk dostal do hry. Co z toho uhraje, to je každého věc.

Co hodláte stihnout ve vašem čase? Píšete ještě nové věci? Máte prý v šupleti také několik pornografických románů.

Ale kde několik. Existuje jeden rukopis, který se jmenuje Stará postel. Napsal jsem ho, protože jsem si jím potřeboval cosi vyřídit. Tím to pro mě končí, vůbec nemusí být vydaný. Ukázky - pár kapitol snad - vyjdou v příští knize řady, kterou mi vydává Atlantis v Brně jako neprohlášené sebrané spisy. Ta kniha se bude jmenovat Tisíce slov a bude obsahovat hlavně fejetony. Potíž je, že já se v těch historických často nad něčím rozčiluji, ale skoro nikdo z mladších netuší nad čím. Takže do knihy doplním i dobový kontext toho rozčilování. A kromě této sbírky fejetonů mám v plánu ještě jednu knihu - Hodiny klavíru.

A to je co?

Takový deník, zase. Měl by mít sebekritický tón. Před třemi roky jsem se začal učit na klavír. Přitom v mém věku platí pokyn „přestaň začínat, začni přestávat“. Věděl jsem, že na to piano hrát nedokážu. Život je neustále zpřesňující se formulace toho, čím nikdy nebudeme. Ptám se sám sebe, proč jsem to zanedbal, co jsem dělal místo toho... O tom by měla být nová knížka.

Zase deník. Co vás k tomuto žánru pudí?

Deníky nám uložil psát pan učitel Ječmínek. Zjistil jsem, že mě to baví. Když pak pan učitel četl z různých deníků, viděl jsem, že ten můj má úspěch. A přitom to nemusí být vůbec pravda. To je způsob, jak si upravit svět do trochu jasné figury. Čtenáři mi to uvěřili. Návyk psát si deník mi zůstal ještě u Baťů. Pomáhalo mi to přežívat tu nesmírně tísnivou, utlačující situaci - fabrický život.

Ale teď píše deníky či vzpomínky kdekdo, aby čtenáři věděli, jak to všechno bylo. Často to není ke čtení.

Špatný příklad jsem dal Českým snářem. Mnoho lidí uvěřilo, že kniha vznikne tím, když si budou zapisovat, co den po dni dělali. Ale tam musí být nějaká dějová linka. Několik šťastných okolností mi v té době umožnilo napsat Český snář. Nikdy předtím ani potom by to nebylo možné. Tehdy to byla reakce na Chartu, na všelijaké ty perzekuce, houfné emigrace. Mí kluci nemohli na školu, manželka se těšila, až půjde do důchodu. To už je látka. A když se do toho šťastně připlete Helena, žena, kterou jsem do té doby zapíral… Ta tomu dodala další nezbytnost: prostě knížka bez ženské postavy nefunguje.

Tušíte, co nás čeká v příštích letech?

Všecko, co vidíme v té Asii a Africe, naznačuje, co všecko by se muselo stát, aby se ty země dostaly do duševního a mentálního světa Evropy. Sektářství, rasismy, diktatury, války - tím vším jsme už prošli. Myslím si, že Evropa by se měla připravit k zbrojné obraně.

Zabýváte se tím, zda poroste ekonomika?

Růst ekonomiky poznám. Vždycky přibude něco blbého. Poroste ekonomika, když udělají tunel pod Stromovkou?

Dělá vám dobře vztekat se?

Vůbec ne. Uvědomuji si, že si to tak někdo může myslet. Nejsem rád, když mě něco štve. Ale důvodů být naštvaný je tolik… Přitom nesnáším všelijaké kverulanty, staré mrzouty, rypáče, nadáválky. Jsou mi protivní. Poznám je už podle toho, co mi píšou v dopisech. Snaží se mi dodávat další materiál ke vzteku. (Vchází paní Vaculíková: Němu se nechce nic. Proto on si tak hlídá, aby se nikde neobjevoval víc, než slíbil. Těch rozhovorů, co s ním chtěli dělat o Chartě...)

A já všechny odmítám. Žiju, co je. Co jsem o tom věděl, jsem už napsal, a být pérem v cizí ruce nechcu. Na besedách proto říkám: „Víte, co si myslím? Totéž, co vy.“ Víc nic.

(Paní Vaculíková: Kdybyste viděl, jak je šťastný na pódiu. Když se tam postaví, jak kouzlí.)

Chtělas jít nakupovat.

Jsem sice exhibicionista, ale byl bych rád, kdybych u toho zároveň nemusel být. Ty besedy si nevymýšlím. Dostávám žádosti.

(Paní Vaculíková: Je to charizmatický muž.)

Už jen proto, že je mi to slovo protivné, nechcu být charizmatický muž. Prosím tě, běž už.

Je teprve těsně po Vánocích, ale skoro to vypadá, že jaro je tady.

Ach bože, to jsem nerad, velmi nerad.