Ludvík Vaculík, Břetislav Rychlík a HaDivadlo: SEKYRA
Ludvík Vaculík, Břetislav Rychlík a HaDivadlo: SEKYRA
Návod na porozumění pro Jakuba, kterému je 14 let a zajímá ho to
Autor, který zde vystupuje jako hlavní postava (Ludvík), napsal knihu Sekyra v polovině šedesátých let, kdy už přestal věřit, že komunismus představuje pro lidstvo šťastnou budoucnost a začíná jej vidět kriticky.
Přesvědčeným komunistou naopak zůstal jeho otec, a to až do své předčasné smrti v r. 1954. Vzpomínky na otce a fiktivní rozhovory nás budou provázet celým představením, v němž otec je chvílemi přítomen jako osoba a jindy coby obsah urny, kterou Ludvík během představení poponáší v batohu a neví, jak s ní naložit. On totiž hlavně neví, jak má naložit se vzpomínkou na otce, s jeho obrazem ve svém nitru. Protože během vzpomínek a fiktivních rozhovorů si čím dál víc uvědomuje, že onen milovaný otec byl vlastně pořádně rozpornou postavou. - Urna vypadá jako krabice na kávu a ve skutečnosti to taky krabice na kávu je: to aby celý příběh nebyl zbytečně pochmurný.
K nejdramatičtějším momentům první poloviny představení patří výjevy z autorova rodného kraje, kdy se komunistická státní moc snaží přinutit sedláky, aby vstoupili do zemědělského družstva a odevzdali mu svůj majetek. Tomu sedláci vzdorují a tak dochází i k násilným scénám. Nakonec je sedlákům půda vyvlastněna a majetek zabaven. Časově tyto výjevy patří do prvních let po nástupu komunistů k moci (1948) a autorův otec se v rodné obci stává vůdčím představitelem nového režimu.
Druhá půlka představení je zasazena do kontextu počátku 60. let, kdy autor pracoval jako redaktor v rozhlasu a pak v Literárních novinách. V tisku panovala cenzura, o skutečných problémech se psát nesmělo, ale zároveň docházelo k částečnému uvolnění a někteří novináři se snažili psát aspoň trochu svobodně. Naráželi však na strach svých šéfů i nesouhlas opatrnějších kolegů, kteří se báli malérů. A maléry byly.
Celé představení je protkáno vzpomínkami na dětská léta a orámováno klukovskou hrou na indiány. Není to samoúčelné, protože přinejmenším v klukovských představách je obraz indiánů spojen se statečným bojem o nezávislost, svobodu a čest, které je třeba hájit stůj co stůj. A tak není náhoda, že celé představení končí hudbou z filmu Vinnetou.
11.3.2025
Foto Terezie Fojtová