Děkuji za vzácné přátelství

Hana Žížalová

(Českobudějovický deník, 10. 6. 2015)

  Jsem v rozpacích. Dostala jsem od pana redaktora těžký domácí úkol. Mám jen hodinu času. Osobní vzpomínky na jedno vzácné přátelství. S Ludvíkem Vaculíkem. Přátelství, které trvalo dvacet pět let, měnilo se z literárně – kavárenského vztahu až k důvěrnému kamarádství obou našich rodin. L. V. u nás pobýval o prázdninách často, dopisoval tu například knihu Jak se dělá chlapec. V pondělí psali povolanější autoři o tomto nenahraditelném muži v příloze Lidových novin. Odkázala bych tedy všechny čtenáře tam, ale zkusím si vzpomenout, co nebylo zmíněno.

  Například, že vlezl do každé vody, kterou potkal, do řeky v Římově, do alpského jezera Traunsee, do rybníka v Ponědraži. Že to byl indiánský náčelník Černý pardál. Že byl přísný i něžný otec, velice pozorný. Chorobně netrpělivý, nesmlouvavý. Ale ochotný přijet kdykoliv a promluvit s mými studenty. Žádnou korespondenci nenechal ležet bez odpovědi. Za jídlo děkoval vždy větou "Pán Bůh vám to oplatí na dětech." Zajímala ho etymologie, ženy a vesmír, jak o sobě s úsměvem prohlašoval. Měl radost, když manželé Tišší z Kleti pojmenovali jednu jimi objevenou planetku Vaculik.

  Když se na něco zeptal, opravdu ho to zajímalo. Rád vyprávěl vtipy, často recitoval, například při jízdě autem, oblíbeného J. V. Sládka. Měl rád vůni lip i pečené slaniny. Mimochodem o vůních napsal krásný fejeton v roce 1982 Vůně června v prvním sešitu fejetonů Jaro je tady.

  Měl krásný zvučný hlas, poslouchat ho byl velký požitek. Při každé příležitosti zpíval. Vzpomínám na jeho myšlenku, že každé dítě je třeba po narození naladit. Přikládat si ho na hrudní kost a zpívat stupnici. Taky naši třetirozenou dceru přijel naladit. Děkuji mu, že se stal součástí mého života i celé mé rodiny.