Viník oceněn!

Jan Šícha

(Literární noviny, 27. 10. 2008, roč. 19,  č. 44, s. 1)

Byl jsem kdysi, ještě relativně mlád, u ministra kultury Tigrida, když se ve své kanceláři v Kolowratském paláci mezi dvěma doutníčky svěřil se svou myšlenkou na obnovení Státní ceny za literaturu. Přítomná hrstka intelektuálů horlivě kývala. Byl jsem jediný proti, protože mi připadalo, že stát se do literatury nemá míchat. Teď mi připadá, že udělení Státní ceny za literaturu Ludvíku Vaculíkovi je jednou z nemnoha věcí, které si stát momentálně může připsat k dobru. Vaculík totiž, kromě jiného celým svým dílem, přispívá k tomu, že některé příběhy získávají jakési oficiální dovolení k tomu, že mohou být vyprávěny. A tak je přirozeně státní a osobní zároveň. Když Vaculík mluví o tom, že jde někam pěšky, udělá z toho umění, a mnozí se pak osmělí chodit pěšky i vyprávět o tom.

Vaculík rozvazuje lidem jazyk. Povedlo se mi mlčet ke Kunderovi a dívat se, jak lidé třeští. Těšilo mě, že jsem se díky kauze Kundera na dálku seznámil s kurážným chlapem Dvořáčkem, agentem chodcem. Jsem rád, že nejen velký spisovatel, ale i agent chodec ještě žije. Povedlo se mi nikam, ani kamarádům, nenapsat, že si nemyslím, že by se měl okamžitě zrušit Ústav pro studium totalitních režimů. Ty papíry po fízlech je třeba přebrat. Je to národní majetek, který má být privatizován. Ústav možná opravdu založili ódéesáci jako místo, které jim dodá vědecké klacky na zákaz komunistů. V ústavu se asi opravdu rvou různé kliky, které si pro sebe a amatérsky označuji jako válku obrozenců s odborníky. Co se tam ale určitě hledá, je forma. Zcela jistě, jinak by to tam tak nekvasilo a ústav by dodával prefabrikáty přesně podle ideologického zadání. Ústav je ale v pohybu a z povahy věci nemůže být dodavatelem prefabrikátů. Lidství a mnohotvárnost světa zase vyhraje, ať si to páni ze zákulisí vymysleli jakkoli. Zcela legitimní je otázka, jak do české společnosti posílat výsledky historického bádání o nedávné době tak, aby to působilo na její zrání, a ne aby to společnost posílalo zas o příčku níž. Zatím tuto otázku nikdo neprozkoumává tak bolestně, jako zmíněný ústav. Není to u nás tak, že by zaměstnanci ústavu v klidu mohli dělat vědu. Současný stav podle všeho, co se dostává ven, bolí ústavníky i předměty jejich bádání. Forma se hledá těžko, zvlášť, když historicky běží neorestaurační čas, ve kterém lidé v kravatách chtějí násilím změnit i to, co rádiovky nezavinily.

To ale neznamená, že to odnese Adam Hradilek, kterého jsem nikdy neviděl, ale mnoho těch, kterým věřím, mi potvrdilo, že je to slušný mladý chlap. Neměl by to schytat jako ztělesnění ideologické objednávky ocitnuvší se na mělčině.

Jak to souvisí s Vaculíkem a jeho cenou? Vaculík ukázal, jak lze říkat některé věci a zachovat při tom plnost svobody. Každý čtenář, tím spíše čtenářka, pozná Vaculíkovo zakotvení v chůzi, společenství blízkých, v písni a v ženském klíně. O kom jiném víte tolik, aniž byste mohli do jeho umění? Někteří čtenáři jako rušivé vnímají, že si vždy najde kout, ze kterého to svoje řekne celé. Jenže Vaculík svým dílem otevírá rytmus jazyka tak, aby jiný člověk to svoje také řekl. A tak abych neopakoval řeči, které o něm napsali jiní, pokouším se, inspirován Mistrem, také zachytit něco navíc a zůstat při vší odvaze v řádu měšťanské a moralistní promluvy. Netlačím se do jeho patra, chci jen poukázat na návod, který dává. Na, mimo jiné, řád měšťanské a moralistní krásné promluvy, po návratu ze všech výletů.

Ludvík Vaculík jako nositel Státní ceny za literaturu přichází nechtěně do doby, kdy Milan Kundera prosvištěl zdejšími i okolními médii jako udavač, čemuž asi půlka lidí uvěřila. Mimovolně se tak akcentuje fakt, že se Vaculík průběžně udává sám, a je tak mimo nebezpečí dnešní doby.

Ludvík Vaculík je vinen. Vtahuje lidi, kteří ještě čtou, do světa kultury, do světa české formy svobody, do světa krásy, jak si ji tady u nás můžeme prožívat. Je to velký autor, stejně jako je velkým autorem Milan Kundera. Je to velikán z doby, kdy ještě existovali velikáni. Režisér Karel Vachek má pro tento jev pojem „ohromné světýlko“.

Ludvík Vaculík je spoluviník toho, že ještě existuje česká kultura. Jan Kaplický cenu odmítl, protože za ní viděl ne porotu, ale stát, který ignorantsky zachází s jeho dílem i s pravidly, která si stát sám určil. Ludvíka Vaculíka dávno nemůže ohrozit ignorantské zacházení ani porušování pravidel. Je nad tím, a přeci zůstává spoluviníkem všech lepších poměrů.