Napsali o něm

Jiří Peňás

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 1)

Ludvík Vaculík zemřel klidně krátce po druhé hodině v sobotu odpoledne v domě v Dobřichovicích, kde Vaculíkovi trávili obvykle léto. Ten dům se zahradou patří do vaculíkovského světa, stejně jako rodiště ve valašském Brumově, kde bude v sobotu pohřben. Nebo jako ulice Veletržní v Holešovicích, kde většinu života prožil se svými syny a svou věrnou a jedinečnou ženou Madlou a odkud vycházel na své pochůzky, v nichž pokračoval v nerudovsko-nezvalovské tradici "pražských chodců". 

Tento vnější svět, od něhož se v posledních letech už silně vzdaloval, tedy osiřel a zůstává už jen v jeho knihách, fejetonech, denících, dopisech, pěsničkách, v záznamech jeho veřejného, spisovatelského, ale i soukromého, ba intimního konání. 

A pak v paměti těch, kteří "pana Ludvíka" buď znali osobně, což nebylo zas tak výjimečné, neboť Vaculík byl společenský člověk, i když ne vždy snadným způsobem, tedy žádný brach nebo kumpán... Nebo ho znali jako svého oblíbeného autora v novinách, tedy především jako fejetonistu a v posledních pětadvaceti letech autora Posledního slova v LN, s nímž často souhlasili a občas nesouhlasili, ale vždy to snad četli s tím, že to Vaculík "pěkně napsal". 

Nebo jako spisovatele, jímž byl nejvíc, jenže otázka je jakým, rozhodně ne jednoduše zařaditelným. 

Protože Vaculík byl ten typ spisovatele, v němž se všechno žité, promyšlené a procítěné prolínalo, vstupovalo do sebe, obohacovalo i popíralo. Byl to spisovatel zvláštního druhu. Každý velký spisovatel – a on byl velký spisovatel – je zvláštní případ. Ale u Vaculíka to platilo zesíleně. 

Vaculík nebyl vypravěč příběhů a konstruktér fabulí, a přesto psal tak, že tam, kde se jiní pachtí, aby mu figury aspoň mávaly rukama, jeho postavy žijí celým tělem i duchem. Nebyl to autor intelektuální či elitní literatury, ale tam, kde jiní horko těžko dají dohromady myšlenku, jich Vaculík mohl pět zamlčet a stejně tam jsou. 

Svět plný hádanek a mystérií 

Jeho psaní bylo především soustavnou reflexí a nic pro něj není typičtější než neustálé, pozorné, ba umanuté pozorování věcí obecných a intimních v zrcadle lidského a přírodního řádu. K němu se snažil stále dojít přímou a neuhýbající cestou, což právě vedlo ke komplikovanosti a záhadnosti této cesty. Vaculíkův svět měl základy v patriarchálním, venkovském prostředí, kde věci platí podle daného a osvědčeného řádu, ale málo který svět v české literatuře je tak naplněn otázkami a pochybnostmi jako ten jeho. Jednoznačným a lehce přehledným se může jevit jen povrchnímu pozorovateli. Ve své podstatě je plný hádanek a protimluvů, nejasností a záhad, tajemství a mystérií. Vaculíkovo psaní bylo způsobem, jak do té hlubiny nahlédnout a jak proniknout i k těm nejsložitěji proniknutelným obsahům. Dosahoval toho s volností a svobodou, která byla v moderní české literatuře zcela vzácná a právě u něj došla jednoho z vrcholů. 

Vaculík nebyl spisovatel "běžného" typu. Sám o tom občas psal, že u něj to není tak, že najde téma, které by mohlo být zajímavé, a pak ho co nejlépe zpracuje: jako někteří jeho kolegové. Jeho téma byl on sám a pak všechno kolem. Psaní bylo u něj více než u koho jiného (i když samozřejmě v české literatuře nebyl úplná výjimka: Deml, Hrabal...) spojené s fyzickou osobností konkrétního Ludvíka Vaculíka, a tato bytost se do něj otiskovala celá: celou svou tíhou, svými city, rozumem, intelektem, smysly, a se všemi svými rozpory, umanutostmi, paradoxy – a že jich ve Vaculíkovi bylo... Ale především se svou jedinečnou vnímavostí, důvtipností a jazykovým mistrovstvím, se kterým byl schopen "věci života" a "věci poměrů" vyhmátnout a pojmenovat. Nešlo u něj vlastně určit, co byl okraj a co centrum. 

Byly to jeho reportáže, které už zkraje 60. let signalizovaly, že se něco ve společnosti hýbe? Byla to Sekyra, spolu s Kunderovým Žertem, román, který definoval česká 60. léta? Byl to projev na Sjezdu spisovatelů v roce 1967, ve kterém jednoduchou nevyvratitelnou větou vystihl absurditu vedoucí úlohy strany? Nebo Dva tisíce slov, které psát původně nechtěl, ale pak když už seděl nad tím bílým papírem, uvědomil si, že to musí napsat tak, aby se něco pohnulo, což se stalo? Byl to pak způsob, jak se choval za normalizace: jako by byl svobodný člověk, o čemž psal způsobem, kterým překračoval i ty hranice svobody, jež jako by byla skutečnou svobodou? 

Nebo byl jeho střed ve fejetonech, v cyklickém Jaro je tady, ve kterém rok co rok připomínal, že navzdory všemu život a přírodu jen tak něco nepřekoná? Nebo v Českém snáři, v tom veselém bedekru českou pohřební krajinou? A co jeho osobní, jak jen možno intimní, sebe a jiné odhalující prózy, Jak se dělá chlapec, Loučení k panně..., ve kterých jako by učil mladé zajíce, jak vypadá tělesná láska a zároveň jaké z toho jsou následky pro duši, kterou je nutné opatrovat. 

Vaculík byl zároveň – a v tom mu mohl v české kultuře konkurovat jen Václav Havel – postava historická. Od poloviny 60. let byl u všeho důležitého, co se v té zemi dělo: Pražské jaro, Charta 77, listopad ’89 (i když tam jaksi paradoxně, bez toho, aby na Letné promluvil, což bylo možná důležitější, protože pak bylo o to zajímavější, co by tam řekl...), pak rozdělení státu, naposledy snad televizní krize... Občas se vyjadřoval, občas sám "agendu" určoval. 

Vždy tam ale byl, dalo by se říct, sobě samému navzdory. Jeho angažovanost neplynula u něj ze společenské ambice a dravosti, a nejspíš ani ne z ušlechtilého pocitu odpovědnosti. To by bylo nevaculíkovské. On u toho byl, protože to tak přišlo. Poměry zkrátka byly takové, že si vyžádaly, aby se do nich zamíchal, a jeho hlas byl takový, že byl slyšet, neboť to byl hlas Vaculíkův. Ten se vždy poznal, neboť měl tu vaculíkovskou kvalitu. Vaculík je de facto vyvrácením teze, že slovo nemá už hodnotu. Má ji i teď, jen musí být výstižné a nemusí se hned projevit. 

Jedním z rysů Vaculíkova angažovaného a kritického postoje byla skutečnost, stále do věcí a poměrů mluvil, ale nepřipustil, aby mu zůstala jako společenská funkce či závazek. Jeho autorství Dvou tisíc slov byla výjimečná akce výjimečného novináře ve výjimečné chvíli. V Chartě si vyhradil pozici, v níž hrál a konal na svém vlastním hřišti – patřil k nejznámějším tvářím opozice, ale nikdy nebyl mluvčím Charty. Psal tak, jako by neměl bedlivé čtenáře v úřadovnách Státní bezpečnosti, ba někdy psal jako i pro ně – charakteristickým vaculíkovským vtipem bylo, že své texty posílal přímo svému estébákovi. Nikdy ale jeho neposlušnost a angažovanost nechtěla sloužit vlastním věcem. Nevstupoval do veřejných anebo disidentských debat jako instituce, a když bylo nebezpečí, že jí začal být, zachoval se tak, že jí zase přestal být. Nikdy by proto nemohl být ve standardní politice, protože by v ní mluvil tak přirozeným jazykem, že by běžného voliče vyděsil, i když by mluvil v jeho zájmu a k jeho prospěchu. 

Vedle této veřejné podoby existovala druhá tvář Vaculíkovy literární – a zase – lidské osobnosti, ta, co se projevovala v jeho vrcholně intimních textech – počínaje deníky, které si začal psát na začátku normalizace (Nepaměti), přes Český snář, kde si metodu prověřuje a pak dokonale osvojuje, až k těm trýznivě odhalujícím knihám Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Nehledě na texty, které Vaculík napsal, ale k jejichž vydání nesvolil a znají je jen jeho přátelé... 

Blízkost, s níž své intimissimo Vaculík v těch knihách předložil, nemá v české literatuře obdoby, snad s výjimku Jakuba Demla a Slováka Dominika Tatarky, který jaksi k české literatuře patří – a na Vaculíka měl podstatný vliv. Do Vaculíkova soukromí v těchto knihách čtenář nenahlíží klíčovou dírkou, ale jako by seděl u něj v pokoji u jeho postele a on v jeho přítomnosti své konání ještě komentoval. Stendhal napsal, že romanopisec je ten, kdo rozestavuje zrcadla podél cest. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Vaculík ta zrcadla nastavil u své intimity. Bylo to něco, s čím si lámali lidé, kterým byl Vaculík blízký, hlavy a raději o tom nemluvili nahlas a před ním – a před jeho blízkými. Žít s Vaculíkem znamenalo ale stát se předmětem jeho psaní. Dobrovolným i nedobrovolným. 

Čas myslím tyto rány zahladí a dá třeba i smysl té otevřenosti, která se někomu mohla zdát i bezohledná. Nebo na ni dá zapomenout, kdo ví. 

Záhada a rébus 

Vaculík je v každém případě záhada a rébus. A to přesto, že to tak na první pohled nevypadá, protože vždy přece psal srozumitelně, což je také jedna z hodnot, která není vůbec samozřejmá. Najde se v něm mnoho věcí jdoucích proti srsti, mnoho příkladů jakýchsi reakčních stereotypů, tradicionalistických pravd "selského rozumu". Občas se vyjádřil bezohledně, že to člověka zabolelo. Soustavně kritizoval spoustu věcí: mobily, ženy, které nenosí sukni, televizi, úpadek zdvořilosti, ceremoniality a mravů, rozhlasové šlágry, reklamu, kterou nazval "uměním hovna". Vše, co zrychluje a usnadňuje pohodlný život, ale odebírá mu tak náročnost a odpovědnost, aspoň on to tak viděl. 

Vaculík ale nebyl v pravém smyslu konzervativec. Konzervativismus se spojuje s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením, že věci jsou správné, když je chce a přijímá většina lidí. Vaculíkovo "staromilství" bylo naopak v něčem revoluční a progresivní. Byl to spíš antimodernistický nonkonformismus, vycházející z představy – často evidentní –, že nové často ničí staré hodnoty, které je nutno nonkonformně a provokativně hájit, třeba za cenu zesměšnění se. 

Spor absolutního nároku s vědomím jeho nedosažitelnosti

Jeho sklony k netolerantnímu střežení světa, jak by si ho on představoval, se však přesto zásadně lišily od jiných patriarchů zemitosti. U Vaculíka je totiž vždy (někdy třeba hůř postřehnutelně) přítomný dramatický – a díky tomu zároveň komický a humor vytvářející – spor vnějšího absolutního nároku a vnitřního vědomí jeho nedosažitelnosti. Z tohoto vědomého a stále vylepšovaného donkichotsví vychází ta nesporná působivost jeho textů, které člověk nečte proto, aby s autorem souhlasil nebo se s ním utvrdil ve svých názorech. Ale proto, že v nich je svrchovaným způsobem vyjádřena originální bytost, která se dotýká obsahů nejkomplikovanějších, a přitom vychází z věcí zcela obyčejných. Tak obyčejných, jako jsou krtince, které se mu zase objevily na zahrádce, nebo ptačí budky, které musí na jaře opravit. 

Toto prolnutí dějin, člověka a přírody bylo ve Vaculíkově podání stále předmětem živého, neotupitelného zájmu a úžasu, a i když naše vnitřní vybavení, zkušenosti a názory mohly být s těmi jeho v různé míře rozdílné, přesto ho člověk mohl číst tak, že se to dotýkalo samého středu naší existence. Ten střed Vaculík zaplňoval, a přestože odešel po naplněném a bohatě završeném životě, bude tady citelně chybět. To už je ale naše starost – o tu zahradu. Ne jeho.

Břetislav Rychlík

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 2)

Vloni v létě mi kolem jedné hodiny v noci zazvonil telefon. Ludvík Vaculík? Ten nikdy v noci netelefonuje: "Bréťo, já su na letišti a už odlétám. Majú tady nemocnicu, mluvil jsem o vás s doktorama a zjistíl jsem, že máte vysoký kredit, jste tady vysoce kredibilní člověk. Tož já se loučím a už odlétám…" Volal jsem to vyplašeně jeho synovi Jankovi. "To je dobře, on totiž tata je v nemocnici a měl čtyři skoro smrtelné choroby pro jeho věk krátce po sobě (sepsi, žlučníkový záchvat, infarkt a zápal plic). A má v sobě různé silné prášky, tak si pod jejich vlivem myslí, že je v nemocnici na letišti. Ale to je dobře, že ti sám volal." 

Umět všecko líp než ostatní 

Když jsme natáčeli Valašský snář, čtyřdílný seriál o Ludvíkově rodném kraji, polepšil o dvě sloky valašskou píseň z Lidečka (Nad Lidečkem zelený háj, tam je, Bože, veselý kraj…): "Nad Brumovem je to samé, Bože, nech to tak ostane. Je tam kdesi stará jama, ta tam istě čeká na mňa." Tak tedy od 6. června se úděl "jamy" naplnil. 

Tu jamu využíval v Brumově-Bylnici při svém indiánském období, když jako náčelník Černý pardál vedl svůj kmen Yaquiů. "Udělali jsme si čelenky z husích per, které jsme obarvili. Já jsem jich měl dvanáct, ostatní po šesti." Jama je nad loukou Řehonůřkou, zvanou Ludvíkovými valašskými indiány Arizona. Jednou dokonce přepadli vlak. Černý pardál dal pokyn střílet šípy, ale těsně nad vlak. Těsně a nad. ("Protože dobře zhotovený šíp musí být vystřelen. Naostřený oštěp bude vržen… Říkám nad, ale říkám taky těsně! Muselo to být nevšední překvapení pro nedělní cestující vyložené v oknech pomalého dobrého vlaku, když se nás asi deset – ale proč neříct, že padesát – zvedlo z prérie a s řevem vrhlo proti vlaku a mrak šípů zasvištěl těsně."). Jeden valašský indián jménem Kulhavý pes střelil těsně, ale pod. Šíp vletěl oknem do vlaku a všecky rudochy pochytal železničář. ("Na listině stála pak jména nikoliv jako Svištící šíp, Krákorající havran, Kulhavý pes, Mes-haba, Černý pardál…, nýbrž Lorenc, Kozáček, Vilímek, Ambrož, Klok, Loucký a Vaculík. Jako teď cítím svůj tehdejší úžas, že se může dobrý úmysl tak škaredě vyvinout.") 

Obdobně se vyvinul i Ludvíkův dobrý úmysl vstoupit do strany komunistů. "Udělal jsem řadu hloupostí. Ta největší hloupost byl můj vstup do komunistické strany. Já jsem už za čtrnáct dní věděl, že tam nepatřím. Ale rozhodl jsem se, že nevystoupím, budu proti tomu bojovat a nechám se vyhodit. To mně dalo pozitivní program pro celý život." 

K spisovatelovým osmdesátinám jsem napsal, že se mi zdá, jako by tyto dvě události vykolíkovaly terén, po kterém se Ludvík pohybuje dodnes. Kdo vyrůstal v klukovských venkovských tlupách, ví, jakou sílu, inteligenci a autoritu musí mít jejich vůdce. Jakým jevištěm musí být jeho hlava, aby doma nebo při pasení koz viděl všecky ty vzrušující hry a dobrodružství. Ale kolik neuvěřitelné umíněnosti, odvahy a vytrvalosti je třeba k umění vtisknout tento program ostatním děckům. 

A ještě musíte všecko umět líp než ostatní. Od výroby luku, šípů, oštěpů, praků po odvážné vystřelení. Podívejte se teď, kolikrát a v jak nepředstavitelně nebezpečných situacích nečekaně vystřelil šíp nebo vrhnul oštěp. Byl sotva tři měsíce přijatý mezi československé spisovatele a už vystřelil moci rovnou mezi oči. S žádným ze spisovatelů se do té doby blíže neznal a nekamarádil ani doma nikomu dopředu neřekl, co udělá. Osamělý indián se postavil na tribunu, přesně zamířil a natáhl tětivu. Šel domů, tam mlčky ulehl. Od rána začalo šílenství. S tím zabodnutým šípem musel chodit komunismus po ulicích, mezi lidmi, ten projev si lidé opisovali. Komunismus byl náhle nahý, celý národ se mu smál, komunismus zuřil, zkoušel to vztekle vyrvat, vytáhnout to nešlo, vidět to bylo z celého světa, hlavně z Kremlu. Oštěp dvou tisíců slov byl zase vržený s razancí, odvahou a přesností valašského Delawara. Říkalo se, že tanky bratrské pomoci přijely hlavně kvůli tomuto činu. Málo se ví, že slavný Seifertův projev k mladým lidem po upálení Jana Palacha napsal Ludvík Vaculík… 

Návrat syna valašského tesaře blíž k horám

V Ludvíkově psaní bylo znát, jak se mu do zacházení s jazykem otisknul terén a barvy Bílých Karpat. Dlouholeté pozorování indiána pasoucího kozy. Na pastvě si máte čas všímat nekonečnosti oblohy, mraků, ale i cvrčka, struktury kamene, barvy květu, kmene stromu. Svět se vám spojuje poznenáhlu v živou bytost. Vysoké s nízkým, velké a nekonečné smaličkým. Takto ožívají jeho řečí postavy, gesta, vůně, barvy a děje, že cítíte, jak se vám čtení zhmotňuje. A taky cítíte v jeho jazyce folklor, vědomosti lidu, rázovitost, melodičnost a poezii i metafory moravských lidových pěsniček. 

Vždycky se mi zdálo směšné se tomu u Ludvíka vysmívat. Věděl, že zpívání je čidlo, kterým osahává duševní terén v sobě i kolem sebe. Na každou lidskou situaci je písnička. Valašský kroj si nechal ušít, aby bylo na světě o jeden víc. Pohyboval se v něm suverénně i na našem Horňácku, protože tam se kroj bere jako průkaz rodokmenu. Ludvík miloval píseň Na horách studénky, sú moje šenkérky… na horách větrové, sú moji bratrové, oni mně pomožú, když sám výš nemožu. V létě 1989 ve Strážnici ležela tato píseň v amfiteátru folklorních slavností s polepšenou slokou (byl to první Vaculík tištěný po letech, byť anonymně): Až večer nastane, tam chcu mět ustlané. Jak na vás zavolám, berte sa blíž k horám. 

Na brumovském hřbitově pod nejvyšším kopcem valašské části Bílých Karpat Holým vrchem má Ludvík hrob od velehradského sochaře Otmara Olivy. Ten hrob mu původně nechtěli komunisti dovolit, tak si ho pořídila jeho paní učitelka Svatoňová a Ludvíka tam jaksi pozvala na návštěvu. Za hřbitovem vede trať s tunelem, který stavěl Ludvíkův tata. Na tunelu je datum 1926. Datum roku, v němž se 23. července (první den znamení Lva) Ludvík Vaculík narodil. Poslední dobou už cítil, že výš nemože. Nepovažoval to za důstojné. Teď se valašský náčelník vrátí blíž horám. 

"Život je napřed moc pomalý, a naráz je všechno pryč," napsal v Srpnovém dnu v roce 1990, v prvním po patnácti letech, kdy ho žádný kapitán Čermák, vlastním jménem Otakar Černý, nepředvolal k hlášení, kde bude o jeho státním svátku. Ten režim, povahou zbabělý a ubožácký jak jeho kapitáni, kteří ho nedokázali svým terorem držet jinak než pod cizími jmény, pomohl povalit Ludvík Vaculík i proto, že se pod všechno své, zlé i dobré, s neslýchanou otevřeností nebál podepsat. Myslím, že v synovi valašského tesaře odešla jedna z největších postav našeho národa. Stahuje se hrdlo, zadržuju slzy. Tiše za ním zpívám sloku polepšené horňácké písně, kterou jsme rádi zpívali spolu: Smi³uj sa, pane, nad mojú dušú, jak sa smi³uje kocúr nad myšú.

Jan Vaculík

(Lidové noviny, 16. 6. 2015, s. 11)

Začnu omluvou. Půjčili jsme si na internetu fotku, bez dovolení. Drsněji šlo by říci: ukradli. Mohlo by nás omlouvat, že to bylo v tísni a že jsme obrázek nepoužili k vlastnímu obohacení. Říkali jsme si: co na tom, obrázek se mihne mezi květinami na jednom venkovském pohřbu, nikdo si nevšimne. Spolupachatelem se stal, nikoliv z vlastní vůle, brumovský fotograf Mirek Pinďák. Navedli jsme ho, ať zkusí stáhnout něco z internetu, a dali mu několik tipů. Vybral si jeden z nich, zalitoval, že internetový obrázek má asi o milion pixelů míň, než by bylo potřebné, ale slíbil, že to nějak upraví. Věřili jsme mu: však velcí malíři se taky dokázali vyjádřit jenom pár ťupkama. Příští den byl obrázek na velké desce na světě.

Když je teď po všem a já se dívám na mediální ohlas, zatrnulo mi: všude, ve všech reportážích z brumovského pohřbu ten obrázek je a vždycky na čelném místě. Bodejť: vždyť ztělesňuje toho, o němž je řeč! Znovu jsem tu fotku přes google vyhledal, abych zjistil, odkud pochází: shodou okolností z LN, rozhovor z 23. 8. 2008. Docela jsem si oddechnul. Fotograf: Ondřej Němec. Začetl jsem se do rozhovoru a najednou tam vidím černé na bílém: "Máte to mít, je to váš portrét," pravila redaktorka. Oddechnul jsem si podruhé: když je nějaký portrét můj, tak mi přece nikdo nemůže bránit, abych ho měl postavený u rakve, no ne?

Ale i tak se sluší fotografu Ondřeji Němcovi poděkovat a omluvit se, že jsme si fotku půjčili bez dovolení. Ona je totiž opravdu pěkná. To jsme si naplno uvědomili teprve s tím, jak jsme ji postupně poponášeli a putovala s námi celý den: ze smuteční síně do kostela, pak k hrobu, pak do restaurace a nakonec pozdě v noci, to už v užším kroužku, s námi zakončila pietní pijatiku na Královci. Tata tím zůstal dobře s nama a všecko poslouchal.

Na druhém místě chci za celou rodinu poděkovat Lidovým novinám, jak o tatovi krásně psaly a kolik místa mu v těchto dnech věnovaly. A když už jsem v tom: moc děkujeme všem, kdo se vydali na tu cestu do Brumova. Zvláštní rychlík vyjížděl z Prahy ráno už v 5:19, a přesto byl prý natřískaný. Dálnice se pod tím náporem dokonce ucpala. Děkujeme za účast i za věnce a květiny, jimiž jste tatu zahrnuli, opravdu.

A teď k samotnému pohřbu: vesnický pohřeb v Brumově se odvíjí podle zvykového práva. Umírá se dost často, takže se ví, co a jak má být. Zdeňa, náš zásadní přítel a zmocněnec v Brumově, nám vysvětlil krok po kroku, jak se věci budou dít. Měli jsme zajistit tři chlapy, kteří ponesou rakev; další tři byli z jeho rodiny. Silné chlapy: hřbitovem k hrobu se jde fest do kopce. Než se rakev zdvihne a odnáší z kostela, tak se s ní třikrát ťukne o zem: to proto prý, aby se zdůraznilo, že tam zemřelý má být jako doma. V přípravě se pamatuje i na nejmenší detaily. "Muzikantom kromě sjednaného honoráře se dává litr slivovice a hrobníkom litr bar jakej kořauky."

Nakonec všecko šlo, jak má být. Byl to krásný pohřeb. Byl to taky tatův zatím poslední etnografický počin, a všichni jsme si jej dobře užili. Díky.

Alena Slezáková

(Mladá fronta Dnes, 8. 6. 2015, s. 1)

Byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností soudobé české kultury a společnosti. Osobností značně svéráznou díky své zásadovosti, upřímnosti a snad až jisté zarputilosti. Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík (88) v sobotu zemřel. 

Za války jako mladíček pracoval u Bati ve Zlíně, po ní vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a do roku 1953, kdy začala jeho novinářská a posléze i literární kariéra, působil v různých profesích, mimo jiné i jako vychovatel. Své zážitky vložil do své románové prvotiny Rušný dům, jež vyšla v roce 1963 a v níž se již objevily prvky opozice proti tehdejšímu režimu. 

Neboť Vaculík, jenž hned po válce vstoupil stejně jako mnoho dalších mladých intelektuálů do komunistické strany s přesvědčením o nutnosti vybudovat spravedlivější společnost, začal poměrně záhy narážet na rozpor mezi politickými proklamacemi a realitou. Rozpor, který čestného a upřímného muže musel drtit. V roce 1966, v době, kdy Vaculík po působení v nakladatelství Rudé právo a v Československém rozhlase již pracoval v Literárních novinách, vydal román Sekyra, spolu s Kunderovým Žertem nejzásadnější knihu šedesátých let. 

K bratrovi do valašské vesnice přijíždí pražský redaktor a návštěva se mu stává podnětem k rekapitulaci vlastního života a zejména života jeho zesnulého otce, po únoru 1948 komunistického funkcionáře, jenž se ztotožnil se správností stranické linie a postupně se odcizuje lidem. Částečně autobiografický román s četnými publicistickými prvky je vlastně jakousi stížností na to, co se stalo s ideály a snem o lepším světě. 

Naplno pak svou stížnost Vaculík formuloval v proslulém projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Čteme-li tento text dnes, téměř po půl století, dýchá z něj hluboký autorův smutek a roztrpčení. 

Analýza moci a jejího zneužití je precizní a výstižná: "Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. Kam padá? Nevyhovím nepřátelům a neřeknu, že občan padá na popravišti. To jen několik desítek nebo několik set občanů. I přátelé však vědí, že to stačí, neboť pak následuje pád třeba celého národa do strachu, politické netečnosti a občanské rezignace," říká Vaculík a připomíná, že za dvacet let budování socialismu u nás nebyla vyřešena žádná základní lidská otázka. A jeho závěrečné "nevím" po úvaze, zda je sen o lepším světě vůbec uskutečnitelný, je výrazem Vaculíkovy upřímnosti i beznaděje. 

Následky jsou známé: Vaculík a několik dalších spisovatelů, kteří rovněž pronesli kritické projevy, byli vyloučeni z KSČ a Literární noviny byly Svazu spisovatelů "odňaty". Ale to už se blížilo pražské jaro a nejslavnější Vaculíkův text: 2 000 slov. 

Nejslavnější text: 2 000 slov 

Manifest 2 000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, vyšel v Literárních listech a několika celostátních denících 27. června 1968 a Vaculík sám jej označil za "výzvu k občanské vzpouře nenásilím". "Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvala několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let." 

Jenže čas, který nastal, vše změnil. Reformní vedení komunistické strany manifest odmítlo a za necelé dva měsíce se Československo stalo obětí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Za nastupující normalizace byl označen za kontrarevoluční dokument. Pro Vaculíka a desetitisíce dalších nastalo dvacet let oficiálního mlčení. 

Vaculík však nemlčel. V roce 1972 založil s několika přáteli samizdatovou edici Petlice, kde vycházely knihy proskribovaných autorů – včetně jeho Morčat. Projekt strojopisného opisování literárních děl se rozrostl do obrovských rozměrů, celkem v Petlici vyšlo na 370 titulů prozaických i básnických Ivanem Klímou počínaje a Seifertovým Morovým sloupem konče. A samozřejmě nádherné Vaculíkovy fejetony a Český snář, detailní deníkový autorův záznam o jeho životě, jenž byl svým způsobem i políčkem do tváře StB, která Vaculíka doslova na každém kroku sledovala. Mimochodem: je kuriózní, že ačkoliv Vaculík vládnoucí moc neustále provokoval, ta si nikdy netroufla ho za jeho činy soudit, i když sahala k neuvěřitelně špinavým trikům. 

Například když po Chartě 77, mezi jejíž přední signatáře patřil, nechala zveřejnit jeho nahé fotografie. A dostával "výstrahy", což byl takový předstupeň před kriminálem – třeba za fejeton Komunismus je bití z počátku února 1989. 

V té době už byl Vaculík jedním z předních autorů samizdatových Lidových novin a fejetonem reagoval na brutální policejní zásahy proti demonstrantům za Palachova týdne. Jak později uvedl v předmluvě ke knize Poslední slovo, redakce text z opatrnosti odmítla, autor její důvody uznal a dal jej do oběhu sám. Jak už uvedeno, dostal za něj "prokurátorskou výstrahu". 

Dodnes je poučná jedna jeho pasáž: "Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob?" Bohužel: mnozí jsou stále mezi námi. 

Únik do mikrokosmu 

Po listopadu 1989 mohl Vaculík konečně opustit roli disidenta a vydavatele samizdatu a vrátit se do veřejného života jako břitký komentátor událostí i jako spisovatel. Jeho často samorostlé názory byly přijímány tu souhlasně, tu odmítavě, vždy však budily zájem. Ostatně on tu nikdy nebyl od toho, aby s ním všichni souhlasili. 

A jeho literární tvorba? Přiznejme, že leckterého čtenáře mohla šokovat. Už v deníkovém Českém snáři až dokumentárně přesně líčí vznik a vývoj náklonnosti k ženě "nesmyslně mladší". A roku 1993 na to navázal otevřeně erotickou zpovědí o vlastním milostném životě Jak se dělá chlapec, hlubokou studií lásky, žárlivosti, tělesnosti – a únavy. Od věcí veřejných se autor uchyluje do mikrokosmu. Právě díky tomuto románu, ale i mnohem starším Morčatům je Vaculík řazen mezi autory zapadající do existenciální, kafkovské linie české literatury.

Za jakési volné pokračování knihy Jak se dělá chlapec je považováno Loučení k panně z roku 2002, milostný příběh stárnoucího spisovatele Františka a mladičké studentky Kristýny. 

V posledním čtvrtstoletí vyšly i další Vaculíkovy tituly, třeba výbor z fejetonů Stará dáma se baví, výbor z publicistických textů Nad jezerem škaredě hrát či román Hodiny klavíru. A prakticky do poslední chvíle psal pro Lidové noviny svá Poslední slova. 

Ačkoliv většinou chápeme Vaculíka jako člověka navýsost politického, on sám do politiky nikdy nevstoupil. Odmítl to jak v roce 1968, tak po Listopadu. Přesto českou politiku a společnost jako takovou ovlivňoval výrazně: svými postoji, svou důsledností, svou samotnou existencí. 

To platí a bude platit, i kdyby nedostal žádné ocenění. Nicméně několik, a významných, jich získal. V roce 1997 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka, v roce 2002 obdržel od PEN klubu Cenu Karla Čapka a v roce 2008 Státní cenu za literaturu. A jeho novinářské umění mu vyneslo Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2010.

Jakub Patočka

(Deník Referendum, 10. 6. 2015)

V posledních letech jsem několikrát myslel na to, že budu muset napsat tento text. Zaháněl jsem protivnou myšlenku jako cosi nepatřičného, ale stejně se neodbytně vracela. Snad proto, když smutná chvíle přišla, zastihla mne jako by zbaveného sil, neschopného slova. Pomohlo mi si přečíst, co napsal Ludvík na rozloučenou sám, a co k tomu doplnil jeho syn Ondřej.

Co všechno Ludvík Vaculík vykonal, zhodnotíme časem, nemá smysl u toho ulpívat teď, podrobnosti píšu a mažu už dva dny. Nemělo by nás mást, že v posledních letech už jeho texty nebyly ohniskem veřejného dění. Byly jím čtyři desetiletí předtím, zhruba od poloviny let šedesátých do poloviny let nultých.

Je jasné, že se o něm vždy bude mluvit jako o jednom z největších českých spisovatelů. To samo o sobě by stačilo, byl ale víc než to. Ve své mimořádně silné generaci se stal nejschopnějším novinářem, osobností stojící v řadě s Havlíčkem a Peroutkou. Nově definoval žánr fejetonu a psal skvostné reportáže. Co psal, lidé hltali. 

Byl také vzácně schopným organizátorem, aktivistou. Ač byl především literátem, je možná škoda, že jeho politický talent vinou poměrů nemohl rozkvést víc. Měl zvláštní charisma, jež nepramenilo pouze z jeho psaní. Jeho jméno vždy všude otevíralo dveře.

Dva tisíce slov jsou spolu s Peroutkovým Demokratickým manifestem a Havlovou Mocí bezmocných nejdůležitějšími českými politickými spisy napsanými po válce. Jeho Sekyra je fenomenální kniha, zřejmě nejsilnější česky napsaný obraz tradičního života v souladu s přírodou a snahy smířit jej s moderním světem. 

Po celou normalizaci měsíc co měsíc skýtal svými fejetony spoluobčanům příklad, že jí navzdory lze zůstat normální. Soubory jeho fejetonů z té doby jsou také čítankou Občanské nauky a myslím, že je s takovým úmyslem i psal.

Do nových poměrů po roce 1989 nevplul úplně hladce. I on pocítil všudypřítomné nepřátelství vůči lidem spjatým s rokem 1968 a vůči bývalým komunistům. Dle své nátury se nikam necpal a když se věci nevyvinuly tak, aby mohl za veřejné dění převzít větší díl odpovědnosti, dělal zkrátka to, co uměl znamenitě a nač se mohl vždycky spolehnout: psal. 

Nikdy si nestěžoval. Staral se o Literární noviny, které mu byly platformou v 60. letech a které se po roce 89 obnovily. Díky nim jsme se seznámili a stali se spolupracovníky. 

Ač nepatřil k autorům Deníku Referendum, bez něj by nevznikl. Je to tím, že Ludvík Vaculík v jistý čas změnil můj osud: v mých šestadvaceti letech mi nabídl, zda bych se nechtěl stát šéfredaktorem Literárních novin, jež tehdy procházely kritickým obdobím. Toho nebýt, můj život by se jistě ubíral jinými cestami.

Deset let jsme se společně pokoušeli najít způsob jak Literárky udržet. Bylo to těžké a nakonec se to v podobě, kterou bychom si představovali, nepodařilo. Mohl bych dlouze vyprávět o svých nedostatcích a omylech či o Ludvíkových iluzích, ale stejně si myslím, že by náš stát na tom byl lépe, kdyby Vaculíkovy Literárky přiměřeně štědře dotoval: byla to přece živá kulturní památka.

Buď jak buď: díky energii, jež se v naší spolupráci nashromáždila, dnes vychází Deník Referendum. Jsou to i jeho noviny. 

Nikdo v životě mi nedělal tak dlouho šéfa jako Ludvík Vaculík. Každému bych to přál. Samozřejmě vždy řekl, co si myslel, ale nic nepřikazoval. Věděl dobře, koho přivábil: mladého, svéhlavého ekologického aktivistu. A podle toho se mnou zacházel: byl neuvěřitelně velkorysý. 

Nabídku ujmout se Literárek mi zdůvodnil tím, že si přeje, aby se jejich osou znovu stalo politické psaní. Řekl mi: „Naše generace měla své protivníky, vy si musíte najít své vlastní.“ Odpověděl jsem hned, že to je Klaus a vše, co je s ním politicky spojené, ač jsem věděl, že Vaculík sám ho po jistý čas podporoval. 

Politický profil novin mu tedy v lecčems nemohl být úplně blízký, ale Ludvík byl vždy laskavý, trpělivý, moudrý. Schůze výboru končil vyprávěním anekdoty, anebo zpěvem. Kdyby se tak choval každý šéf, oč krásnější by svět byl místo! 

Vděčím mu za mnoho. Stál při mě i tehdy, dopouštěl-li jsem se chyb a ocital-li jsem se v menšině takřka beznadějné. Ludvík Vaculík byl neobyčejně věrný člověk. Rozhodoval se uvážlivě a ve svém rozhodnutí pak vytrval. I pro něj byly Literárky trápení: nejtíživější období našeho snažení zachránit je tvoří podstatný motiv jedné z jeho knih.

Vaculík miloval přírodu a rozuměl jí. Ve svém patrně posledním velkém politickém textu navrhl, abychom jí přiznali v ústavě práva. Předplácel si a četl Sedmou generaci. Ctil moudrost jiných kultur, Indiánů i Indů: proto si navrhl epitaf „Byl jsem tu a možná zas přijdu“; ne z domýšlivosti! A myslím, že naše světonázorová shoda v tomto ohledu byla stěžejním důvodem, proč mě do Literárek pozval. 

Tak jako každý, kdo byl a je fenoménem Vaculík fascinován, musel jsem samozřejmě tu a tam přemýšlet o jeho spletitých osobních vztazích a jak o nich píše. Díky tomu, že mě osud obdařil příležitostí sblížit se s ním, mohu o tom uvažovat ještě i jinak než jako čtenář jeho knih. Není to přece výhradně literární téma. 

Ludvíkovo psaní mohlo působit někdy naježené, přísně, nepoddajně. Jeho osobnost měla jistě i takovou stránku. Ale snad každý, komu se poštěstilo strávit s ním přátelský čas, mohl si povšimnout, jak milý, hravý a vtipný je to společník. 

Někdy koncem roku 1999 jsme spolu byli několik dní v Polsku. Fotil jsem ještě na kinofilm. Když ho ve vlaku přemohla dřímota, samozřejmě jsem neodolal a bezbrannou oběť jsem si pěkně zvěčnil. Chvíli na to jsem usnul sám. Aparát ležel u mě na stolku. Na filmu jsem pak hned vedle políčka spícího Vaculíka našel obrázek svého klimbání. 

Ve Varšavě jsme vyrazili na večeři, ale nic kloudného jsme nemohli najít. Byla to pustá čtvrť, v níž se znenadání zjevil podnik jménem, tuším, Elektrický rejnok. Rozlehlý nehostinný interiér působil jako kříženec technoklubu a orbitální stanice z 22. století. Blikaly tam křiklavé neóny.

Hrála dusavá hudba. Večeřeli jsme a povídali jsme si. Prapodivný dojem podtrhovalo, že v podniku nikdo nebyl. Číšník si nás prohlížel zkoumavým pohledem. A do toho Ludvík pravil: „Jakube, myslím, že záhadu našeho pobytu zde bychom pro toho muže definitivně rozřešili, kdybychom spolu začali tančit.“ 

Pak se konala nějaká beseda, v jejímž úvodu středoevropští studenti zesměšňovali minulé režimy zpěvem Písně práce a banální antikomunistickou agitkou. Ludvík viděl, jak se vrtím. 

Byl hlavním řečníkem a když dostal slovo, pronesl: „Zde se zesměšňovala píseň, kterou jsem po většinu svého života byl zvyklý poslouchat v pozoru. A dodnes si ji někdy zpívám, když doma myju nádobí. Na práci není nic, čemu bychom se měli posmívat.“ 

Tehdy jsem ho také slyšel poprvé pronést geniální věty, po té opakované mnohokrát, o tom, že komunismus zanikl a místo něj máme příčiny, z nichž vznikl. Měl dar brilantní zkratkou vystihnout podstatu.

Kdybych byl žena, myslím, že bych se byl tenkrát v Polsku beznadějně zamiloval. Když se poštěstilo, být s ním bylo jako trávit čas v pěkném filmu či v knížce: co psal, to žil, co žil, to psal. Okouzloval a nechával se okouzlit, měl klukovskou duši a smysl pro dobrodružství. Mohu-li ale usuzovat, byl, snažil se být, ke všem úplně poctivý. 

Jednou mi řekl: „Co je pro jiného událostí, stává se pro mě závazkem.“ Byl to vzácně pozorný muž, vždycky se živě zajímal, jak se komu vede, zda mu něco nechybí a co by pro něj mohl udělat. Byl opravdu velice hodný.

Snad i proto, aby všechny své blízké chránil, do politického života se nijak nehrnul: je přece možné, že je zkrátka nechtěl vystavit tomu, aby se hrubýma rukama propíraly podrobnosti jeho osobního života. Nad jeho posledním Posledním slovem Až umřu by snad i kámen musel uznat, že kromě jiných velkých věcí vydal jeho životní příběh také svědectví o mnohotvárnosti lásky a její nepřemožitelné síle. 

Prožil veliký život. Utichl v něm zřejmě nejzvučnější hlas mimořádně silné generace, která svůj politický vrchol prožila v roce 1968 a která dokázala věci, jimž jsme se pak už nikdy nedokázali přiblížit. Padá na mě maličko tíseň, jak sami tu bez nich budeme.

Jan Petránek

(Týdeník Rozhlas, 2015, č. 26, s. 4)

„Ludvík je ČLOVĚK,“ řekl o Vaculíkovi (uslyšte, prosím, v onom substantivu patřičně uznalou intonaci) František Pavlíček. Tehdy ještě nebyl šéfem našeho rozhlasu, „jen“ Vaculíkovým tvůrčím kolegou, který to však s moudrými myšlenkami před mikrofonem taky znamenitě uměl. Ludvík snadno přeslechl veškerou chválu toho, co psal nebo vysílal. Upřímně o ni nestál. „Říkám něco, poněvadž to musím říci. Nemůžu si to nechat pro sebe. A řekni mi, když napíšu pitomost. To potřebuju vědět.“ Cituji ho poctivě a přesně, dám za to ruku do ohně. Vaculíkova člověčina byla jeho nejpřirozenější podstatou. Jeho zemitý humor byl a stále je unikátní kombinací zcela otevřené moravské jadrnosti a klidného anglického nadhledu.

Když mi před pár lety věnoval svou knížku Tisíce slov, shrnující dávné i novější texty, zapíjeli jsme to lahodnou moravskou slivovicí. Ludvík uměl stejně dobře pít jako myslet. Jiskřil postřehy a výroky, kterými se dostával přímo k jádru věcí. Encyklopedista Antonín Vítek mínil, že se Ludvík Vaculík dostává do podstaty témat, jako kdyby nejen ve vesmíru, ale taky ve společenské problematice existovaly červí díry, zázračně zkracující dlouhé myšlenkové cesty. Nejsem schopen to vyjádřit výstižněji.

Syna truhláře a posléze baťováckého dělníka Ludvíka Vaculíka obdařily novinářské a literární sudičky vrchovatě pronikavým ostrovtipem. Kořenil jím své vidění pravdy o lidech a světě. Z mnoha názorů, jimiž mě obohatil, si stále pamatuji jeho rozvernou štiplavost, že „svoboda je hlavně pro bohaté, zatímco chudí se mohou radovat aspoň z demokracie“.

Ludvík Vaculík znal a miloval stovky lidových písní. Několikrát přišel na šansonové večery do Deylovy akademie na pražské Malé Straně. Jako mladík vyskočil na forbínu a střídal se s Rudolfem Pellarem, kdo víc překvapí krásnou písničkou. Při takových večerech jsme vůbec nemuseli mít připravený program. Ludvík a Rudolf stačili zcela improvizovaně vyplnit celý večer. A přidat vyprávění, na které se nezapomíná.

Zažil jsem, jak Ludvíkovi, nejpoctivějšímu chlapovi, kdosi vyčítal jeho „levičáctví“. Díval se na takové lidi jako na hlupáky, kteří se většinou narodili „se stříbrnou lžičkou v puse“. Rodinné poměry jim většinou naservírovaly pohodlnou cestu životem. „Nepásli kozy jako já, netuší a nepochopí, jak se mnozí protloukají. K pravdě se musí každý dobrat po svém. Někdo se k ní nikdy nedobere,“ řekl z šansonové forbíny.

O jeho životě i díle jistě zevrubně napíší mnozí. Bude to potřeba. Ale možná že celé statě a úvahy o něm neprozradí tolik jako některé okamžiky z jeho života. Připomenu atmosféru z jara 1968, kdy každý den narůstala radost ze svobody slova. Na novinářském sjezdu jsme čekali, až mezi nás přijde předseda vlády Oldřich Černík, který měl jasně říci, že československou cestu do moderního světa už nikdo „nězarúbá“. Ale předseda vlády se neobjevil. Novinářský sjezd proto pověřil Ludvíka Vaculíka, aby jménem všech poslal telegram, v němž bychom premiéra požádali o vysvětlení. Text, který Vaculík navrhl, měl jen devět slov: „Proč jsi k nám nepřišel? My jsme Tě čekali!“

Ludvík Vaculík byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, Cenou Jaroslava Seiferta, Státní cenou za literaturu a také Cenou Ferdinanda Peroutky za rok 2010. V laudatiu k Peroutkově ceně se věcně říká: „U národních písní lidé autora neznají. Ale mnozí si rychle vybaví trefné úsudky Ludvíka Vaculíka. Například o přátelích, kteří chtějí být v létě u okénka a v zimě u kamínek. A ti, kterým na problémy života nestačí kuráž, by si měli vzít k srdci vaculíkovské ponaučení, podle něhož by každý měl vědět, jak velkou facku od osudu unese. Velký člověčenský autor Ludvík, ať se ve společnosti dělo cokoliv, byl zásadně nevykolejitelný z pozice kritika všemožných nepravostí. Vždy měl k tomu nádhernou zbraň, věčně moderní češtinu, neboť v takové podobě ji trvale generuje jeho stále svěží myšlení.“

Ludvík odešel, ale nebude nám chybět, vezmeme-li si do ruky a k srdci jeho knížky, patřící i pro další generace k zlatému fondu českého myšlení. K takovému, jakým napřimoval páteř společnosti už Vaculík 19. století – Karel Havlíček Borovský.

Lukáš Novosad

(Echo24.cz, 7. 6. 2015)

  V pátek a sobotu byla v Praze veliká sláva, aspoň pro někoho jistě: konal se totiž první porevoluční sjezd spisovatelů. Chtělo se na něm mluvit o tom, jaká je role spisovatele ve společnosti a proč nemáme takové hvězdy jako ve dvacátých a šedesátých letech minulého století, čili vzpomínalo se i na mítinky minulé. Najmě ty z šedesátých let, kde – zjednodušeně řečeno – tehdy autoři řekli, že si budou psát, co chtějí, a vláda jim může políbit nos.

  A tak vystoupil Milan Uhde, připomínal Václava Havla, četla se zdravice od Milana Kundery. Na Ludvíka Vaculíka (stejně jako třeba Josefa Topola), co vím a slyšel jsem, se zapomnělo. A tak teď jeho smrt vypadá jako paličatá a natruc, aby o sobě dal trochu vědět. Ostatně ten sjezd prý skončil minutou ticha za zesnulého.

  Ironie okolků Vaculíkovy smrti je rozkošná, protože její bezelstná přímočarost připomíná to lepší z Vaculíkovy tvorby a života. Třeba okamžik, kdy koncem padesátých let jako komunista a dělník spílal komunistům a dělníkům na velké schůzi na Hlavním nádraží, protože když to zkoušel jinde, bylo mu řečeno, že má jít s kritikou právě tam. Tak na Vaculíka, jako na hrdinu, vzpomínal Ladislav Smoljak.

  Ale podobných historek je řada, svědčí o autorově citu pro teatrálnost a odhodlání k suverénnosti a v následujícím týdnu se budou objevovat v nejedněch novinách. Budou připomínány tyto veřejné, které formovaly myšlení společenské, i intimní, které vytrhávaly z pohodlí každého zvlášť.

  Já vzpomínám na to, jak jsem s Vaculíkem před deseti lety sedával v Café Marx (opravdu tam) na budyšínském Poštovním náměstí, protože jsme oba byli měsíc frekventanty kurzů letní školy lužické srbštiny, pili jsme jedno pivo za druhým a on shovívavě odpovídal na moje otázky. Zjevně trpěl mou přítomnost, protože nikoho jiného po ruce neměl. Ale uznával, že o Srbech vím víc než on.

  Takže já ho nutil vyprávět, jak Dominiku Tatarkovi tahal z odpadkového koše ve vzteku roztrhané lístečky s různými přípisy a pak z nich pokoutně skládal jeho nádherný román Písačky pre milovanú Lutéciu. Taky, oba Valaši, jsme neustále porovnávali situaci Lužických Srbů v Německu a našich Valachů – jak je to tam a tam s uchováním jazyka a tradic. Dneska bych mu k tomu řekl víc. A ovšem na rubech účtenek, hromadících se na našem stole, protože u Marxů se tehdy každé pivo platilo zvlášť, jsme znovu a znovu propočítávali poměr ovoce a pecek, aby byl dobrý kvas a potom pálenka.

  Ty naše tři týdny skončily Vaculíkovým slibem, že za něj mám pro Lidové noviny napsat závěrečný fejeton o tom, jak vidím pobyt slavného spisovatele mezi Lužickými Srby. Protože sám k tomu tématu napsal dva a já kvůli jejich nedomrlosti na něj křičel. Něco jsem napsal, nevyšlo to, naopak jsem od Vaculíka dostal zdvořilé, ale zřejmé napomenutí: "Myslel jsem si to, napsal jste to příliš uctivě, tak se to nedělá." V kontaktu jsme nezůstali, zůstal mi ten dopis. Stejně jako dvě kazety s nahrávkami moravských lidových písní, které mi k němu Vaculík připojil jako cenu útěchy. Zpětně to oceňuji jako dobrý vtip.

  Samozřejmě Vaculík je a bude spojován s manifestem Dva tisíce slov, kterým koncem června 1968 volal po potvrzení a zesílení reformních snah v Československu, nebo se samizdatovou edicí Petlice, jež v pracně a podomácku pořizovaných opisech šířila po Československu díla zakázaných autorů. Doufejme, že někdo rozumný vzpomene na některý z jeho románů, přesněji vlastně románů-fejetonů, dejme tomu z vyhlášených Sekyru, Český snář, z méně známých Cestu na Praděd (tu připomínám proto, že je v ní pasáž o Lužických Srbech, kvůli které byl vrcholnými představiteli tohoto národa na letní školu do Budyšína pozván).

  Ale fakt je, že v posledních letech mě Vaculík štval. Byl sice pořád záviděníhodně pracovitý, ale číst jeho fejetony bolelo. Už bylo těžko zvládnout je vnímat soustavně, v jejich autorovi bylo znát zaťatého starce, který je mrzutý a jenom mrzutý, že už světu nerozumí a ani svět jemu.

  Na pozdější, "mé" generace Vaculík už neměl týž vliv, jako když pracoval v Literárních novinách. To tak je. Ostatně generační rozpolcenost, jaká vůči němu je, se ukázala vzápětí po oznámení jeho úmrtí, kdy se na internetu vedle pokusů o seriózní nekrology objevily memy, na nichž byl zaměňován za jmenovce a kamaráda do deště s větrem v kapse Lukáše. Pohoršení a smích oddělily, pokud jsem za tu chvíli stihl zachytit, zase generace (a samozřejmě vzdělání). Každopádně tuhle potíž literární dvacáté století vyřešilo preventivně oklikou: autor je mrtev dávno před svou smrtí, neboť pro čtenáře je za textem neviditelný a nedůležitý. Vaculík, myslím, ale celoživotně usiloval o opak: být vidět a být slyšet. A teď co s tím.

Ivan Hoffman

(Pražský deník, 8. 6.2015)

  Byla doba, kdy slovo mělo velkou moc. Takovou, že se mocní báli svobodného slova. A v té zapomenuté době byl jedním z nejmocnějších lidí spisovatel Ludvík Vaculík, neboť vládl slovem jako málokdo. Údělem lidí, kteří pouhým slovem zlomí, odčarují zakletí mlčících je, že v nastalé svobodné vřavě pak jejich hlas zanikne, jsou překřičeni davem těch, kteří nemají co říct. Slovo zkrátka ztrácí svou sílu samotným faktem nastolení svobody slova a nic se s tím nedá dělat.

  Době, kdy bylo podstatné, co napíše Ludvík Vaculík, kdy se netrpělivě čekalo na jeho pravidelný fejeton "Jaro je tady", se dnes říká doba nesvobody, totalita. Vaculíka ta doba nesvobody slova nezaskočila. Na jeho dokonale cizelovaných větách je dodnes cítit, že na ně měl čas. Jsou to věty, kterým člověk věří, neboť jsou o něčem. Je jedno, zda Vaculík píše o politice, o práci na zahradě, o astronomii anebo glosuje, co přinesl den. Důležité je, že intenzivně žije tím, o čem píše anebo zaujatě píše o tom, čím žije. To byl důvod, proč za totality anebo v atmosféře všeobecné apatie Vaculíkova věta nepřehlédnutelně zněla.

  Ludvíka Vaculíka ovšem nezaskočila ani epocha posttotalitní, protože si nedělal iluze o tom, co přijde. Neznemožnil se účastí na politice, hrdě zůstal svůj, pečlivý i ve větách, které nemají sílu měnit svět. Vaculíka byla radost číst i v době, kdy už se nic pořádného nepsalo. Třeba kvůli jeho snaze uchopit svět vzhlížející ke konzumu selským rozumem, a také se s ním smířit, jakkoli je k nevydržení a k zlosti. Ale hlavně: Na podzim až půjdu sadem, zvednu červivé jablko a jako vždy, odjakživa ukousnu z té dobré strany, protože, jak říká Vaculík "jabloň se dívá".

Jiřina Šiklová

(Lidové noviny, 8. 6. 2015)

  Ludvík Vaculík? To nebyl jen spisovatel a novinář, to byl představitel epochy, kdy spisovatelé suplovali politiky a byli opravdu "svědomím národa". Jejich slovo, jejich odsudek třeba formou fejetonu, se přepisováním, tedy samizdatem, rozšířil mezi lidmi. Mělo to vliv na mínění občanů mnohem větší, než všechna usnesení strany a vlády, či jak říkával Standa Milota, Standy a Vládi.

  Telefony se kvůli odposlechům nedaly používat, a tak Ludvík obcházel kolegy, připomínal, že ještě neodevzdali poslední slovo pro neoficiální Obsah či stejně tak jen přes kopírák rozepisované Lidové noviny.     Organizoval celá léta tajnou edici Petlici, které dal název opravdu podle původního významu slova petlice, jako starodávného zámku v šatlavě. Přestože sám byl slovutný autor, osobně nosil texty k opsání písařkám, vedl evidenci rozepsaných rukopisů našich dnes slovutných autorů. Když emigroval v létě l976 Vilém Prečan, tak mně Ludvíka Vaculíka "odkázal" a tento znamenitý spisovatel přesně na minutu tak stál s taškou na stanici Sokolovská (dnes Florenc) a bez jediného kohokoliv kompromitujícího gesta mně předal tašku plnou rukopisů svých kolegů. Ty pak putovaly neoficiální cestou do zahraničí a vracely se sem jako tištěné knihy s tiráží renomovaných nakladatelství. Bez Vaculíka a této jeho služby by byla naše literatura mnohem chudší. Poděkoval Ludvíkovi za to někdo? Pokud ne, tak nyní, dodatečně a veřejně mu za tuto službu tomuto národu poděkujme.

  Obdivovala jsem také, jak na setkáních – třeba u režiséra Františka Pavlíčka, nebo v Prysku u Vlasty Chramostové a Miloty – dovedl celé hodiny zpívat. A uměl, stejně jako jeho žena Madla, od každé písničky, moravské i české, všechny sloky! Kdo to umíte, prosím, pomodlete se za něho. Jako každý smrtelník to také potřebuje. Já mohu jen napsat pár těchto řádek, to je to jediné, co mohu udělat pro bližního svého.

Ondřej Vaculík

(Deník Referendum, 9. 6. 2015)

Častokrát jsem se redaktorům tohoto našeho znamenitého listu omlouval, že z nějakých důvodů nenapíšu svůj pravidelný sloupek, protože… dopisuji něco jiného, nebo něco naléhavého mi psaní zhatilo, nebo se mi text nedařil, a někdy také se mi tak krutě nechtělo, až mě z toho udolala nepřekonatelná únava.

Nyní, když mám pádný důvod nepsat, protože mi umřel tatínek, zdá se mi strohá omluva nedostatečná, takže ji musím rozepsat. To abych se osvědčeným způsobem zbavil rotujících myšlenek: Poslední tatovo čerstvě napsané Poslední slovo vyšlo v LN 5. května 2015 „Zdráv buď, ó králi náš“ jako jeho vzpomínka na Rumuny, kteří osvobozovali naši vlast a jimž o mnoho let později, když se tázali na cestu na pražský Hrad, zazpíval jejich starou hymnu a oni se zděsili a utíkali pryč.

S psaním se velice mořil, věnoval mu pak všechnu sílu, zvláště když už v Dobřichovicích nemohl ke svému špalku, haluzím a sekyře, tak mu síly jeho „dřevěné mysli“ slábly.

Na povinnost psát myslel v podstatě do posledního dechu; když k němu šel lékař den před smrtí, myslel si, že si jde pro Poslední slovo, které mu zůstalo rozepsané ve stroji. Předtím se také vybíral na autogramiádu na Knižní veletrh na pražské Výstaviště, protože cítil odpovědnost za prodej svých knih, když už vyšly.

Solidarita s nakladateli – v Atlantisu mu právě vyšla kniha Další tisíce slov. Tam už ale nemohl. Uvědomil jsem si na tom jeho věrnost dílu a připomněl si jeho dřívější radu mně lehkomyslnému, aby slíbené dílo člověk dokončil, i kdyby u toho měl umřít. Myslel to vážně.

Janek i mama s ním probděli několik nocí, jak nemohl spát, a chtěl vstávat, někam jít a něco dělat. Když mluvil o svém umírání, Janek ho burcoval k životu, já spíše konejšil, zdálo se mi, že se možná bojí usnout, a dřív, než by se dřímota mohla prohloubit, si honem chce aspoň sednout. Leckdo z blízkých ho chtěl navštívit a potěšit, což on odmítal chtěje nás. V sobotu 6. 6. svolil, aby ho navštívil pater Jaroslav Vinklárek, dominikán a celoživotní kamarád našich rodičů.

Devadesátiletý kněz přijel vlakem z Prahy, Janek ho k nám přivezl a podle maminky „po starém dogmatickém způsobu“ pomohl tatovi smířit se s Bohem, aby zaopatřen svátostmi mohl opustit tento svět a vydat se na další cestu. Pět minut poté, co Janek Otce Vinklárka odvezl na nádraží, tata naposledy pokojně vydechl.

Píšu to jako „užitečné sdělení pro nás mnohé“, nikoli abychom se kochali smrtí. Mně to velice pomohlo v mých různých nejistotách, a pořád na to musím myslet, snad už to přestane, abych omluvu nemusel psát i příště.

Překvapilo mě, že na rozdíl od Janka mi vůbec netekly slzy, když jsme nad zesnulým tatou seděli a stáli, a zastyděl jsem se, že ho možná mám málo rád. Když jsem pak opisoval jeho poslední Poslední slovo „Až umřu“, které si napsal dopředu už v roce 2010, a dneska, 9. 6., vychází v LN, bohatě se mi to dohnalo, ačkoli jde o velmi věcný a docela stručný text, emocí prostý. Pochopil jsem, že můj vztah k tatovi vede přes jeho texty, dotýkají se mně více, než jsem si myslel při snaze, abych je četl jen způsobem: Tak copak nám to mistr napsal…

Ovšem, vždyť já jsem s jeho texty žil od svých zhruba třinácti let stejně jako s hrami Voskovce a Wericha, dalším pro mě je Jiří Suchý a také Václav Havel – taková síla humoru skrytějšího i zjevnějšího.

  Četl jsem tehdy – a velice se bavil – jeho fejetony, které pod šifrou směl tisknout ve Filmových a televizních novinách v době po sjezdu spisovatelů v roce 1967, kdy Strana za trest spisovatelům zabavila Literární noviny.

Tak vznikly i čtyři tatovy fejetony „o jeho zkušenostech coby ministra“: Převzetí ministerstva, Černé dny na ministerstvu, Mezi námi ministry, Odchod z ministerstva. Zdá se mi, že jeho haškovsko-kafkovské vidění je dnes možná ještě aktuálnější, než bylo tehdy. Část fejetonu „Mezi námi ministry“ přepisuji:

„Od doby, co jsem ministrem, kupuju každé ráno noviny a v tramvaji cestou do práce si je prohlédnu. Dívám se hlavně, jestli od včerejška nedošlo k nějakým změnám ve vládě. Nechtěl bych vypadat na vrátnici svého ministerstva trapně.

Jak jsem se tu myslím už zmínil, chodím vždycky po schůzi vlády hned domů a nezdržuju se. Tak se mi někdy stává, že o nějakém opatření nevím, protože náš předseda se rozhovořuje o věcech takhle ze zákulisí až po schůzi. Pro mne nic takového neexistuje, já se držím zásady, že je pouze to, co může být oficiálně. Co je neoficiálně, to prostě nemá být, a tudíž pro mne není. Co říkal ten a co říkal ten, mě prostě nezajímá. Moje žena se mně velice diví a říká, že takto si to nepředstavovala.

Starám se, abych řádně plnil své povinnosti, mezi nimiž první je docházka do schůzí vlády. Neboť poznal jsem, že jakmile někdo chybí, mají ostatní vždycky tendenci vyřešit věci v jeho neprospěch. Na to mě hned zpočátku upozorňoval ministr peněžnictví, s nímž si rozumím poměrně nejlíp. Řekl: A kdyby ses měl dostavit po čtyřech a v horečce, dostav se! Jinak se nedopočítáš!

– Později jsem se o tom přesvědčil, naštěstí nikoli na své kůži. Jednou jsme projednávali trapnou záležitost, co s několika novými, avšak špatně umístěnými továrnami, které široko daleko neměli surovinu.

Nabíledni ležely dvě možnosti: změnit jejich program, což by bylo přidalo starostí mně, nebo je rozebrat a přestěhovat jinam. Tenkrát zrovna se nestačil vrátit na zasedání vlády ministr železnic, protože mu voda vzala kdesi trať o půlhodiny dřív, a my jsme se vcelku hladce usnesli, aby železnice dopravily všecku surovinu k továrnám.

Jindy zas byl nemocný ministr péče o zdraví. Probírali jsme tehdá bytovou výstavbu, jejíž program zase nebyl splněn, takže zbylo dosti peněz, které jsme ovšem chtěli nebydlícím lidem aspoň nějakým způsobem dát a zároveň je trochu uklidnit.

Nevěděli jsme už kudy kam a tu si někdo povšiml, že chybí ministr péče o zdraví. Usnesli jsme se tedy všecky žadatele o byt očkovat. Ten potom nadával! Ale předseda řekl: Co narobíme!“

To jsem četl, a pak přišel domů, a byl-li tata doma, často jsem dostal za cosi vynadáno, někdy i pár facek; jak malicherné, ba ubohé se mně to jevilo oproti jeho psaní! No jak se vyrovnat s takovou diskrepancí, když Voskovec s Werichem mě nebili nikdy, natož Suchý!

Až teď jsem přišel na to, že tatu jako autora textů miluju (přestože ho čtu kriticky), kdežto jako otce ho mám rád, vážím si ho, a to poslední léta docela nekriticky. Už bych mu dávno nevytkl nic.

Vysvětluje se mi tím, proč já píšu: v podvědomí to mám za způsob, jímž se autor může dobrat lásky. Jak vždycky říkával tata na svých besedách: normální člověk nepíše.