Stará jama

A tam byla jama! Měřila asi dva metry krát tři, omyl, metr krát metr a půl. Každý do ní musel jednou spadnout, jak byla zastřena rostlinstvem! Z ničeho se nedalo poznat, k čemu byla, jak dávno ji udělali a kam dali vykopanou hlínu? Sypké a vlhké stěny neporostly dodnes ničím. Stál jsem teď nad jámou a hleděl do ní jak před čtyřiceti lety. Je stejná! Cítím, jak je teplá a čekající…
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Tu jamu jsem ve svých nejlepších letech objevil tak, že jsem do ní při plížení spadl. Hned jsem jí využil: čapěl jsem tam a čekal, až kolem mne poleze někdo z ogarů. Byla to hra taková: musel ses k někomu připlížit neviditelně a dotknout se ho. A už se kolem mne plazil Jožin Lorenc. Já jsem jenom prostrčil ruku travou. Ale musel jsem hned z jamy vylézt, byl jsem plný mravenců.
Když jsem potom jezdíval domů ze světa, vždycky jsem se na tu jamu šel podívat. Byla tam. Teď jsem ji ale neviděl třicet roků. Přemýšlel jsem, jak vznikla, když vedle ní nebyla vyházena žádná hlína. Myslím, že to byl vývrat velkého stromu. (…) Umiňuji si, že až teď pojedu do Brumova, ještě tam nějak dolezu.
Poslední sloka písně o Brumovu praví: „Je tam kdesi stará jama, ta tam jistě čeká na mňa.“ Je to jenom symbol: my máme na hřbitově připravený kamenný náhrobek od Otmara Olivy. Už nám z něho někdo i ukradl bronzový kříž.